III.ÚS 872/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 872/23 ze dne 9. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. A. L., zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 3144/2021-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 18 Co 179/2021-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. února 2021 č. j. 22 C 242/2019-138, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 655/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a došlo i k porušení zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy. 2. Stěžovatelka (žalobkyně) - finská státní příslušnice - se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala jednorázového plnění ve výši 182 500 EUR s příslušenstvím a peněžitého důchodu ve výši 5 000 EUR měsíčně za období specifikované v žalobě, a to z titulu pojistného plnění na náhradu nákladů na výživu pozůstalé osoby. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2021 č. j. 22 C 242/2019-138 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u vedlejší účastnice řízení zemřel dne 16. 11. 2016 jako spolujezdec pan M. W. (dále též "zemřelý") - druh stěžovatelky, s nímž stěžovatelka spolu se svými dvěma dětmi z předchozího manželství žila od roku 2010 ve společné domácnosti. Obvodní soud věc posoudil podle § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a § 2927 a § 2966 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen "obč. zák.") a uzavřel, že stěžovatelce nevznikl nárok ani na náhradu nákladů na výživu, ani na náhradu příspěvku na výživu. Právo na náhradu nákladů na výživu mohou podle § 2966 odst. 1 obč. zák. uplatňovat jen pozůstalé osoby, jimž náleželo vůči zemřelému právo na výživné ze zákona, což stěžovatelka jako družka nebyla. Stěžovatelce nevznikl ani nárok na příspěvek na výživu podle § 2966 odst. 2 obč. zák, podle něhož z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí zemřelý poskytoval takové plnění, aniž k tomu byl povinen. Při výkladu § 2966 odst. 2 obč. zák. obvodní soud přihlédl ke smyslu a účelu institutu výživného, jímž je uspokojení potřeb oprávněné osoby, a uzavřel, že předpokladem pro přiznání příspěvku na výživné podle § 2966 odst. 2 obč. zák. je neschopnost oprávněné osoby se samostatně živit (§ 911 obč. zák.), jakož i pravidelné dlouhodobé poskytování prostředků ze strany zemřelého za účelem uspokojení odůvodněných potřeb příjemce (§ 913 odst. 1 obč. zák.). Obvodní soud vyložil, že z hlediska výkladu jazykového, teleologického i systematického je zřejmé, že jednotlivé odstavce § 2966 obč. zák. upravují odlišné nároky (nárok na výživné a nárok na příspěvek na výživu) různého okruhu oprávněných osob (osob, jimž náleželo vůči zemřelému právo na výživné ze zákona a jiných osob, jimž takové právo nesvědčilo). Dovodil, že zákon zakládá vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely, nikoli však mezi druhem a družkou, u nichž ji nelze dovodit ani za použití analogie. Současně zdůraznil, že těm, kterým zemřelý nebyl povinen poskytovat výživu ze zákona, nenáleží plnění k zajištění výživy ve stejném rozsahu, jakého se jim dostávalo od zemřelého, ale jen příspěvek na výživné, a to nikoli vždy, ale jen z důvodu slušnosti, čímž je třeba rozumět zejména uspokojení nezbytných životních potřeb, které si oprávněná osoba není schopna zajistit sama. Stěžovatelka však dosahuje příjmů, které výrazně převyšují průměrnou mzdu v Rakousku. Sice s nimi nemůže udržet stejnou životní úroveň, jíž se těšila při soužití se zemřelým, své nezbytné životní potřeby však zajišťuje. Sama ostatně netvrdí, že by v důsledku úmrtí upadla do nouze, ale požaduje plnění k zachování své původní životní úrovně. Kritérium slušnosti tak nebylo podle obvodního soudu naplněno. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 18 Co 179/2021-167 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho výkladem § 2966 obč. zák., s podřazením uplatněného nároku skutkové podstatě § 2966 odst. 2 obč. zák., jakož i s vymezením rozhodných okolností pro interpretaci pojmu "slušnost", jako kritéria pro přiznání nároku na peněžitý důchod družce zemřelého. Odmítl snahu stěžovatelky ztotožněním zákonem nedefinovaného pojmu "pozůstalá osoba" (ve smyslu § 2966 odst. 1 obč. zák.) s pojmem "osoby blízké" dosáhnout podřazení jejího nároku pod skutkovou podstatu § 2966 odst. 1 obč. zák., přičemž vysvětlil, že pojem "pozůstalé osoby", použitý v citovaném ustanovení, nemá z hlediska určení oprávněných osob žádný význam. Pro rozlišení osob, které se vzhledem k blízkosti (příbuzenského či jiného) vztahu k zemřelému považují za pozůstalé, je z hlediska formy náhrady škody upravené v § 2966 obč. zák. (peněžitého důchodu) významná existence či neexistence zákonného nároku na výživné, jak vyplývá z výslovného znění § 2966 odst. 1 obč. zák. v porovnání s odst. 2 citovaného ustanovení. Výklad § 2966 obč. zák. je tedy bez ohledu na obsah pojmu "pozůstalá osoba" (který by mohl obdobně jako v odstavci 1 figurovat i ve znění odstavce 2) jednoznačný v tom, že (pozůstalé) osoby, spadající do odstavce 1, mají na peněžitý důchod zásadně nárok, ledaže je uplatnění nároku výrazem zneužití práva (§ 8 obč. zák.), resp. v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 obč. zák.). Naopak osoby, kterým nesvědčil vůči zemřelému zákonný nárok na výživné, tj. osoby spadající pod hypotézu § 2966 odst. 2 obč. zák., nemají na peněžitý důchod zásadně nárok, přičemž uplatnění této zásady je obecně omezeno výkladovou zásadou souladu s obyčejným lidským cítěním (§ 2 odst. 3 obč. zák.) a konkrétně ve vztahu k tomuto typu nároku dále kritériem slušnosti (§ 2966 odst. 2 obč. zák.), které je nutno vzhledem k relativně neurčité hypotéze citovaného ustanovení (v pojmu "slušnost") vymezit individuálně ve vztahu ke každému souzenému případu. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu i v tom, že rozhodné skutečnosti pro interpretaci pojmu "slušnost", který je podle § 2966 odst. 2 obč. zák. kritériem pro přiznání výživného, vymezil pomocí obecných zásad pro vznik nároku na výživné (§ 911 obč. zák., § 913 obč. zák.), včetně závěrů, k nimž při hodnocení splnění těchto kritérií dospěl. Připomněl, že ačkoli stěžovatelka dovozuje, že se při posouzení kritéria slušnosti ve smyslu § 2966 odst. 2 obč. zák. v daném případě neuplatní dílčí podmínka pro vznik práva na výživné spočívající v neschopnosti oprávněné osoby samostatně se živit, současně poukazuje na účel § 2966 obč. zák., jímž je zajištění výživy osobám, jež o výživu přišly z důvodu smrti vyživovatele a přitom ani netvrdí, že byla na zemřelého odkázána výživou, nýbrž pouze tvrdí, že v soužití s ním měla vyšší životní standard, než jí umožňuje vlastní příjem. Městský soud dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že na základě zákonné vyživovací povinnosti mezi manžely nelze "analogicky" vyvodit existenci zákonné vyživovací povinnosti mezi druhem a družkou. K dovození analogie mezi institutem manželství a spolužití dvou osob zcela jistě nepostačuje jen znak vedení společné domácnosti s úmyslem takto žít po neurčitou dobu, pokud spolužijící osoby současně svým jednáním vyloučily, aby se do jejich poměrů promítla zákonná úprava manželského majetkového práva, která je mimo jiné zdrojem vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Důsledkem vyloučení dopadů manželského majetkového práva vedením nesezdaného soužití je absence nároků vyplývajících z manželské majetkové solidarity při skončení soužití. V daném případě z hlediska podmínek § 2966 odst. 2 obč. zák. městský soud shodně s obvodním soudem konstatoval, že účast na vysoce nadstandardním životní