Ústavní soud IV.ÚS 1096/22 – Zahájení trestního stíhání

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce a konstatování neústavnosti provedení jím nařízené prohlídky Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odborem cizinecké policie (dále jen "policejní orgán") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování stěžovatelových práv a přikázal mu obnovit stav před jejich porušením. Současně stěžovatel navrhl, aby jeho stížnost byla projednána přednostně.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") napadeným příkazem nařídil domovní prohlídku rodinného domu a přilehlých pozemků, které jsou ve vlastnictví stěžovatele. Návrh na vydání předmětného příkazu vzešel z trestní věci, v níž policejní orgán prověřuje podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1, odst. 3 písm. b) a odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se mohl dopustit stěžovatel a další dvě fyzické a jedna právnická osoba. Na základě obsáhlého důkazního materiálu okresní soud vydal napadený příkaz. Z taktických důvodů nebyly doposud vyslechnuty podezřelé osoby. Prohlídka tak byla nařízena jako úkon neodkladný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl osobou ovládající obchodní společnosti, které z trestné činnosti těžily, lze předpokládat, že v rodinném domě, v němž se zdržuje, se mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení (zejména v listinné a elektronické podobě, jakož i získané peněžní prostředky v řádu desítek milionů korun).

Dne 22. 2. 2022 policejní orgán provedl nařízenou domovní prohlídku. Během prohlídky byly zabaveno 17 různých věcí, zejména platební prostředky, písemnosti a elektronika.

Stěžovatel namítá, že soud při vydání příkazu nezkoumal důvody pro nařízení prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, tím méně pak ve vztahu ke stěžovateli. To je patrné zejména ze stručného a důkazně nepodloženého popisu skutkového stavu. Následně se podezřelé společnosti podařilo údajnou trestnou činnost vysvětlit jako důsledek administrativní nezkušenosti jejích dřívějších pracovníků. Dodnes ostatně nebylo vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání. S orgány činnými v trestním řízení plně spolupracoval. Nadto je důležité zdůraznit, že policejní orgán má téměř kompletní dokumentaci k dispozici od orgánů veřejné moci nebo subjektů soukromého práva. Příkaz podle něj obsahuje pouze obecné fráze, které nelze přezkoumat.

Návrh na přednostní projednání věci odůvodnil stěžovatel tím, že pozdní vyhovění ústavní stížnosti by už mohlo mít pouze akademický význam. Věci zabavené při neoprávněné domovní prohlídce by mohly být použity k tíži stěžovatele.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v části směřující proti příkazu k domovní prohlídce přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V části směřující proti zabavení a držení zabavených věcí policejním orgánem je ústavní stížnost nepřípustná.

Jednou z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti je předchozí řádné vyčerpání veškerých dostupných zákonných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v § 157a upravuje zejména žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce, kterou může pro závady v postupu policejního orgánu nebo státního zástupce per analogiam využít i osoba tvrdící, že vůči ní bylo nezákonně postupováno při výkonu domovní prohlídky (či prohlídky jiných prostor a pozemků) a že bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť takovou osobu je třeba analogicky považovat za osobu, vůči níž se trestní řízení ve fázi prověřování vede. Budou-li navazovat další stadia trestního řízení, stanou se tyto námitky i předmětem soudního přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 22/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).

Účinné nápravy lze podle judikatury Ústavního soudu také docílit podáním podnětu k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), který je judikaturou Ústavního soudu považován za účinný procesní prostředek k ochraně práv dotčených osob [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623) či ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19]. Toto ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Bylo proto na stěžovateli, aby tyto procesní prostředky vyčerpal, což - jak Ústavní soud dovozuje z absence odlišného vyjádření (včetně případné informace o vypořádání obsahu předmětného podání) - neučinil. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zahrnuje i povinnost "vyčerpat" možnosti, které by probíhající výkon dohledu podle uvedeného ustanovení zákona o státním zastupitelství skýtal.

Těžištěm stěžovatelovy argumentace je tvrzení o nedostatečném odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce. Takovému tvrzení však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Napadený příkaz obsahuje nezbytné zákonem stanovené požadavky a dostatečné odůvodnění. Kromě formálních náležitostí uvádí dostatečně podrobně i rozsah prováděné prohlídky a její účel. Vyplývá z něj, že prohlídkou může dojít k dalším skutkovým zjištěním, jež mohou osvětlit prověřovanou věc. Za přiměřeně podrobné považuje Ústavní soud rovněž vylíčení skutkových okolností, které vedly k důvodnému podezření o zapojení stěžovatele do trestné činnosti a přítomnosti důležitých věcí v jeho rodinném domě.

V příkazu okresního soudu je odůvodněno také to, proč bylo nutno prohlídku provést jako neodkladný úkon. Je-li domovní prohlídka nařízena ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí. Proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno. Z příkazu by v takovém případě měly být alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu seznatelné důvody, pro které okresní soud považoval daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný (srov. nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07).

Stěžovateli nelze přisvědčit, že by napadený příkaz odůvodňoval nutnost provést prohlídku jako neodkladný úkon jen formálně, a nevymezuje přesvědčivý a konkrétní důvod, proč by ve skutečnosti o neodkladný a neopakovatelný úkon mělo jít. Ústavní soud zjistil, že okresní soud související odůvodnění situoval do relativně obecné roviny, nicméně i z něj (a především z kontextu celého rozhodnutí) lze seznat, v čem neodkladnost předmětného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu po skutkové stránce spočívá, tj. že hrozí přemístění či zničení důkazního materiálu významného z hlediska prověřované věci, který se v prostorách nachází. Tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé, neboť zjevně jde o důkazy se "subtilní" povahou, s nimiž je rychlá a nevratná manipulace snadná [srov. usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 349/09, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12 a ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12, dále též mutatis mutandis nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)].

Namítá-li stěžovatel, že se mu podařilo podezřelé okolnosti dostatečně vysvětlit, nepřísluší takové posouzení Ústavnímu soudu, nýbrž příslušným orgánům činným v trestním řízení.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Proto podle uvedených ustanovení ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.