Ústavní soud IV.ÚS 113/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka je členka bytového družstva (pátý vedlejší účastník) a užívá družstevní byt. První vedlejší účastník a zemřelý právní předchůdce druhého, třetího a čtvrtého vedlejšího účastníka byli členy statutárního orgánu bytového družstva. Stěžovatelka se u Městského soudu v Praze domáhala ochrany osobnosti, do níž měli vedlejší účastníci (respektive právní předchůdce druhého, třetího a čtvrtého vedlejšího účastníka) zasáhnout obsahem dopisů ze dne 9. 9. 2010 a 1. 12. 2010. Požadovala po nich veřejnou omluvu a peněžité zadostiučinění. Původně žalovala jen členy statutárního orgánu bytového družstva, na základě návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalovala i samotné bytové družstvo. Dopis ze dne 9. 9. 2010 obsahoval žádost družstva, aby mu stěžovatelka umožnila zjistit technický stav bytu, výzvu k zastavení stavebních prací probíhajících v pronajímaném bytě, výstrahu před vyloučením z bytového družstva a upozornění, že porušuje ustanovení stanov bytového družstva a domovního řádu. Dopis ze dne 1. 12. 2010 obsahoval výzvu družstva k zanechání porušování dobrých mravů v domě adresovanou stěžovatelce a s ní bydlícím osobám. Porušení dobrých mravů spočívalo v neustálém osočování ostatních členů družstva a nevhodném chování k nim. Dále dopis obsahoval výzvu, aby stěžovatelka umožnila pověřeným zástupcům bytového družstva vstup do bytu za účelem kontroly technického stavu užívaného bytu.

Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Dopisy nebyly publikovány a nebyly ani volně přístupné, nebyly ani urážlivé. Byly doručeny pouze stěžovatelce a bytové družstvo jimi realizovalo svá práva. Dopisy jen sdělovaly, k čemu může jednání stěžovatelky vést. Nebyly proto objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelky a nebyl tak splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nadto první vedlejší účastník a právní předchůdce druhého, třetího a čtvrtého vedlejšího účastníka nejsou pasivně legitimováni, neboť dopisy napsali jménem družstva jako statutární orgán. Nárok na peněžité zadostiučinění vůči družstvu je navíc promlčen.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť vrchní soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že dopisy nesporně byly způsobilé k zásahu do jejích osobnostních práv. Kategoricky tvrdily, že je osobou, která porušuje stanovy a domovní řád. Civilní soudy dostatečně nehodnotily jejich obsah, nebraly zřetel na stěžovatelčiny důkazy a nekriticky převzaly tvrzení vedlejších účastníků. Ostatní členové bytové družstva braly stěžovatelku jako osobu, která porušuje předpisy družstva.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní soud shledal postup civilních soudů v souladu s ústavními požadavky. Stěžovatelka opakuje již uplatněnou argumentaci a pouze v obecné rovině uvádí, že se cítí být dopisy dotčena. Civilní soudy velmi detailně s odkazy na judikaturu odůvodnily, proč dopisy nebyly způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv a vypořádaly se i s důkazy.

Jak celou věc shrnul Nejvyšší soud, sporné dopisy obsahovaly zaprvé požadavek, aby stěžovatelka družstvu umožnila zjistit technický stav bytu, zadruhé výzvu k zastavení stavebních prací v bytě a zatřetí upozornění na případné následky, pokud by stěžovatelka nadále porušovala stanovy družstva. Obsah dopisů (včetně části textu, na který stěžovatelka poukazovala) nebyl vulgární ani dehonestující. Skutečnost, že stěžovatelka byla v dopisech označena jako nájemce a nikoli jako členka družstva, nelze považovat za zásah do cti a vážnosti osoby. Dopisy byly adresovány a doručeny stěžovatelce, nebyly zveřejněny. Za těchto okolností dle Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by doručení dopisů podobného znění pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení stěžovatelky (bod 8 napadeného usnesení). Na těchto závěrech jistě není nic neústavního.

Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].