Ústavní soud IV.ÚS 1262/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností se stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení § 178 odst. 1 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, přiložených k ústavní stížnosti, se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 11. 2020 (v petitu ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka nesprávné datum 16. 12. 2020) č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-P-1-20 v insolvenčním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi odmítl přihlášku stěžovatelky č. P-1 v rozsahu dílčí přihlášené pohledávky č. 2 a v tomto rozsahu ukončil její účast v insolvenčním řízení.

Krajský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku č. 1 v celkové výši 30 614 223,39 Kč (dále též jen "první dílčí pohledávka"), tvořenou jistinou ve výši 13 572 405,86 Kč a smluvním úrokem z prodlení ve výši 17 041 817,53 Kč, s důvodem vzniku pohledávky spočívajícím ve smlouvě o úvěru uzavřené ze dne 7. 10. 2009, dále nezajištěnou vykonatelnou pohledávku č. 2 ve výši 966 000 Kč, jako poplatek za vedení úvěrového účtu dle úvěrové smlouvy (dále jen "druhá dílčí pohledávka"), a konečně zajištěnou nevykonatelnou pohledávku č. 3 v celkové výši 23 187 713,61 Kč (dále jen "třetí dílčí pohledávka"), vzešlou z vyplněné blankosměnky, jež měla být avalována vedlejším účastníkem. Přihlédl přitom k předchozím pravomocným rozhodnutím ve věci, kterými bylo pravomocně určeno, že stěžovatelka nemá za vedlejším účastníkem první dílčí pohledávku ani třetí dílčí pohledávku. Krajský soud následně dovodil, že první a druhá dílčí pohledávka mají být podle § 178, 179 a 185 insolvenčního zákona posuzovány jako jedna pohledávka v celkové přihlášené výši 31 580 223,39 Kč, neboť obě vznikly z téže úvěrové smlouvy. Jelikož v rozsahu první a druhé dílčí pohledávky byla pohledávka zjištěna v rozsahu menším než 50 % přihlášené výše, ukončil krajský soud podle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona účast stěžovatelky v insolvenčním řízení i pro druhou dílčí pohledávku.

Vrchní soud usnesením ze dne 16. 12. 2020 č. j. 4 VSPH 1513/2020-P1-26 (stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nesprávně uvádí č. j. 14 VSPH 1513/2020-P1-P26) podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil usnesení krajského soudu jako věcně správné.

Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Zdůraznil, že v posouzení první a druhé dílčí pohledávky jako jedné pohledávky vzešlé z úvěrové smlouvy, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 29 NSČR 75/2016. Dovolání pak žádnou konkrétní argumentaci proti závěru, že první dílčí pohledávka (jistina a příslušenství podle úvěrové smlouvy) a druhá dílčí pohledávka (poplatky podle úvěrové smlouvy) tvoří jednu přihlášenou pohledávku, nevznáší. Úpravu obsaženou v § 178 insolvenčního zákona pak Nejvyšší soud neshledává rozpornou s ústavním pořádkem, když hranice 50 % je dostatečně vysoká k tomu, aby rozumně uvažující věřitel byl schopen odhadnout svůj úspěch s přihlášenou pohledávkou v rozsahu, při němž se nedostane do konfliktu se sankcí stanovenou v uvedeném ustanovení.

Stěžovatelka rekapituluje průběh insolvenčního řízení a namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její výše uvedená základní práva (viz bod 1). Nelze podle ní souhlasit s názorem krajského soudu a vrchního soudu, že její účast insolvenčním řízení končí z důvodu zjištěného úspěchu menšího jak 50 %, neboť "soud musí pohledávky posuzovat jednotlivě a pokud zjistí u jednotlivé pohledávky úspěšnost nižší než 50 %, bude deklarovat, že k této jednotlivé pohledávce se nepřihlíží". V daném případě však krajský soud nepostupoval v souladu s § 178 insolvenčního zákona a ukončil účast stěžovatelky u druhé pohledávky, která byla úspěšná v plném rozsahu, tj. v částce 966 000 Kč. Poukazuje rovněž na to, že již v odvolání proti rozhodnutí krajského soudu namítala, že rozhodnutí o výši přihlášené pohledávky záviselo na úvaze soudu, pročež měl krajský soud k přihlášené pohledávce přihlédnout.

Stěžovatelka nesouhlasí ani s usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání a uvádí, že závěry obsažené v citované judikatuře Nejvyššího soudu jsou "v současné době již neudržitelné a v konečném důsledku jejich další respektování odporuje právu účastníků soudního řízení na spravedlivý proces". Nelze podle ní dojít k jinému závěru, než že znění § 178 až § 182 insolvenčního zákona a postupy v nich upravené jsou neústavní, když vyznívají jako trest pro věřitele, který přihlásil více či v lepším pořadí, než mu náleží. Takový přístup nemá podle stěžovatelky "s požadavky spravedlivé a rychlé ochrany práv účastníků, zakotvenými v § 1 a § 6 o. s. ř. nic společného".

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Proto je nutné vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je dané rozhodování stiženo kvalifikovanými vadami majícími za následek porušení ústavnosti.

Ústavní stížnost je v převážné části pouhým opakováním námitek uplatněných v insolvenčním řízení a citací odůvodnění napadených rozhodnutí. Z toho důvodu bylo na místě, aby Ústavní soud posoudil zejména to, zda se soudy s námitkami stěžovatelky řádným způsobem vypořádaly, a zda jejich výklad insolvenčního zákona nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem.

Napadená rozhodnutí jsou náležitým způsobem odůvodněna, je z nich patrné, z jakých zákonných ustanovení soudy vycházely, a právní závěry v nich uvedené nelze z ústavněprávního hlediska považovat za nikterak vybočující. V dané věci soudy vůči stěžovatelce uplatnily tzv. propadný postih za nadsazenou přihlášku do insolvenčního řízení, zakotvený v § 178 odst. 1 větě první insolvenčního zákona. Podstatné v dané věci přitom bylo, že stěžovatelka přihlásila pohledávku z téže úvěrové smlouvy formálně jako dvě samostatné pohledávky. Obě z nich však měly stejný skutkový základ plynoucí z téže smlouvy a následně byly rovněž součástí téhož splátkového kalendáře vedlejšího účastníka. Soudy proto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, posoudily první i druhou dílčí pohledávku jako pohledávku jedinou. Tento výklad soudů nejenže zamezuje účelovému obcházení § 178 odst. 1 insolvenčního zákona, ale je rovněž v souladu se zásadami insolvenčního řízení upravenými v § 5 insolvenčního zákona, a v konečném důsledku slouží i k ochraně ústavně zaručeného vlastnického práva ostatních věřitelů, kteří svá práva v insolvenčním řízení uplatňují řádným (neexcesivním) způsobem, když výtěžek ze sankce jde k dobru majetkové podstaty. Pohledávka stěžovatelky přitom byla nesporně zjištěna ve výši nižší než 50 % přihlášené částky, pročež byl naplněn předpoklad k uplatnění propadného elementu sankce podle § 178 odst. 1 věty první insolvenčního zákona.

K námitce stěžovatelky, že "rozhodnutí o výši přihlášené pohledávky záviselo na úvaze soudu, pročež měl krajský soud k přihlášené pohledávce přihlédnout" lze uvést, že se s ní náležitým způsobem vypořádal v bodu 12 odůvodnění rozhodnutí již vrchní soud, když uvedl, že § 178 odst. 1 věta první za středníkem dopadá především na pohledávky nepeněžité povahy a na pohledávky neurčité výše. Ve věci stěžovatelky rozhodnutí insolvenčního soudu o skutečné výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku ani úvaze soudu nezáviselo.

Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud opakovaně připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ale za předvídatelný důsledek toho, že stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklad jeho přípustnosti (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14; rozhodnutí je dostupné na https://nalus.usoud.cz), když dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu se neodchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje, že se rozhodnutí vrchního soudu neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když naopak výslovně uvádí, že se s touto jeho judikaturou neztotožňuje a považuje ji za "neudržitelnou".

Jelikož nebylo ve věci stěžovatelky shledáno porušení žádného jejího ústavně zaručeného práva, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.

Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost současně odpadá i základní předpoklad projednání návrhu na zrušení zákona, potažmo jeho ustanovení (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20). Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že ustanovení § 178 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá, nebyl soudy v napadených rozhodnutích použit. Napadená rozhodnutí se totiž týkají toliko tzv. propadného postihu vyplývajícího z věty první téhož odstavce, nikoliv prvku platebního podle věty druhé. Návrh na zrušení § 178 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, spojený s ústavní stížností, proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.