IV.ÚS 1405/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení 488 600 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že užívá a stěžovatelce zadržuje osobní automobil. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 20 C 369/2020-128 žalobu zamítl.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu.

Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka jen obecně citovala § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž by předestřela otázku hmotného nebo procesního práva, v níž spatřuje přípustnost dovolání. Tato otázka nebyla patrná ani z obsahu dovolání, jehož podstatou byly námitky, jimiž projevila nesouhlas s právním posouzením věci krajským soudem [namítala-li např., že soudy "upřely žalobci náhradu za užívání vozidla (...) představující (...) úbytek na jeho majetku"; že "došlo k účelovému propojení věcí nesouvisejících"; že "odůvodnění rozhodnutí obou soudů diskriminací, snad dle § 16 zák. č. 262/2006 Sb. (zák. práce), či snad dle zák. č. 198/2009 Sb. (o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změnách některých zákonů), je nesprávně aplikováno, neboť není opřeno o diskriminační jednání žalobkyně (...)"; atd.]. Ve zbývající části stěžovatelka napadla správnost skutkových zjištění soudů, a tudíž neuplatnila zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi závěry krajského soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka prosazovala vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Nešlo proto o výjimečný případ, v němž by skutková otázka mohla pro její průmět do základních práv a svobod podle judikatury Ústavního soudu založit přípustnost dovolání.

Stěžovatelka namítá, že krajský soud nekriticky převzal tendenční konstrukci okresního soudu "a označil jí tvrzený skutkový základ za pravdivý". Nosným prvkem zmíněné konstrukce je nepravdivé tvrzení o údajné diskriminaci vedlejšího účastníka (zaměstnance). K odmítnutí dovolání nebyl podle stěžovatelky důvod, neboť z obsahu dovolání je patrno vymezení důvodu, o které otázky hmotného či procesního práva jde. Jelikož soudy nehodnotily dostatečně všechny důkazy, jde podle ní o výjimečný případ, kdy skutková otázka zakládá přípustnost dovolání.

Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči rozsudku krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.

Stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezila předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze obecně nesouhlasila s posouzením věci Nejvyšším soudem. Ústavní soud si pro předejití pochybnostem vyžádal předmětné dovolání. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že stěžovatelka předpoklady přípustnost vskutku nevymezila. V dovolání toliko citovala § 237 o. s. ř., popsala svou verzi skutkového stavu, vztahy mezi účastníky řízení a paušálně namítla, že "odvolací řízení je postiženo vadou, kterou je nesprávné právní posouzení věci". Dovolání neobsahuje označení konkrétního předpokladu jeho přípustnosti ani nepředestírá právní otázku podle § 237 o. s. ř. Jelikož tedy dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo povinné zákonné náležitosti, a v dovolacím řízení tak nebylo možno pokračovat, nevyčerpala stěžovatelka podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)] proti rozsudku krajského soudu řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení některého z předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - nepřípustná.

Ústavní soud zastává názor (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ačkoli platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, není tomu tak bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila. Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je v posuzované věci nelze, s ohledem na srozumitelné, logické a celkově ústavně souladné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za excesivní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť stěžovatelkou namítané porušení ustanovení Litiny (viz bod 1) neshledal.