IV.ÚS 1444/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1444/25 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 8 Tdo 1081/2024-3998 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2024 č. j. 7 To 48/2024-3840, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 10, čl. 14, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) a j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (bod I.), a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (bod II.). Zvlášť závažného zločinu vraždy (pod bodem I.) se měl stěžovatel dopustit jednáním blíže popsaným ve výroku rozsudku ve spolupachatelství se spoluobžalovanou N. B. (dcerou oběti). Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému výjimečnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Krom toho mu byl uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání obou obžalovaných rozsudek soudu prvního stupně nyní napadeným rozsudkem částečně zrušil, a to ve vztahu k oběma obžalovaným ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu. Vrchní soud v odvolacím řízení sám provedl výslech obžalované B. a na jeho základě přehodnotil skutková zjištění soudu nalézacího co do zapojení jmenované obžalované do vraždy její matky, což vedlo k nové právní kvalifikaci jejího jednání. Obžalovaná byla nově uznána vinnou za přečin nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzena k podstatně nižšímu nepodmíněnému trestu. Ve vztahu k jednání stěžovatele vrchní soud dále konstatoval, že se nepodařilo jednoznačně prokázat jeho úmysl získat majetkový prospěch. V návaznosti na změnu skutkových zjištění byl stěžovatel nově uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku [již nikoliv ve spolupachatelství, a za vypuštění kvalifikované skutkové podstaty pod písm. j) uvedeného ustanovení]. Stěžovateli byl uložen stejný trest jako rozsudkem soudu nalézacího. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel v dovolání uvedl námitky do značné míry obsahově shodné s argumentací uplatňovanou při obhajobě před soudy nižších stupňů a napadá zejména jimi provedené hodnocení důkazů. Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani naplnění jiného z dovolacích důvodů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že jeho základních práva byla porušena zejména tím, že při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo ke změně popisu skutku, za nějž byl odsouzen. Na tuto změnu stěžovatel nebyl předem upozorněn, obhajoba na ni nemohla reagovat a rozhodnutí je pro stěžovatele překvapivé. Trestní soudy navíc nevyhodnotily řádně výpověď obžalované B. , která byla ve věci jediným přímým usvědčujícím důkazem proti stěžovateli. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na řadu nesrovnalostí a rozporů ve výpovědi obžalované vyplývajících z trestního spisu. Stěžovatel dále dovolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou týkající se provedené rekonstrukce a nevyjádřil se k opomenutým důkazům a nevyhodnoceným stopám, na které stěžovatel poukazoval. Rozhodnutí dovolacího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, nezákonné a rozporné s judikaturou Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 8. Výhradně obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. 9. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obecné soudy své skutkové i právní závěry přesvědčivě a logicky odůvodnily a dostatečně se vypořádaly s námitkami, které stěžovatel v průběhu trestního řízení vznášel na svoji obhajobu. Stěžovateli lze dát za pravdu, že stěžejním usvědčujícím důkazem proti němu byla výpověď obžalované. Tato výpověď však nestála osamoceně a její věrohodnost byla potvrzována řadou dalších důkazů, které byly v průběhu trestního řízení provedeny. K tomu se obecné soudy podrobně vyjádřily ve svých rozhodnutích a Ústavní soud nepovažuje za nutné tyto úvahy znovu opakovat. Své závěry o vině obecné soudy založily na dostatečně důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i na adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. 10. Pakliže stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že se dovolací soud nevěnoval podrobně všem jeho dovolacím námitkám, Ústavní soud tomuto nepřisvědčil. Ústavní soud se již mnohokrát vyjadřoval k požadavkům, které musí naplnit odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž konstatoval, že obecné soudy se musí v odůvodnění vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek [srov. např. nálezy ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379)]. Tato povinnost však neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14 (N 52/76 SbNU 717)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, který za určitých okolností může připouštět