IV.ÚS 1614/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1614/25 ze dne 17. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky EUKA s.r.o., obchodní společnosti, sídlem Mlýnská 22/4, Praha 6, zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 26 Cdo 3353/2024-263, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2024 č. j. 19 Co 126/2024-241 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. ledna 2024 č. j. 28 C 371/2021-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) DOCKLAND Consulting, s.r.o., v konkursu, obchodní společnosti, sídlem Mlýnská 22/4, Praha 6, 2) Ing. Vojislava Sparavalo a 3) Iriny Vasilievy Sparavalo, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda civilní soudy neporušily základní práva stěžovatelky, která se jako nájemkyně podle § 2994 občanského zákoníku domáhala nároku na bezdůvodné obohacení vůči osobám, kterým její podnájemce neoprávněně přenechal najaté jednotky k užívání. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka byla od prosince 2011 nájemkyní dvou jednotek nacházejících se v P., a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřela na dobu neurčitou s obchodní korporací Seisin, a. s., jako pronajímatelkou a tehdejší vlastnicí. Podle zmíněné smlouvy byla stěžovatelka oprávněna dát tyto jednotky nájmu do podnájmu, což také učinila v prosinci 2016, kdy s další obchodní korporací [vedlejší účastnicí 1)] uzavřela smlouvu o podnájmu prostoru sloužícího podnikání na dobu neurčitou. 3. Vedlejší účastnice 1) převzetí jednotek do podnájmu potvrdila. Podnájemní vztah skončil z důvodu výpovědi v červnu 2020. Po celé rozhodné období nicméně jednotky fakticky užívali vedlejší účastníci 2) a 3) s jejich dětmi pro účely bydlení. Stěžovatelka vedlejší účastníky vyzvala k vyklizení jednotek, avšak ti výzvě nevyhověli a jednotky dál užívali a spotřebovávali služby až do listopadu 2020. 4. Stěžovatelka se proti všem vedlejším účastníkům u civilních soudů domáhala uložení povinnosti zaplatit jí společně a nerozdílně 3 630 503,52 Kč s příslušenstvím. Částka 1 381 810,03 Kč představovala dlužné podna´jemne´ a náklady na služby za dobu trvání podnájemního vztahu a částka 2 248 693,49 Kč představovala náhradu za užívání jednotek po skončení podnájemního vztahu. 5. V lednu 2024 Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností uložil vedlejší účastnici 1) povinnost zaplatit stěžovatelce žalované částky s úroky z prodlení (výrok I.); ve vztahu k povinnosti vedlejších účastníků 2) a 3) žalobu zamítl (výrok II.) 6. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("městský soud") v červenci 2024 ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. částečně potvrdil, a to v zamítavém výroku ohledně povinnosti vedlejších účastníků 2) a 3) zaplatit částku 1 381 810,03 Kč s příslušenstvím; v rozsahu jejich povinnosti zaplatit částku 2 248 693,49 Kč s příslušenstvím městský soud zamítavý výrok II. prvostupňového rozsudku obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 7. Městský soud (shodně jako obvodní soud) dospěl k závěru, že vedlejší účastníci 2) a 3) nebyli pasivně věcně legitimováni, jde-li o nárok na zaplacení dlužného podnájemného za dobu trvání podnájemního vztahu v celkové výši 1 381 810,03 Kč. Pokud stěžovatelka dala jednotky do podnájmu vedlejší účastnici 1), nesvědčilo jí právo je užívat, a tudíž na její straně nemohlo dojít ani k žádnému ochuzení, užívali-li jednotky namísto vedlejší účastnice 1) vedlejší účastníci 2) a 3). Případné obohacení tedy mohlo vedlejším účastníkům 2) a 3) vzniknout na úkor vedlejší účastnice 1) a nikoliv na úkor stěžovatelky. Odvolací soud nicméně nepřisvědčil závěru nalézacího soudu o neoprávněnosti žalobou uplatněnému nároku vůči vedlejším účastníkům 2) a 3), jde-li o úhradu za užívání jednotek po skončení podnájemního vztahu, tj. v částce 2 248 693,49 Kč s příslušenstvím. V tomto období se vedlejší účastníci 2) a 3) nemohli obohatit na úkor vedlejší účastnice 1), jelikož jí užívací právo již nesvědčilo, ani na úkor původní vlastnice, která rovněž nebyla oprávněna jednotky užívat, neboť je pronajala právě stěžovatelce. Vedlejší účastnící 2) a 3) se tudíž užíváním jednotek po skončení podnájmu mohli obohatit právě na úkor stěžovatelky. Bylo proto třeba dál se zabývat naplněním podmínek vymezených v § 2994 občanského zákoníku, podle kterého platí, že "[d]al-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu". 8. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojila dovoláním, a to v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. potvrzení zamítnutí žaloby ohledně povinnosti vedlejších účastníků 2) a 3) zaplatit částku 1 381 810,03 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného podnájemného za trvání podnájemního vztahu. V únoru 2025 Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností dovoláním zamítl. Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům: V posuzované věci jde o otázku aktivní věcné legitimace nájemce - nikoliv vlastníka či spoluvlastníka - domáhat se bezdůvodného obohacení podle § 2994 občanského zákoníku vůči faktickému uživateli nemovitosti, jemuž byla věc předána podnájemcem (disponentem). Ustanovení § 2994 občanského zákoníku (v souladu s vůlí zákonodárce obsaženou v důvodové zprávě) rozšiřuje ochranu vlastnického práva vlastníka či spoluvlastníka věci, s níž bylo neoprávněně disponováno, proti jejímu uživateli, který při nedostatku dobré víry rovněž (vedle neoprávněného disponenta) odpovídá za vzniklé bezdůvodného obohacení. Takové rozšíření ochrany však v posuzované situaci trvajícího podnájmu na nájemce věci nedopadá. Nájemce věci je zde (na základě trvajícího nájemního poměru s vlastníkem) oprávněn věc (dočasně) užívat; toto užívací právo "realizuje" tím způsobem, že jej - na základě podnájemní smlouvy - přenechá (zřídí) podnájemci (za stanovené podnájemné); pronajímateli (vlastníkovi) přitom za jednání této osoby odpovídá stejně, jako kdyby věc užíval sám. Jestliže podnájemce (coby disponent) následně tuto cizí věc (předmět užívání), aniž by mu k takovému nakládání s ní svědčilo oprávnění, přenechá k užívání třetí osobě, odpovídá i za toto jednání podnájemce pronajímateli (vlastníkovi) nájemce sám. Nájemce tedy odpovídá též za řádný výkon podnájmu, je-li sjednán. Proto nájemci právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči neoprávněnému uživateli § 2994 občanského zákoníku nezakládá. Užívání (exploatace) věci třetí osobou na základě přenechání tohoto užívání neoprávněným disponentem je činěno na úkor vlastníka věci, neboť je to jeho věc, jež je neoprávněně užívána. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka (coby nájemce) není aktivně věcně legitimována domáhat se vydání bezdůvodného obohacení podle § 2994 občanského zákoníku vůči faktickým uživatelům jednotek, jimž bylo podnájemcem (coby neoprávněným disponentem) přenecháno za trvání podnájemního vztahu jejich užívání. III. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka tvrdí, že civilní soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ("Listiny") základních práv a svobod, a to z následujících důvodů: 10. Zaprvé, Nejvyšší soud v rozporu s § 242 odst. 3 občanského soudního řádu a judikaturou Ústavního soudu překročil meze vymezené stěžovatelčiným dovoláním, svévolně přezkoumal dovoláním neuplatněnou a nerozporovanou právní otázku, a naopak nepřezkoumal právní otázku stěžovatelkou vymezenou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo pro stěžovatelku neústavně překvapivé, jelikož neměla možnost na přeformulovanou otázku reagovat. 11. Stěžovatelka v části III. dovolání jasně vymezila následovně: "Je nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2994 občanského zákoníku vůči faktickému uživateli vyloučen tím, že osobě, která dala faktickému uživateli neoprávněně věc do užívání, svědčí smluvně založené užívací právo k věci?". Nejvyšší soud ovšem takto vymezenou a odůvodněnou otázku týkající se pasivní věcné legitimace faktického uživatele přešel, přestože na jejím posouzení primárně závisely rozporované závěry odvolacího soudu ohledně časového období za dobu trvání podnájemního vztahu (bod 11 napadeného rozsudku). 12. Naopak Nejvyšší soud v napadeném rozsudku řešil stěžovatelkou nenamítanou otázku, zda nájemci věci podle § 2994 občanského zákoníku svědčí aktivní věcná legitimace. Touto otázkou se stěžovatelka pochopitelně neměla důvod v podaném dovolání zabývat, neboť ji nalézací soud i odvolací soud vyřešily správně a stěž