Ústavní soud IV.ÚS 1688/24

Stěžovatelé v ústavní stížnosti požadují zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne následující. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 8. 2022 č. j. 50 Cm 189/2019-148 určil, že vedlejší účastnice řízení (v původním řízení žalobkyně) je jediným akcionářem obchodní společnosti Pentax Investment a.s. a jediným společníkem obchodní společnosti STS Slovácko spol. s r.o. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé (v původním řízení žalovaní) odvolání, které Vrchní soud v Olomouci odmítl usnesením ze dne 1. 3. 2023 jako opožděné. Podáním doručeným krajskému soudu dne 3. 4. 2023 požádali stěžovatelé o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Stěžovatel, který byl současně zmocněncem stěžovatelky, totiž pobýval v zahraničí v době, kdy mu byl doručován rozsudek (září 2022 až počátek října 2022). Krajský soud zmeškání lhůty neprominul, neboť návrh stěžovatelé nepodali do patnácti dnů po odpadnutí překážky, navíc o odvolání již vrchní soud pravomocně rozhodl. Vrchní soud se v napadeném usnesení ztotožnil se závěry krajského soudu, Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť závěry krajského soudu a vrchního soudu odpovídají ustálené judikatuře.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že vrchní soud nereagoval na všechny námitky, ignoroval, že o návrhu na prominutí zmeškání lhůty rozhodl nesprávně vrchní soud jako soud odvolací, nikoli krajský soud. Tím soudy připravily stěžovatele o možnost žádat o prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatelé tvrdí, že vrchní soud neměl rozhodnout o opožděnosti odvolání dříve, než obecné soudy finálně rozhodly o žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Obecné soudy dostaly stěžovatele do "bludného kruhu" a odepřely jim přístup ke spravedlnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Stěžovatelé sice tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv, jejich argumentace se však do značné míry míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Stěžovatelé nepolemizují se závěrem, že žádost o prominutí zmeškání lhůty podali opožděně. Vrchní soud se v napadeném usnesení vypořádal se všemi námitkami. V bodě 8 taktéž vysvětlil, že neodmítl-li opožděně podané odvolání soud prvního stupně, rozhodne o odmítnutí odvolání pro opožděnost odvolací soud (podle § 218a občanského soudního řádu).

Na závěru, že žádost o prominutí zmeškání lhůty nelze úspěšně podat poté, co řízení již pravomocně skončilo, také nic neústavního není [srov. nálezy ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1591/19 (N 169/96 SbNU 173), bod 32 a ze dne 5. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 396/01 (N 194/24 SbNU 457)]. Není ani pravda, že tímto postupem dostaly obecné soudy stěžovatele "do bludného kruhu". Jak uvedl Nejvyšší soud, je zřejmé, že stěžovatelé především napadají správnost rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí jejich odvolání pro opožděnost. K tomu však měli k dispozici jiné zákonné prostředky - Nejvyšší soud odkázal na žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu (bod 6 usnesení Nejvyššího soudu).

Konečně závěry napadených usnesení nejsou ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 20 Cdo 748/98, č. 42/1999 Sb. rozh. civ. Podle něj odvolací soud nesmí odmítnout odvolání pro opožděnost dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o žádosti odvolatele o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. To však platí jen tehdy, pokud odvolatel spolu s odvoláním požádal ve shodě s § 58 občanského soudního řádu o prominutí zmeškání lhůty k odvolání. V nynějším případě stěžovatelé podali žádost teprve poté, co jim odvolání vrchní soud pro opožděnost odmítl.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.