Ústavní soud IV.ÚS 2334/25 – Exekuční příkaz

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "soudní exekutor"), uložil stěžovateli (povinnému) příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 4. 7. 2025 č. j. 098 EX 01290/05-195 povinnost uhradit náklady exekuce podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem ve výši 847 242 Kč. K tomu uvedl, že náklady jsou určeny v plné předpokládané výši, a to v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu (usnesení ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2808/14 a ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2800/14) a stanoviskem komise Exekutorské komory České republiky č. EK/leg/10/2017. Náklady exekuce a náklady oprávněné (vedlejší účastnice) ve spojení s předchozími příkazy k úhradě nákladů exekuce činí celkem 886 108,10 Kč a stěžovatel dosud uhradil náklady exekuce ve výši 50 482,10 Kč.

Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, které Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl. Náklady vyčíslené soudním exekutorem považoval za správné, odpovídající § 6 odst. 1 exekutorského tarifu. Rovněž odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce bylo v pořádku. Důvodem námitek stěžovatele bylo podle obvodního soudu nepochopení mechanismu exekučního řízení, kdy soudní exekutor vydal příkaz k úhradě předpokládaných nákladů exekuce a další příkazy k úhradě nákladů exekuce vydává v průběhu exekučního řízení v závislosti na výši vymožené povinnosti.

Stěžovatel namítá, že soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž stanovil odměnu za plnění, které nebylo vymoženo, a obvodní soud tento nesprávný postup nenapravil. Zdůrazňuje, že odměna náleží soudnímu exekutorovi až z vymoženého plnění. Příkazem k úhradě nákladů exekuce je stěžovateli nesprávně uložena povinnost, na kterou soudnímu exekutorovi dosud nevzniklo právo. Soudním exekutorem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2808/14 a sp. zn. IV. ÚS 2800/14) názor soudního exekutora nepodporují. Obvodnímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v námitkách a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Pojem "předpokládané náklady exekuce" použitý obvodním soudem neodpovídá znění výroku příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým byla stěžovateli uložena jednoznačná a nepodmíněná povinnost uhradit náklady exekuce ve stanovené výši. Znění výroku neobsahuje nezávaznost nebo obvodním soudem naznačovanou předčasnost nebo prozatímnost.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně práv (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel brojí proti rozhodnutí obvodního soudu, které se týká nákladů exekuce. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradní doménou civilních soudů. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, přičemž otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, zejména body 11 a 34).

Podle § 5 odst. 1 exekutorského tarifu je určující pro stanovení odměny výše soudním exekutorem vymoženého plnění nezahrnující náklady exekuce a náklady oprávněného. Příkaz k úhradě nákladů exekuce je základem pro exekuční vymožení (uspokojení) nákladů, nikoliv však pro exekuční postih, ten se nařizuje s odkazem na § 47 až 49 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekučním příkazem, a to i v rozsahu odhadu pravděpodobných nákladů, jež teprve v budoucnu vzniknou. Ostatně i judikatura Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS. 2585/14, které odkazuje mj. i na stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí) dovodila, že i náklady odvíjející se od jednoduchých početních pravidel lze v příkaze k úhradě nákladů exekuce určit dopředu (typicky odměna nebo různé paušály) s tím, že inkaso těchto pohledávek musí odpovídat skutečně vzniklému nároku exekutora v závislosti na vymožené částce. Každopádně není možné, aby soudní exekutor obdržel svoji odměnu, aniž by na povinném něco vymohl.

Soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce výslovně uvedl, že předpokládané náklady budou uspokojovány z vymoženého plnění poměrně. Současně dodal, že při zastavení exekuce může dojít k jejich změně, a to jak snížení, tak zvýšení, o čemž musí být rozhodnuto samostatným rozhodnutím. Obvodní soud následně napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce přezkoumal a shledal, že náklady exekuce byly stanoveny ve správné (exekučnímu tarifu odpovídající) výši, přičemž se sice stručně, ale dostačujícím způsobem vypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatnil. Těmto závěrům, i s ohledem na výše uvedená omezená východiska přezkumu, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.