IV.ÚS 2335/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2335/25 ze dne 27. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Lapišové a Josefa Förstera, zastoupených Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 22 Cdo 963/2025-775, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 62 Co 305/2021-383, ze dne 26. července 2023 č. j. 62 Co 305/2021-507 a ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 62 Co 305/2021-714, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Petry Malhovzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění, a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2021 č. j. 19 C 310/2017-344 určil, že jedinými spoluvlastníky konkretizovaných nemovitostí v kat. úz. Ř. jsou stěžovatelé, a to stěžovatelka se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 a stěžovatel se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/3. Obvodní soud dospěl k závěru, že obchodní společnost Wolf place, s. r. o., (dále jen "původní žalovaná") nabyla sporné nemovitosti od stěžovatelů na základě lichevních smluv podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. smluv od počátku (absolutně) neplatných. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala původní žalovaná odvolání, které po doplnění důkazního řízení shledal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") opodstatněným, a proto rozsudkem ze dne 24. 11. 2021 č. j. 62 Co 305/2021-383 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Následně původní žalovaná převedla vlastnické právo k nemovitostem na obchodní společnost TASTE ONE, s. r. o. 4. Na základě dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2023 č. j. 33 Cdo 940/2022-450 zrušil rozsudek městského soudu a poté obchodní společnost TASTE ONE, s. r. o., převedla nemovitosti vedlejší účastnici. Městský soud postupně připustil vstup nových vlastníků na místo původní žalované, dále připustil změnu žalobního petitu navrženou stěžovateli tak, aby odrážel stav zapsaný v katastru nemovitostí, neboť v mezidobí došlo k rozdělení nemovitostí na jednotky, a rozsudkem ze dne 26. 7. 2023 č. j. 62 Co 305/2021-507 potvrdil rozsudek obvodního soudu, ve znění po připuštění změny žalobního petitu, a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 28. 2. 2024 č. j. 22 Cdo 304/2024-563 také druhý rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Posléze městský soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2024 č. j. 62 Co 305/2021-714 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali určení, že jsou jedinými spoluvlastníky nemovitostí (jednotek), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. 5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu městský soud nepochybil, jestliže žalobu zamítl, jelikož stěžovatelé neunesli důkazní břemeno k prokázání narušení dobré víry vedlejší účastnice při nabytí nemovitostí. Stěžovatelé tento závěr městského soudu relevantním způsobem nenapadli, omezili se na polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Ze skutkových zjištění městského soudu nevyplynulo nic, co by umožňovalo učinit závěr o vyvracení dobré víry vedlejší účastnice nejpozději ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Výpis z listu vlastnictví žádnou zapsanou poznámku spornosti neobsahoval a obchodní společnost TASTE ONE, s. r. o., byla při převodu na vedlejší účastnici zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník převáděných nemovitostí, která také zjevně vykonávala držbu vlastnického práva. Nejvyšší soud uvedl, že nelze nic vytknout úvaze městského soudu o tom, že samotný prodej nemovitostí ve prospěch vedlejší účastnice nepovažoval za ničím pochybný, neboť kupní cena byla řádně zaplacena způsobem dohodnutým v kupní smlouvě a okolnosti doprovázející prodej považoval za standardní a ničím výjimečné či snad podezřelé. Nejvyšší soud uzavřel, že jak námitky stěžovatelů ve vztahu k dobrým mravům, při níž stěžovatelé opětovně předkládají vlastní verzi skutkových okolností, které považují za nemravné, tak tvrzená "legalizace lichvy", s níž stěžovatelé pojili předpoklad přípustnosti dovolání z důvodu otázky dosud neřešené, představují pouhou skutkovou polemiku. II. Argumentace stěžovatelů 6. Podstatou ústavní stížnosti je námitka ústavně nekonformního provedení důkazního řízení, čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními městského soudu na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle stěžovatelů tuto skutečnost Nejvyšší soud účelově pominul, i když tento nesoulad je v dovolání dostatečně a zřetelně popsán. Také bez relevantního důvodu Nejvyšší soud zcela převzal účelové závěry městského soudu, které neodpovídaly skutečnosti. 7. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že Nejvyšší soud zcela ignoroval námitku porušení práva na spravedlivý proces a nedostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil své odmítavé usnesení, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání jen odlišně interpretovali zjištěný skutkový stav, naopak podle jejich názoru se Nejvyšší soud měl zabývat nevyřešenými otázkami hmotného práva. Na podporu svého tvrzení odkázali stěžovatelé na nespočet rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k ochraně dobré víry, přípustnosti dovolání či odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání. 8. Stěžovatelé namítají, že v důsledku napadených rozhodnutí a organizovaného a účelového postupu žalovaných přišli protiprávně o vlastnictví nemovitostí, čímž došlo k legalizaci prokázané lichvy. Závěrem upozornili na skutečnost, že po právní moci posledního rozhodnutí městského soudu došlo k převodu vlastnického práva nemovitostí z vedlejší účastnice na další osobu, a tudíž nelze o účelovosti takového převodu pochybovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), nicméně požadují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti zrušení rozsudků městského soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 62 Co 305/2021-383 a ze dne 26. 7. 2023 č. j. 62 Co 305/2021-507, které byly Nejvyšším soudem zrušeny, není k rozhodování o ústavnosti těchto rozsudků Ústavní soud příslušný, jelikož nemůže přezkoumávat rozhodnutí, která již byla zrušena. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Některá z napadených soudních rozhodnutí sice vycházejí z toho, že pů