IV.ÚS 2417/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2417/25 ze dne 10. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Štípou, sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2025 č. j. 24 Cdo 964/2025-1192, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2024 č. j. 54 Co 309/2023-911 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. května 2023 č. j. 0 P 186/2018-670, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Popis věci a její procesní vývoj 1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily mnoho jeho ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin plyne následující. V roce 2018 jmenoval Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovateli hmotněprávního opatrovníka (§ 465 a násl. občanského zákoníku) a současně zamítl návrh jeho již zesnulé matky na omezení jeho svéprávnosti. Ač stěžovatel může právně jednat, problém leží v jeho omezené vyspělosti, nevyzrálosti a nezkušenosti. Stěžovatel prodělal v dětství dětskou obrnu, v důsledku čehož je těžce tělesně postižený a celý svůj život byl izolován od "vnějšího" světa, od společnosti (dnes je mu skoro 70 let). Jeho sociální schopnosti jsou omezené, o čemž svědčí, že nechápe hodnotu věcí či peněz a nedomyslí všechny důsledky, pokud uzavře smlouvu. Bez pomoci jiných nedokáže sám v každodenním životě fungovat. Když v roce 2020 zemřela jeho matka, stal se jediným dědicem, přičemž pozůstalost měla hodnotu cca 12,5 mil. Kč (spoluvlastnický podíl k nemovité věci v pražské vilové čtvrti a finanční prostředky cca 5,8 mil. Kč). 3. Funkci opatrovníka vykonávala stěžovatelova sestřenice, dnes již bývalá soudkyně A. P. Ta však tuto funkci vykonávala nedobře, v přímém rozporu se zájmy stěžovatele. Od smrti stěžovatelovy matky činila kroky, v jejichž důsledcích, zaprvé, byla celá nemovitost zatížena zástavním právem, zadruhé, se sestřenice stala spoluvlastnicí nemovitosti, ovšem za výrazně podhodnocenou cenu (cca o 1,65 mil. Kč nižší cenu), a zatřetí, financování rekonstrukce nemovitosti a úhrada různých potřeb opatrovnice a jejích dětí se uskutečnilo převážně z peněz stěžovatele (ke konci zůstatek činil necelých 200 tis. Kč). Sestřenice tak vykonávala funkci opatrovnice způsobem, který se příčil zájmům stěžovatele. Tak činila, i když dobře věděla, že stěžovatel je zranitelný, nezkušený a snadno ovlivnitelný. 4. Protiprávní jednání opatrovnice vyvolalo dvojí reakci: jednak ji kárný senát Nejvyššího správního soudu odvolal z funkce soudkyně (rozhodnutím ze dne 6. 11. 2023 č. j. 11 Kss 1/2023-313), jednak ji obvodní soud zprostil, resp. odvolal z funkce opatrovnice (nyní napadeným usnesením). V této věci Ústavní soud řeší druhou větev nynější kauzy - odvolání sestřenice z funkce opatrovnice (k odvolání z funkce soudkyně se vyjádřil v usnesení ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 89/24). Obvodní soud napadeným usnesením jmenoval Městskou část Praha 4 jako (veřejného) opatrovníka. Stěžovatel s tím nesouhlasil, proto se odvolal. 5. Městský soud v Praze odvolání nevyhověl a napadeným usnesením potvrdil jak výrok o zproštění sestřenice z funkce opatrovnice, tak výrok o jmenování Městské části Praha 4 opatrovníkem. Důvodem pro odvolání opatrovníka je, pokud opatrovník porušuje povinnosti při výkonu funkce, např. povinnost chránit zájmy opatrovance (§ 466 odst. 1 občanského zákoníku). Opatrovník neplní zákonné povinnosti i v případě masivní kolize zájmů. Tato situace nyní nastala. Obvodní soud správně uzavřel, že sestřenice nevykonávala funkci opatrovnice řádně. Způsob, jakým nakládala s majetkem stěžovatele, nasvědčuje tomu, že vše činila nikoli v jeho zájmu, nýbrž v zájmu vlastním. Stěžovatel byl zranitelný, nezralý, finančně a sociálně nezkušený a silně sestřenici důvěřoval. Ta však porušila základní povinnosti opatrovníka, tj. starat se o naplnění práv opatrovance a chránit jeho zájmy. Její jednání bylo natolik závažné, že další pochybení jsou bez významu (např. nepodávání pravidelných zpráv). 6. Ustanovení § 465 občanského zákoníku umožňuje civilním soudům, aby jmenovaly hmotněprávního opatrovníka též tomu, komu soudy neomezily svéprávnost, a to i z úřední moci. Posledně řečené je jediným rozdílem oproti § 469 občanského zákoníku; zde se skutečně vyžaduje návrh, aby civilní soudy mohly jmenovat člověku opatrovníka. Stěžovatel je kvůli svému zdravotnímu stavu zcela závislý na pomoci druhých. Je sice schopen právně jednat, nikoli však bez hrozby způsobení si újmy. Tato hrozba má původ v jeho sociální nezkušenosti a snadné ovlivnitelnosti. Každý, kdo se stěžovateli zdá sympatický, tomu bez dalšího důvěřuje. Že stěžovatel není schopen řádně spravovat své jmění a hájit práva, podtrhla skutečnost, že jej sestřenice připravila o značnou část jeho majetku. Ze zděděných peněz zůstalo necelých 200 tis. Kč, spoluvlastnický podíl se prodal za podhodnocenou cenu a jím zakoupený byt neužívá on, ale syn jeho sestřenice. Pokud by civilní soudy nečinně přihlížely, hrozí, že stěžovatel bude znovu zneužit a oklamán a přijde o zbývající majetek. Jakkoli stěžovatele se sestřenicí pojí silné citové pouto, civilní soudy ji nemohly znovu jmenovat opatrovnicí. Totéž platí pro jejího syna. Civilní soudy tak nemohly vyhovět přání stěžovatele. Protože nenalezly jinou vhodnou osobu, musely jmenovat veřejného opatrovníka. 7. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší soud. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud se vyjadřoval k hmotněprávní otázce, kterou dosud v judikatuře neřešil: zda a za jakých podmínek může být plně svéprávnému člověku bez návrhu jmenován opatrovník podle § 465 odst. 1 občanského zákoníku. 8. Nejvyšší soud úvodem zdůraznil, že se nynější věc musí rozhodovat přísně individuálně. Nyní bylo klíčové, že byť je stěžovatel svéprávný, má v běžném životě velké obtíže, ať už v oblasti finanční gramotnosti nebo při jednání s úřady. Šlo o okolnost, která se v různých podobách objevovala a která se prolínala celým řízením. Stěžovatel "má prokazatelně snížené rozpoznávací schopnosti, pramenící z jeho psychosociální nevyzrálosti. Kombinaci s jeho, pro něho, přirozenou důvěřivostí a manipulovatelností se dostává do stavu, kdy není schopen při právním jednání posoudit jeho možné následky, chybí mu kritický náhled" (bod 22 usnesení). 9. Obě ustanovení (§ 465 a § 469 občanského zákoníku) se vzájemně nevylučují, ale doplňují. Přesněji, § 469 doplňuje § 465 odst. 1 větu druhou v tom směru, že umožňuje, aby pro případ obtíží při správě jmění mohly aktivně legitimované osoby navrhnout jmenování opatrovníka. Již samotné užití slova zejména naznačuje, že hmotněprávního opatrovníka lze jmenovat i tomu, jehož svéprávnost nebyla omezena. Stěžovatel se mýlí, že svéprávnému člověku nelze jmenovat opatrovníka. Ustanovení § 465 je záměrně široké, aby civilní soudy mohly pružně reagovat na širokou škálu situací, na které zákonodárce nemohl pamatovat. Aby civilní soudy mohly člověku, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění, jmenovat opatrovníka, musí nejprve důkladně posoudit všechny zvláštnosti a okolnosti případu. Pojem "zdravotní stav působící obtíže" se musí vykládat přísně. Zahrnuje případy, kdy zdravotní stav je natolik nepříznivý, že možnost právního jednání je ztížena či velmi komplikovaná, byť ovládací či rozpoznávací schopnosti nejsou omezeny. Civilní soud smí i bez návrhu jmenovat opatrovníka, jakkoli člověk netrpí žádnou duševní poruchou, ale jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti jsou omezené či vymizelé. 10. Stěžovatel je svéprávnou, ale těžce tělesně postiženou osobou, jejíž rozpoznávací schopnosti jsou snížené, což pramení z psychosociální nevyzrálosti. Jeho zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění a hájení práv. Soudy nižšího stupně vysvětlily, proč mírnější nástroje (nápomoc a pomoc člena domácnosti) stěžovatele účinně neochrání. Civilní soudy nejsou vždy a za všech okolností vázány přáním jednotlivce. Stěžovatel nemá kolem sebe nikoho, kdo by byl schopen minimalizovat rizika spojená se zajištěním jeho péče. Nemá zkušenosti ani schopnosti v majetkových otázkách, nedokáže rozeznat, zda ta či ona rada mu škodí, či nikoli. Je snadno ovlivnitelný a slepě důvěřuje lidem, kteří mu jsou sympatičtí. Hmotněprávní opatrovník skýtá záruku, že si stěžovatel neprohloubí již existující újmu, neboť je pod neustálým dohledem civilního soudu. Protože stěžovatelova sestřenice v této roli selhala, jmenování veřejného opatrovníka bylo jediným vh