IV.ÚS 2488/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 1. 2017 č. j. 18 C 57/2016-188 byla vedlejším účastníkům jako žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovateli jako žalobci částku 45 646,74 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. okresní soud rozhodl, že co do částky 3 636,26 Kč s příslušenstvím se řízení zastavuje. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.).

Proti rozsudku okresního soudu podali vedlejší účastníci odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 5. 2018 č. j. 35 Co 117/2017-257 byl I. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 45 646,74 Kč s příslušenstvím se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. - IV.).

Krajský soud dospěl k závěru, že ve vyúčtování došlo ke třem chybám. Podle krajského soudu lze připustit, že chyba ve vyúčtování tepla byla způsobena změnou otopných těles v bytě vedlejších účastníků (případně v dalších bytech), o které nemusel být stěžovatel (jak tvrdí) informován. Nezaúčtování platby 3 000 Kč v prosinci 2013 a chyba ve vyúčtování nákladů na výtahy však podle krajského soudu nebyla způsobena jednáním vedlejších účastníků. Krajský soud proto dospěl k závěru, že vyúčtování za rok 2013 není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování, a to ani zčásti. Aby se tak mohlo stát, musel by stěžovatel vystavit nové, úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. To mohl stěžovatel učinit kdykoli až do rozhodnutí krajského soudu v této věci, avšak neučinil tak. Skutečnost, že v průběhu řízení vzal žalobu o částky 3 000 Kč a 636,26 Kč s příslušenstvím zpět (přičemž však nijak nereagoval na nesprávný způsob vyúčtování nákladů na výtahy způsobující rozdíl 203,36 Kč), sama o sobě podle krajského soudu nepředstavuje řádné vyúčtování ve vztahu k jiné (snížené) částce 45 443,38 Kč (byť tato částka byla krajským soudem shledána správnou) a splatnost nedoplatku z vyúčtování ani v této části nezpůsobuje.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně založil napadené rozhodnutí na tom, že vztah společenství vlastníků jednotek a vlastníka jednotky je postaven naroveň vztahu pronajímatele a nájemce. Svůj názor krajský soud nedostatečně odůvodnil, neboť neuvedl, proč je podle jeho názoru na spornou situaci možno analogicky použít jiný právní vztah a nedostatečně se vypořádal s argumenty stěžovatele.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že vyúčtování, které je v dílčích bodech chybné, je nutné považovat za zcela nesplatné a neschopné přivodit právní důsledky. Vyúčtování v předmětné věci zahrnující veškeré služby pro 44 bytových jednotek je náročná záležitost, která poskytuje do určité míry větší prostor pro chybu, a to již jen kvůli množství zpracovávaných informací. Pokud tato nepřesáhne určitou hranici a je toliko zanedbatelná jako v žalovaném případě, lze ji, i s přihlédnutím k neprofesionálnímu charakteru stěžovatele, tolerovat. Stěžovatel tedy připouští možné pochybení, když vyúčtování plateb na výtah se podle stanov neshodovalo se skutečným počtem "osobo-měsíců", podotýká však, že provádět vyúčtování tímto způsobem byla zavedená a nikým nezpochybňovaná praxe. Dále uvádí, že rozdíl mezi vyúčtovanou a správnou částkou plateb na provoz výtahu je zanedbatelný v porovnání s celou vyúčtovanou částkou. Tato dílčí chyba nemůže přivodit neplatnost vyúčtování jako celku.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že míra porušení jeho povinnosti provést řádné vyúčtování je zanedbatelná a především toliko nedbalostní ve srovnání se závažnějším porušením povinnosti vedlejších účastníků hradit zálohové platby, když ty neplatili zcela úmyslně a bez právního důvodu. Pokud by přetrvala situace tak, jak ji nyní napadeným rozsudkem nastolil krajský soud, tak vedlejší účastníci budou ze svého úmyslného protiprávního jednání čerpat zcela nespravedlivé výhody.

Stěžovatel dále uvádí, že ve vyúčtování vytápění způsobily nesprávnost zjištěné ceny a množství dodaného tepla nesporně okolnosti na straně vedlejších účastníků, kteří nesplnili svoji povinnost zachovávat bytovou jednotku ve vztahu ke společným částem domu ve stavu adekvátním vlastnickým poměrům a pro účely vyúčtování pak byli vedlejší účastníci povinni oznámit změnu počtu topných těles, argumentovali-li následně nesprávností vyúčtovaní vytápění. Vedlejší účastníci by pak měli možnost těžit ze svého protiprávního jednání v neprospěch stěžovatele.

Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť senát krajského soudu doznal v průběhu řízení personálních změn v osobě přísedících (správně: členů senátu - poznámka Ústavního soudu), když až po nařízených jednáních, která byla již protokolována, rozhodoval při posledním jednání u krajského soudu jiný soudce, než který v senátu krajského soudu působil v předchozí době.

Krajský soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 22. 8. 2019 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce porušení práva na zákonného soudce krajský soud uvedl, že věc byla podle rozvrhu práce krajského soudu přidělena k projednání a rozhodnutí do soudního oddělení 35. To se skládá z předsedy senátu Mgr. Ondřeje Plška a soudkyň JUDr. Andrey Milichovské a Mgr. Heleny Bláhové (viz rozvrh práce krajského soudu pro rok 2017 a pro rok 2018). Dále byl dočasně od 1. 12. 2017 do 28. 2. 2018 přidělen ke krajskému soudu k výkonu funkce soudce na civilním úseku pobočky krajského soudu v Liberci Mgr. Roman Koťátko a na dobu dočasného přidělení byl zařazen jako soudce oddělení 35 (viz dodatek č. 17 ze dne 30. 11. 2017 rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2017). Z důvodu pracovní neschopnosti soudkyně JUDr. Andrey Milichovské (trvající od září 2017 do září 2018) byla věc při prvním odvolacím jednání konaném dne 20. 2. 2018 projednána v soudním oddělení 35 ve složení senátu: předseda senátu Mgr. Ondřej Plšek a soudci Mgr. Helena Bláhová a Mgr. Roman Koťátko. Jelikož stáž Mgr. Romana Koťátka u krajského soudu byla ukončena k 28. 2. 2018, byla věc při druhém odvolacím jednání konaném dne 24. 4. 2018 odročeném za účelem vyhlášení rozsudku na 4. 5. 2018 (tedy v době stále trvající pracovní neschopnosti JUDr. Andrey Milichovské) projednána a rozhodnuta senátem 35 Co v tomto složení: předseda senátu Mgr. Ondřej Plšek a soudci Mgr. Helena Bláhová a Mgr. Roman Buchal. Mgr. Roman Buchal byl podle rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2018 zastupujícím soudcem v oddělení 35 [§ 42 odst. 1 písm. e) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o soudech a soudcích"]. Krajský soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2018/2013 a ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3206/2015, ve kterých se uvádí, že činností soudu v rozporu s rozvrhem práce přitom není a právu na zákonného soudce se nepříčí, nejedná-li v případě vícero jednání senát pokaždé ve stejném složení, pokud všichni ve věci zainteresovaní soudci náleží do příslušného soudního oddělení, jež má o věci rozhodnout. Tak tomu bylo i v daném případě. Navíc z obsahu protokolu o jednání ze dne 24. 4. 2018 vyplývá, že předsedou senátu byl na počátku druhého odvolacího jednání (a to i s ohledem na změnu ve složení senátu) zrekapitulován dosavadní průběh řízení před odvolacím soudem. Krajský soud dovodil, že ačkoli složení jeho senátu doznalo v průběhu odvolacího řízení změny, nedošlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.

Vyjádření v zastoupení advokátem zaslali pouze vedlejší účastníci 1) a 2). Tato vyjádření však neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu.

Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

Krajský soud v napadeném rozhodnutí výstižně poukázal na to, že podle ustálené rozhodovací praxe podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo provedeno řádně, tedy v souladu s předpisy je regulujícími. V daném případě tomu tak nebylo, neboť krajský soud z provedeného dokazování zjistil, že ve vyúčtování došlo ke třem chybám, a to nesprávnému vyúčtování nákladů na provoz výtahu, k nesprávnému vyčíslení skutečně zaplacených záloh spotřebitelem a k nesprávnému vyúčtování úhrad za vytápění bytu vedlejších účastníků. Závěru krajského soudu, že vyúčtování za rok 2013 není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování, a to ani zčásti, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Jestliže krajský soud vyšel z judikatury, kterou Nejvyšší soud přijal v souvislosti se vztahem mezi pronajímatelem a nájemcem, nelze ani v tomto jeho postupu soudu shledat porušení ústavnosti. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí tento svůj postup dostatečně odůvodnil s tím, že není důvod postupovat odlišně v případě vztahů mezi společenstvím vlastníků jednotek a vlastníkem jednotky, neboť v obou případech jde o splatnost vyúčtování nedoplatku služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním bytu.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změnám členů senátu, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, Ústavní soud odkazuje na obsah vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, kde jsou změny ve složení senátu krajským soudem dostatečně objasněny. K porušení práva na zákonného soudce tedy v předmětné věci nedošlo.

Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.