IV.ÚS 2587/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2587/25 ze dne 7. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 4 Tdo 996/2024-1153, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. června 2024 č. j. 3 To 28/2024-1046 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2024 č. j. 11 T 1/2024-912, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy (§ 140 odst. 1 trestního zákoníku), ve stádiu pokusu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel se tohoto zločinu dopustil v noci 1. 9. 2023. Stěžovatel, který měl před svatbou a v Česku se loučil se svobodou, celý první zářijový den slavil v Brně se skupinou přátel z jižního Slovenska. Pozdě večer dorazili do parku pod Špilberkem. Procházeli se tam, po delší době pak narazili na poškozeného (německého studenta), který seděl na špilberské hradební zdi a telefonoval rodičům. Za poškozeným bylo zřetelně vidět panorama večerního města, střechy nejbližších domů se nacházely výškově pod nimi, bylo zjevné, že poškozený sedí na hradbách opevnění a za ním je hlubina. Stěžovatel na něj anglicky nejprve zavolal, aby neskákal, že to za to nestojí a snažil se s ním navázat komunikaci, ale poškozený gestikulací naznačil, že chce telefonovat. Po chvíli marné snahy získat jeho pozornost mu stěžovatel anglicky výhružně řekl "I will kill you!" Když to vypadalo, že stěžovatel i jeho přítel odcházejí, najednou stěžovatel do poškozeného rychle a nečekaně strčil. Poškozený spadl z výšky 6,15 metru na hliněnou zem zvířecího výběhu a utrpěl vážná zranění. Jen shodou okolností a náhod, které nemohl stěžovatel ovlivnit, nedošlo ke smrti. 2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, současně podali odvolání též poškozený a jeho příbuzní jako další poškození, kteří během telefonního rozhovoru byli nepřímo svědky stěžovatelova ataku (ti do výroku o náhradě škody). O odvoláních poškozených rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to v celém výroku o náhradě škody. Stěžovateli při nezměněných výrocích o vině a trestu podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. 3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu nevytvářejí logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu umožňující závěr o jeho pachatelství. Vytýká, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Zejména výpověď poškozeného, na niž soudy založily odsuzující rozhodnutí, vykazuje podstatné rozpory s ostatními důkazy. Podrobně líčí údajné rozpory v dokazování. Stěžovatel poukazuje na to, že trestní soudy se držely pouze jedné skutkové verze - potenciálního úmrtí poškozeného - a nepřipustily jinou, stejně pravděpodobnou verzi, k níž také reálně došlo a jež je pro něj příznivější. Vytýká vrchnímu soudu i Nejvyššímu soudu deformovaný výklad závěrů posudků, když podle nich 50 % pravděpodobnost smrtelného následku v podstatě znamená, že obě varianty jsou stejně pravděpodobné a možné, takže skutečně záleží jen na náhodě, zda tento následek nastane, či nikoli. 5. Stěžovatel vytýká, že pokud věta "I will kill you!" zůstala bez reakce poškozeného, nevede to k logickému závěru, že tato pasivita poškozeného vybudila fyzický útok na něj, neboť bylo naopak prokázáno, že kontakt probíhal po celou dobu v přátelské atmosféře. Zdůrazňuje, že krajský soud neuvedl skutková zjištění, která by svědčila o jakékoli pohnutce usmrtit, popř. že by jednal ve stavu uražené ješitnosti. Stejně tak namítá, že nemají žádnou důkazní oporu závěry krajského soudu o tom, že by projevoval pohrdání jinou lidskou bytostí a že jeho jednání svědčí o jeho agresivních sklonech a přezíravém postoji k druhým lidem. I vrchní soud musel tyto nepodložené závěry krajského soudu korigovat, neboť uvedl, že nesdílí neochvějné přesvědčení krajského soudu, že motivem byla nedostatečná pozornost, kterou jeho rozverné náladě věnoval poškozený, neboť to přímo z provedeného dokazování nevyplývá a jde spíš o domněnku, překonávající absenci jakéhokoli racionálního motivu. Stěžovatel zdůrazňuje, že vrchní soud vyloučil úmysl přímý, tedy přímou vůli usmrtit, a to vzhledem k absenci jakéhokoli motivu takový následek způsobit i absenci agresivity jako významného rysu jeho osobnosti. 6. Stěžovatel namítá, že žádný z provedených důkazů ani samostatně ani ve spojení s ostatními důkazy neprokazuje, že si kdykoli v průběhu jeho pohybu v areálu pevnosti na Špilberku, natož v situaci přátelské komunikace s poškozeným, představoval možný výsledek pádu poškozeného z hradby, tedy jeho usmrcení. Takový následek si nepředstavoval, protože jej ani nenapadl, neměl o něm ani tušení, jak prokázala jeho výpověď i výpovědi dalších svědků. Vytýká, že ani krajský soud ani vrchní soud nevedly žádné dokazování k tomu, že musel být alespoň zhruba srozuměn s výškou, z níž byl poškozený svržen. 7. Podle stěžovatele soudům postačilo, že šel nejprve do kopce, z něhož byl výhled na město, resp. i za tmy bylo zřetelně vidět panorama večerního města. Stěžovatel oponuje, že v areálu pevnosti, v níž se spolu s ostatními kamarády nacházel poprvé v životě, procházel kolem mnoha zdí, které jsou jen zdmi okrasnými a mnohem nižšími, než na které seděl poškozený, avšak rozeznat je od těch hradebních není na první pohled možné, což soudy pominuly. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Původní soudce zpravodaj Josef Fiala zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 9. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že na svých závěrech obsažených v napadeném usnesení trvá a v jednotlivostech odkazuje na jeho odůvodnění. Stěžovatel pouze opakuje námitky, se kterými se trestní soudy náležitě a dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud se dále vyslovil k subjektivní stránce trestného činu. Závěr o úmyslu nepřímém byl soudy formulován s přihlédnutím ke způsobu provedení činu, jeho intenzitě, charakteru strčení do poškozeného, místě spáchání skutku, jakož i zjištění, že stěžovatel nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit. Z toho lze dovodit srozumění stěžovatele s takovým možným následkem. Nejvyšší soud zdůraznil, že závěr o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu nelze opírat pouze o číselné vyjádření pravděpodobnosti smrti poškozeného, nýbrž je nutno vycházet z komplexního posouzení všech relevantních skutečností. 10. Vrchní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že k porušení práv stěžovatele nedošlo, neboť výsledek trestního řízení vycházel z provedeného dokazování a samotné řízení bylo provedeno v souladu s ustanoveními trestního řádu. Vrchní soud se vyslovil, že jakýkoli další komentář k jeho rozsudku by mohl vést k relativizaci úvah a závěrů v uvedeném odůvodnění obsažených. 11. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku. 12. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření konstatovalo, že ústavní stížnost je obsahově shodná s dovoláním, proto odkázalo na vlastní vyjádření podané v dovolacím řízení. Dále uvedlo, že stěžovatel přicestoval do města Brna za účelem loučení se se svobodou. Pod nevelkým vlivem alkoholu se zde dopustil řady drobných narušení veřejného pořádku, což bohužel vyústilo až v tragické a nesmyslné shození mladého německého turisty z hradeb hradu Špilberku. A to právě v okamžiku jeho telefonického rozhovoru s rodiči v Německu, kteří se tak stali svědky pádu a těžkého zranění syna. Z hlediska dokazování věnovaly soudy této věci mimořádnou pozornost. S opakovanými námitkami stěžovatele se pečlivě vypořádaly v odůvodnění rozhodnutí. Ústavní stížnost je založena na opakování námitek, s nimiž se trestní soudy již opakovaně a přesvědčivě vypořádaly. 13. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve vyjádření postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Brně práva podat vyjádření k ústavní stížnosti nevyuž