Ústavní soud IV.ÚS 2714/12 – Ústní jednání

Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecné soudy a vposled Nejvyšší soud nesprávně posoudily otázku doručování písemnosti zaměstnanci a přílišné lpění na naplnění formálních podmínek daných ustanovením § 266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006.

Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopie napadeného rozhodnutí, které sice stěžovatel v rozporu se zákonem č. 182/1993., o Ústavním soudu, k návrhu nepřipojil, nicméně Ústavní soud si je obstaral z veřejně přístupné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z uvedených pramenů se podává, že věc posoudil nejprve nalézací soud, posléze odvolací a dovolací, přičemž dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku zavázal odvolací soud svým právním názorem, v jehož intencích posléze odvolací soud rozhodl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl odmítavým usnesením, které stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností.

Nejvyšší soud velmi podrobně a názorně vyložil, že v posuzovaném případě stěžovatel přistoupil k doručení svého okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejší účastnici prostřednictvím držitele poštovní licence (státního podniku České pošty), aniž by bylo zjištěno (a tvrzeno), že by tu byly (v době odevzdání zásilky k poštovní přepravě) okolnosti, pro které stěžovatel nemohl provést doručení sám. Protože okamžité zrušení pracovního poměru lze zaměstnanci doručit prostřednictvím držitele poštovní licence jen tehdy, není-li doručení možné provést samotným zaměstnavatelem na pracovišti zaměstnance, v jeho bydlišti nebo kdekoliv bude zastižen, nemá právní účinky takové doručení písemnosti zaměstnanci, k němuž zaměstnavatel přistoupil prostřednictvím držitele poštovní licence v rozporu s ustanovením § 266a odst. 1 části třetí věty za středníkem zákoníku práce; to neplatí jen tehdy, jestliže zaměstnanec (oprávněný příjemce) písemnost skutečně převzal, neboť za této situace se pochybení ve způsobu doručení (s ohledem na to, že se písemnost dostala k zaměstnanci) stává obsoletním.

Nejvyšší soud správně dovodil, že neodeslal-li stěžovatel vedlejší účastnici své okamžité zrušení pracovního poměru prostřednictvím držitele poštovní licence jako doporučenou zásilku s doručenkou (dodejkou) s poznámkou "do vlastních rukou", pak zaměstnanec nemůže svým jednáním zmařit doručení písemnosti, neboť zásilka nebyla zasílána v souladu se zákonnými požadavky, vyplývajícími pro dodání zásilky (viz ustanovení § 266a odst. 2 a § 266a odst. 3 věty druhé zákoníku práce). Rigoróznost zákona by se neuplatnila jen v případě, kdy by zaměstnanec (oprávněný příjemce) navzdory nedostatkům při podání zásilky u držitele poštovní licence písemnost skutečně převzal a kdy se tyto nedostatky neprojevily (nemohou se projevit) na účinnost doručení písemnosti.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud při svém výkladu vycházel ze znění zákonného textu, respektoval svoji dlouhodobou judikaturu a totožné řešení předestřené právní otázky sdíleli i autoři dobové odborné literatury. Jestliže stěžovatel nepovažuje uvedené závěry za správné toliko s odůvodněním, že jde o závěry přehnaně formální, pak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, přičemž tato funkce mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší.

Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není obecným soudům instančně nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

Protože Ústavní soud neshledal relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu, jenž může nastat zejména tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod., rozhodl o návrhu vzhledem k výše uvedenému, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, tak, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].