Ústavní soud IV.ÚS 2744/24 – Oprávnění poškozeného a uplatnění nároku na náhradu škody

Posuzovaná věc se týká náhrady nákladů souvisejících s účastí stěžovatelů jako poškozených v trestním řízení. Krajský soud snížil náhradu těchto nákladů o částku vyplacenou stěžovatelům na základě dohody o narovnání, uzavřené mezi nimi a pojišťovnou pachatele trestného činu. Nevypořádal se však se stěžejními námitkami stěžovatelů ohledně judikatury Ústavního soudu, ani své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.

Stěžovatelé jsou pozůstalými po cyklistovi, kterého usmrtil z nedbalosti řidič osobního automobilu. Řidič byl za přečin usmrcení z nedbalosti (§ 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku) odsouzen na základě trestním soudem schválené dohody o vině a trestu k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2022). Odsouzený řidič vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako vedlejší účastník.

Stěžovatelé jako poškození uzavřeli dne 6. 6. 2022 dohodu o narovnání s Generali Českou pojišťovnou a. s. (pojišťovnou vedlejšího účastníka). Podle této dohody pojišťovna každému ze stěžovatelů vyplatila 715 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy a vedle toho též náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši 65 824 Kč.

Stěžovatelé podali po skončení trestního řízení návrh, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost k náhradě nákladů souvisejících s účastí stěžovatelů jako poškozených v trestním řízení ve výši 209 088 Kč podle § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 trestního řádu.

Trestní soudy rozhodovaly o návrhu dvakrát. Okresní soud v Olomouci nejprve návrhu vyhověl do částky 100 551 Kč, ve zbytku jej zamítl. Vedlejší účastník proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Okresnímu soudu mj. vytkl, že se nevypořádal s existencí dohody o narovnání. Krajský soud uložil okresnímu soudu, aby náhradu nákladů související s účastí stěžovatelů jako poškozených v trestním řízení úměrně snížil o částku vyplacenou pojišťovnou.

Okresní soud proto v novém rozhodnutí přihlédl k dohodě o narovnání a z ní plynoucímu plnění. Přiznal stěžovatelům náhradu nákladů ve výši 73 689 Kč, od které odečetl částku ve výši 65 824 Kč, která jim byla vyplacena na základě dohody o narovnání jako náhrada nákladů právního zastoupení. Okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelům zaplatil částku ve výši 7 865 Kč.

Stěžovatelé podali proti usnesení okresního soudu stížnost. V ní uvedli, že usnesení je v přímém rozporu s nálezem ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22 a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 25 Cdo 4112/2017. Mezi nároky, které hradí pojišťovna, a které hradí odsouzený, je podle této judikatury třeba rozlišovat a přiměřené snížení výše náhrady nákladů přichází v úvahu pouze za výjimečných okolností.

Krajský soud stížnost napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se nejprve s hodnocením okresního soudu ohledně neúčelnosti některých úkonů právních služeb, resp. souvislosti těchto úkonů s účastí stěžovatelů v trestním řízení. Následně se věnoval stěžejní námitce stěžovatelů, týkající se moderačního práva soudu podle § 154 odst. 2 trestního řádu. Plnění stěžovatelům z dohody o narovnání je podle krajského soudu důvodem hodným zvláštního zřetele, na základě něhož lze snížit náhradu nákladů. Krajský soud upozornil na to, že okresní soud přiznal stěžovatelům i náhradu nákladů za úkony, které souvisely s vymáháním pojistného plnění. Dále odkázal na vyjádření pojišťovny, která uvedla, že z konzultací se zmocněncem stěžovatelů měla za to, že dohodou o narovnání jsou vypořádány veškeré nároky včetně nákladů právního zastoupení v adhezním řízení. K rozsudku Nejvyššího soudu, na který stěžovatelé odkazovali, uvedl krajský soud, že se s ním neztotožňuje. Základním smyslem pojištění je ochrana před zásahem do majetkové sféry v případě vzniku odpovědnosti. Striktní uplatňování závěrů Nejvyššího soudu podle krajského soudu tento základní smysl pojištění vyprazdňuje. K argumentaci nálezem Ústavního soudu se krajský soud nevyjádřil, odkázal jen na několik usnesení Ústavního soudu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Krajský soud opomenul odlišit, že adhezní řízení a řízení o nároku na pojistné plnění dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), jsou dvě samostatná řízení. Moderace náhrady nákladů nebyla oprávněná, ani odůvodněná výjimečnými okolnostmi. Výklad krajského soudu je v rozporu s právem stěžovatelů na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování náhrady nákladů spojených s účastí poškozených v trestním řízení nesmí soud zkoumat účelnost jednotlivých úkonů.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis okresního soudu a rovněž vyzval krajský soud a vedlejšího účastníka, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Krajský soud na výzvu Ústavního soudu nereagoval.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření trvá na tom, že veškeré nároky stěžovatelů byly řádně pojišťovnou uhrazeny. Ztotožňuje se přitom jak s napadeným rozhodnutím, tak s usnesením okresního soudu v této věci.

Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí, která se týkají otázky náhrady nákladů řízení, přistupuje zdrženlivě. To však neznamená, že k zásahu není oprávněn. Platí to zejména při posuzování náhrady nákladů poškozených v trestním řízení. Tyto náklady nejsou pouhým příslušenstvím pohledávky uplatňované v adhezním řízení. Jejich ústavní význam posiluje fakt, že slouží k zajištění účasti poškozených v trestním řízení [srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369), bod 73].

Podle § 154 odst. 2 trestního řádu je odsouzený povinen nahradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s jeho účastí v trestním řízení, a to i v situaci, kdy poškozenému nebyl nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůbec přiznán. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy přiznání náhrady nákladů brání povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. Stejně tak moderace (přiměřené snížení) náhrady nákladů z důvodů hodných zvláštního zřetele je výjimkou ze zákonného pravidla a jako taková musí být vykládána restriktivně.

Trestní soudy tedy mají při určení náhrady nákladů podle § 154 odst. 2 trestního řádu uvážení, do kterého Ústavní soud až na výjimky nezasahuje. Povinností trestních soudů je však s ohledem na výše popsaný smysl § 154 odst. 2 trestního řádu pečlivě odůvodnit nepřiznání či snížení náhrady nákladů.

Ústavní soud se k možnosti započíst pojistné plnění na náhradu nákladů poškozených podle § 154 odst. 2 trestního řádu vyjadřoval opakovaně. Již v nálezu ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22 poukázal na to, že je třeba důsledně rozlišovat náklady spojené s právním zastoupením ve dvou různých řízeních. Na jedné straně jde o uplatnění nároku na pojistné plnění vůči pojišťovně v řízení podle zákona č. 168/1999 Sb. (který pozbyl účinnosti dnem 1. 4. 2024 a nahradil jej zákon č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Na straně druhé jde o náklady spojené s účastí poškozeného v trestním řízení (§ 154 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který dospěl k obdobným závěrům o potřebě tato dvě řízení odlišovat (II. ÚS 357/22, body 20 a 21).

Ústavní soud však nevyloučil, aby trestní soudy při přiznávání náhrady nákladů podle § 154 odst. 2 trestního řádu zohlednily duplicitu právních úkonů v obou typech řízení, tedy pojistném a adhezním (II. ÚS 357/22, bod 29).

Tyto závěry Ústavní soud zopakoval v nálezu ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 338/24. Ústavní soud ani zde nevyloučil možnost zohlednění plnění pojišťovnou. Trestní soud však musí zohlednit odlišnosti nákladů trestního řízení a nákladů vzniklých s uplatněním nároku na pojistné plnění. Nelze paušálně vyloučit nárok poškozeného na náhradu řízení s odkazem na plnění pojišťovny (bod 20).

Závěry Ústavního soudu lze tedy shrnout tak, že přiznání náhrady nákladů v adhezním řízení podle § 154 odst. 2 trestního řádu nelze vyloučit "jako celek" jen proto, že poškozenému bylo plněno z titulu pojištění osoby odsouzené. Snížení náhrady nákladů z důvodu pojistného plnění není vyloučené, musí ale být řádně odůvodněné při respektu k odlišnostem mezi oběma řízeními a také s ohledem na to, aby se poškozeným dostalo adekvátní kompenzace všech jejich nákladů. Náhrada nákladů poškozených podle § 154 odst. 2 trestního řádu nemá být dalším trestem pro odsouzeného. Pokud skutečně některá částka vyplacená pojišťovnou pokrývá jak náklady spojené s účastí poškozených v adhezním řízení, tak náklady právního zastoupení k vymožení pojistného plnění, nelze ukládat odsouzenému duplicitní povinnost náhrady nákladů jen za tím účelem, aby to byl on, a ne pojišťovna, kdo náhradu nákladů platí.

K námitce stěžovatelů, že krajský soud neústavním způsobem posuzoval účelnost jednotlivých úkonů, lze uvést následující. Nelze stírat rozdíly mezi § 154 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu. Tato ustanovení zakládají dva odlišné nároky: zaprvé, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody; zadruhé, náhradu nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení. V případě druhého nároku, o který jde nyní, není kritérium účelnosti v zásadě použitelné (srov. nález II. ÚS 357/22, bod 24).

K neústavnímu posuzování účelnosti jednotlivých úkonů však v nynější věci nedošlo. Okresní soud (a následně i krajský soud) sice místy ve svých rozhodnutích hovoří o "účelnosti" úkonů, za které stěžovatelé požadovali náhradu. Krajský soud si však byl dobře vědom odlišností mezi nároky podle § 154 odst. 1 a odst. 2 (viz takto jasně v bodě 5 napadeného usnesení). Trestní soudy respektovaly, že náhrada nákladů podle § 154 odst. 2 trestního řádu je širší (zahrnuje úkony ve smyslu § 43 trestního řádu), a že při posuzování jednotlivých úkonů není namístě přezkoumávat, zda účelně vedly k vymožení náhrady škody či nemajetkové újmy (nález II. ÚS 357/22, body 25 a 26).

Neústavnost napadeného rozhodnutí však leží předně v tom, že krajský soud vůbec nereagoval na argumentaci právními závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu. Pokud soud neodpoví na stěžejní argumentaci účastníka řízení, jeho rozhodnutí se dostane do rozporu s principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tyto principy vylučují, aby soud opominul argument, který může být pro výsledek řízení klíčový. Soudy mají povinnost se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek [k tomu např. nálezy ze dne 9. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431), body 61 a 67; ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14 (N 52/76 SbNU 717), bod 31 aj.].

Stěžovatelé ve stížnosti ke krajskému soudu argumentovali nálezem II. ÚS 357/22, jehož podstatu Ústavní soud shrnul v bodech 17 až 20 shora. Základem stížnosti byl právě odkaz na tento nález a s tím související polemika s rozhodnutím okresního soudu. Argumentaci relevantním nálezem, ze kterého podle stěžovatelů plynuly argumenty v jejich prospěch, nemůže soud bez dalšího přejít. Ústavně souladné rozhodně není, pokud krajský soud odkaz stěžovatelů na nález ignoroval a namísto toho jen odcitoval několik usnesení Ústavního soudu (nadto usnesení o pět let starších než je nález II. ÚS 357/22). Jen nálezy jsou obecně závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), usnesení ze své povahy obecně závazná nejsou (srov. nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24, body 40 a 41).

Krajský soud však ani obsahově požadavkům nálezové judikatury nedostál. Jak plyne z výše uvedeného (body 17 až 20 shora), trestní soudy sice mohou přihlédnout k pojistnému plnění, musí to však řádně odůvodnit. Krajský soud to však neučinil. V bodě 7 napadeného rozhodnutí jen stručně uvedl dva argumenty pro snížení náhrady nákladů.

Krajský soud předně uvedl, že ani stěžovatelé důsledně nerozlišují náklady za řízení adhezní a náklady řízení k vymožení pojistného, jelikož jim okresní soud k jejich návrhu přiznal náhradu nákladů za dva úkony, které nesouvisely s jejich účastí v trestním řízení, ale s přípravou dohody o narovnání s pojišťovnou. Argumentační nedůslednost stěžovatelů však nemůže nic změnit na shora uvedených závěrech judikatury.

Zadruhé, podle krajského soudu dohoda o narovnání pokryla veškeré potenciální nároky stěžovatelů, jejich dalšího vymáhání se vzdali. K tomu Ústavní soud opakuje, že trestním soudům není zapovězeno vzít při určování náhrady nákladů podle § 154 odst. 2 trestního řádu v potaz dohodu o narovnání s pojišťovnou. Důvody hodné zvláštního zřetele jsou ostatně v § 154 odst. 2 trestního řádu jmenovány demonstrativně. Tento závěr však nelze učinit pouhým odkazem na to, jak dohodu o narovnání vnímá pojišťovna, tedy jedna ze stran dohody. Krajský soud patřičně neodůvodnil, proč je podle něj pravdivé tvrzení, které pojišťovna uvedla v dopisu ze dne 15. 1. 2023 (č. l. 531 soudního spisu), že i sám zmocněnec stěžovatelů vnímal vyplacenou částku z dohody jako náhradu za všechny náklady vzniklé rovněž v adhezním řízení. K takovému závěru nelze dospět pouhým odkazem na prohlášení jedné strany dohody, aniž by k tomu byla slyšena i druhá strana, respektive její zástupce (zmocněnec stěžovatelů).

Ani z textu samotné dohody o narovnání neplyne, že by se jejím uzavřením vylučovala či snižovala náhrada nákladů spojená s účastí stěžovatelů v trestním řízení (a krajský soud se navíc o text dohody argumentačně ani výslovně neopřel). V bodě 5.2 dohody (č. l. 454 a násl. spisu) je uvedeno: "Vzhledem k zastoupení pozůstalých advokátem bude pozůstalým uhrazena i náhrada nákladů právního zastoupení v celkové výši 65 824 Kč." Z této formulace však nelze bez dalšího dovodit, že jde o náklady zahrnující nejen uplatnění nároku na pojistné plnění vůči pojišťovně v řízení podle zákona č. 168/1999 Sb., ale také adhezní řízení. V bodě 5.4 dohody je dále uvedeno, že zaplacením částek specifikovaných v dohodě "budou definitivně a jednou provždy vypořádány veškeré nároky pozůstalých na náhradu nemajetkové újmy k odčinění jeho duševních útrap v souvislosti s výše uvedeným úmrtím". Tato pasáž hovoří pouze o definitivním vyrovnání nároků na nemajetkovou újmu, nikoli na náklady spojené s účastí v adhezním řízení. Prostým jazykovým výkladem dohody tedy nelze dospět k závěru, že se stěžovatelé vzdávají práva na náhradu nákladů v adhezním řízení.

Rozhodnutí krajského soudu je zatíženo nedostatečným odůvodněním (porušení zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Krajský soud zejména ignoroval klíčovou argumentaci stěžovatelů nálezem Ústavního soudu, nerespektoval ani obecně závazné nosné důvody nálezu. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Je nyní na krajském soudu, aby o věci rozhodl znovu s respektem k judikatuře Ústavního soudu, jak byla shrnuta výše. Krajský soud musí vyjít z toho, že adhezní řízení a řízení k vymožení pojistného plnění jsou dvě různá řízení. To nevylučuje, že krajský soud může přihlédnout k částce vyplacené pojišťovnou, zahrnuje-li vskutku též náklady vynaložené stěžovateli v adhezním řízení, své rozhodnutí však musí řádně odůvodnit.