IV.ÚS 2978/20

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, konkrétně usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a ochrany před jiným zásahem veřejné moci, konkrétně tím, že jej Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") nepropustilo z vazby.

Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených vyrozumění a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Obvodní soud usnesením ze dne 7. 6. 2019 vzal podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu stěžovatele do vazby, přičemž doba trvání vazby se počítá od 5. 6. 2019 v 07:25 hodin. Usnesení neobsahuje odůvodnění, protože jak státní zástupce, tak stěžovatel se vzdali práva stížnosti a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění. Dále obvodní soud usnesením ze dne 22. 6. 2020 sp. zn. 29 T 42/2020 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2200/20 ze dne 31. 8. 2020 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (všechna rozhodnutí Ústavního soudu, na něž se odkazuje, případně, která jsou citována, jsou přístupná v internetové databázi Nalus - http://nalus.usoud.cz)

Vrchní soud usnesením ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. 15 Ntd 3/2020 rozhodl o věcné příslušnosti městského soudu, protože na základě důkazů opatřených v přípravném řízení nelze zásadním způsobem vyloučit právní kvalifikaci dle § 283 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").

Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 71a trestního řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a ponechal jej ve vazbě z důvodů předvídaných § 67 písm. a) a c) trestního řádu. V odůvodnění uvedl, že po provedeném vazebním zasedání dospěl k závěru, že u stěžovatele nadále trvají důvody vazby útěkové a předstižné. Městský soud dospěl k závěru, že u stěžovatele existuje v případě uznání viny reálná možnost uložení trestu odnětí svobody v trvání osmi let a více, což je výměra, která již sama o sobě zakládá důvodnost obavy, že pokud bude propuštěn, mohl by se skrývat či uprchnout. K tomu připojil, že stěžovatel má zázemí a kontakty v cizině, což zvyšuje důvody k obavám z možného skrývání se, či úprku, bude-li propuštěn z vazby. K vazbě předstižné městský soud uvedl, že stěžovatel byl pro drogovou trestnou činnost opakovaně soudně trestán, což dle jeho názoru značí mimořádnou míru jeho odhodlání páchat drogovou trestnou činnost, a jestliže dříve uložené tresty a jejich výkon, dle jím dosud zjištěných skutečností, nevedly k jeho nápravě, zakládá to důvodnost obav, že po propuštění by se opět této trestné činnosti dopouštěl. Současně městský soud uvedl, že v tomto případě nelze vazbu nahradit žádným z opatření, kterými zákon v určitých případech umožňuje vazbu nahradit.

Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu jako nedůvodnou zamítl. Vrchní soud se zcela ztotožnil s argumentací městského soudu. I podle jeho názoru je stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, má kontakty v zahraničí, a předchozí tresty se vzhledem k jeho recidivě minuly účinkem. Proto vrchní soud potvrdil důvodnost obav vyslovených městským soudem.

Stěžovatel tvrdí, že napadaným postupem účastníků řízení byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že orgány veřejné moci neoprávněně zasáhly do jeho práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").

Stěžovatel je přesvědčen, že Policie České republiky (dále jen "policie") a obvodní státní zastupitelství pochybily tím, že jej zkrátily na jeho právu seznámit se se spisem dle § 166 trestního řádu jen proto, aby obvodní státní zastupitelství stihlo podat obžalobu před 5. 6. 2020 a aby stěžovatel nebyl propuštěn z vazby. Tím se obvodní státní zastupitelství mělo dopustit jiného zásahu veřejné moci, a to konkrétně tím, že stěžovatele nepropustilo z vazby. Dále stěžovatel uvádí, že policie a obvodní státní zastupitelství mu neumožnily seznámit se dostatečně se spisem, a to jen proto, aby nemusel být propuštěn z vazby. Stěžovatel podle svého tvrzení dostal k prostudování rozsáhlého spisového materiálu (záznamu odposlechů) nepřiměřeně málo času, což jej omezilo v možnosti podat návrhy na doplnění dokazování. Tím měl být stěžovatel zkrácen na svém právu na obhajobu.

Stěžovatel dále uvádí, že ani městský soud ani vrchní soud se nezabývaly podstatou jeho argumentace spočívající ve zkrácení práva na obhajobu poskytnutím nepřiměřeně krátké lhůty k prostudování spisu. Je přesvědčen, že tento postup byl dán pouze z toho důvodu, aby nemusel být propuštěn z vazby, což jej vede k závěru, že obecné soudy aprobovaly nezákonnost jeho setrvání ve vazbě.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá postup obvodního státního zastupitelství, které se mělo dopustit tzv. jiného zásahu veřejné moci podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím se však Ústavní soud již zabýval a ve shora uvedeném usnesení sp. zn. I. ÚS 2200/20 ústavní stížnosti odmítl, protože neshledal jakýkoli exces v postupu obvodního státního zastupitelství. Ústavní soud také dostatečně popsal poměr mezi tvrzeným zásahem do práva na obhajobu a rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby. Na vyslovených závěrech není důvod cokoli měnit. Dále tedy Ústavní soud přezkoumal pouze napadaná usnesení městského soudu a vrchního soudu.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení městského soudu a usnesení vrchního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá ani pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí. Nemá pravomoc právní uvážení obecných soudů nahrazovat svým vlastním, případně jinak hodnotit jimi provedené důkazy. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí obecných soudů, případně dalších orgánů veřejné moci, z hlediska dodržení ústavních limitů. Je především v pravomoci obecných soudů posoudit, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Svou pravomoc může Ústavní soud realizovat pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem vůbec, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby ve zjevném rozporu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku, nebo nejsou-li dostatečně zjištěny.

Městský soud své usnesení řádně odůvodnil jak po stránce právní, tak skutkové. Všechny skutečnosti: tj. hrozící výši trestu (při zohlednění dalších probíhajících trestních řízení), zázemí v zahraničí, recidivu a vliv předchozích uložených trestů na ni, jsou řádně popsány a po logické, věcné i právní stránce nevykazují žádné známky excesu, který by Ústavnímu soudu dával možnost zasáhnout. Městský soud se také zabýval namítanými pochybeními při seznamování se spisem a zcela v mezích jemu zákonem svěřené pravomoci vyložil, jaký má poměr tvrzené pochybení při seznamování se stěžovatele se spisem k rozhodování ve vazebních věcech.

Stejný závěr učinil Ústavní soud i při posuzování usnesení vrchního soudu. Ani vrchní soud ve svém rozhodování nepřekonal hranice svěřené mu ústavním pořádkem a své rozhodnutí o stížnosti proti usnesení městského soudu řádně odůvodnil. Jeho myšlenkové postupy jsou z odůvodnění seznatelné a nevykazují žádné vady, které by mohly vyvolat kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.