Ústavní soud IV.ÚS 3109/25

Stěžovatel se proti vedlejší účastnici u Okresního soudu v Pardubicích domáhá zaplacení 1 334 334, 75 Kč s příslušenstvím. V řízení vznesl námitku podjatosti všech soudců a soudkyň uvedeného soudu a navrhl přikázání věci Okresnímu soudu Praha-východ.

Předsedkyně Okresního soudu v Pardubicích předložila Vrchnímu soudu v Praze ("vrchní soud") spis podle § 15 občanského soudního řádu k rozhodnutí o přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle § 12 odst. 1 o. s. ř. Vrchní soud usnesením ze dne 12. 8. 2025 návrh na přikázání věci Okresnímu soudu Praha-východ zamítl. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí brojí ústavní stížností s tím, že vrchní soud porušil jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přikázání věci podle § 12 o. s. ř., je nepřípustná, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zamítnutím návrhu na přikázání věci soudní řízení nekončí a stěžovatel má nadále k dispozici procesní prostředky ochrany proti rozhodnutí ve věci samé, pomocí kterých se může bránit i proti tomu, že ve věci podle něj rozhodoval vyloučený soudce, respektive vyloučení soudci celého soudu.

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti vyplývá ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023. To se sice týkalo přímo rozhodnutí o nevyloučení soudce ve smyslu § 14 o. s. ř., jeho závěry však lze analogicky uplatnit i ve vztahu k zamítnutí návrhu na přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř. Přestože jsou delegace nutná a vyloučení soudce formálně odlišné instituty, jejich funkční účel je totožný: zajistit, aby ve věci rozhodoval nestranný soudce, respektive soud. Rozhodnutí podle § 12 odst. 1 o. s. ř. je svou podstatou pouze technickým důsledkem toho, že všichni soudci příslušného soudu jsou vyloučeni. Zkrátka, vrchní soud při rozhodování o přikázání věci podle § 12 odst. 1 o. s. ř. de facto rozhodoval o vyloučení soudců.

Závěry o subsidiaritě ústavní stížnosti vyslovené ve stanovisku pléna Pl. ÚS-st. 58/23 lze tak uplatnit i v případě stěžovatele. Zamítnutí návrhu na přikázání věci samo o sobě do právní sféry stěžovatele nezasahuje, neboť řízení ve věci samé pokračuje. Stěžovatel může námitku podjatosti soudců uplatnit v řádných a mimořádných opravných prostředcích proti meritornímu rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích (viz bod 31 stanoviska). Totéž platí i ve vztahu k části usnesení, ve které vrchní soud dospěl k závěru, že není dán důvod ani k tzv. delegaci vhodné ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud sice podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost neodmítne, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 tohoto zákona, pokud stížnost mj. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel by ale měl v ústavní stížnosti řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury Ústavního soudu tento přesah vlastních zájmů vyložit (též bod 33 stanoviska Pl. ÚS-st. 58/23). Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné takové výjimečné okolnosti netvrdí a ani Ústavní soud důvody pro použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledal.

Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].