Ústavní soud IV.ÚS 3168/24 – Jiné způsoby uplatňování pohledávek

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku usnesení. Tvrdí, že tímto výrokem porušil obecný soud její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka jako insolvenční správkyně popřela přihlášku věřitelky - vedlejší účastnice - co do pravosti a výše. Vedlejší účastnice proti tomu následně podala k Městskému soudu v Praze žalobu na určení. Městský soud žalobu zamítl a přiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení včetně daně z přidané hodnoty (byť advokát stěžovatelky nebyl plátcem této daně). Zároveň nepřiznal stěžovatelce náhradu advokáta za cestovné z Jihlavy do Prahy, protože tento náklad neshledal účelným.

Stěžovatelka podala proti výroku rozsudku o nákladech řízení odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudek usnesením uvedeným v záhlaví částečně změnil a nově stanovil výši nákladů řízení (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 706 Kč (ústavní stížností napadený výrok II).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výrok II usnesení vrchního soudu nemá základ v právní úpravě, neboť zákon tento způsob rozhodnutí neumožňuje. Podle § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), platí, že v incidenčním sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. V proběhlém incidenčním sporu tak vedlejší účastnice neměla právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce. Rozsudek je nepřezkoumatelný a v kombinaci se svým nezákonným obsahem může založit porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Stěžovatelka podává ústavní stížnost ve věci, kde zákon vylučuje možnost podání dovolání [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Zároveň jde o bagatelní věc ve výši pouhých 1 706 Kč (náklady odvolacího řízení). Ústavní soud opakovaně uvádí, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu je tak namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379, bod 11].

Ústavní soud zdůrazňuje, že (prostá) nezákonnost rozhodnutí nezakládá bez dalšího neústavnost. I kdyby vrchní soud rozhodl nezákonně, není úkolem Ústavního soudu, aby odstraňoval jakékoli nezákonné rozhodnutí, bez ohledu na jeho význam. V nynější věci jde o zcela bagatelní částku a ani stěžovatelka nesnáší žádnou argumentaci, proč by nynější věc měla být hodna pozornosti Ústavního soudu.

Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud jej proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].