Ústavní soud IV.ÚS 3244/10 – Ústní jednání

Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, platebním výměrem Pražské správy sociálního zabezpečení jí byla uložena povinnost uhradit nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení ve výši 690.812,- Kč a penále ve výši 316.161,- Kč, tedy dluh v úhrnné výši 1.006.973,- Kč, z důvodu, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjem zúčtovaný v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění zaměstnance stěžovatelky pana G. S. R., občana státu Izrael bez trvalého pobytu v České republice, za období od 1. 4. 2003 do 31. 12. 2003. Stěžovatelkou podané odvolání Česká správa sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice) rozhodnutím ze dne 8. 2. 2005 č. j. 323-6003-261-27.1.2005/Ad zamítla a napadený platební výměr potvrdila. Ke stěžovatelkou podané správní žalobě Městský soud v Praze rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil rozsudkem ze dne 18. 10. 2005 č. j. 12 Ca 41/2005-35 a věc vrátil vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala vedlejší účastnice kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2009 č. j. 4 Ads 15/2006-70, jímž rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze, jsa zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku, žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. 12 Ca 41/2005-82 zamítl. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost, Nejvyšší správní soud však usnesením ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 Ads 58/2010-115 kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti případu i důvody, proč se domnívá, že z čl. 7 Smlouvy o sociálním zabezpečení, uzavřené mezi Českou republikou a státem Izrael a vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 73/2002 Sb. m. s., ve vztahu k § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění platném do 31. prosince 2003 (dále jen "zákon o nemocenském pojištění"), byl G. S. R. v rozhodném období vyňat z pojištění podle zákona o nemocenském pojištění. Odkazuje rovněž na obdobnou problematiku, kterou se zabýval Ústavní soud v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 613/06, I. ÚS 520/06, I. ÚS 605/06, I. ÚS 629/06, III. ÚS 705/06 a I. ÚS 2373/07. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po zákonné lhůtě a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není součástí obecných soudů a není jim soudem nadřízeným. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí obecných soudů, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 Ads 58/2010-115 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), za použití § 120, ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jako nepřípustnou, aniž by se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky směřuje k otázce, se kterou se ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí závazným právním názorem již vypořádal, přičemž Městský soud v Praze jeho závěry při svém novém rozhodování respektoval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí, na něž lze odkázat, Nejvyšší správní soud zcela zřetelně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nejsou dány, a náležitě se vypořádal s argumentací stěžovatelky. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je tak patrno, že kasační soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zásah do práv stěžovatelky, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím kasačního soudu neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. 12 Ca 41/2005-82 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části podána opožděně. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, kdy takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatelka brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze počala stěžovatelce běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze proto Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě.