IV.ÚS 3348/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka z důvodu ohrožení majetkového a sociálního statu quo žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Uvedeným usnesením Okresního soudu v Chomutově byla podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavena exekuce nařízená pro vymožení částky 58 292 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále bylo mj. rozhodnuto, že žádný z účastníků, tj. stěžovatelka jako oprávněná a vedlejší účastník jako povinný, nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III), a že stěžovatelka je povinna nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok IV).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku IV potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014 a dospěl k závěru, že předložila-li stěžovatelka k exekuci od počátku nevykonatelný rozhodčí nález a v exekuci pokračovala i poté, co došlo ke změně rozhodující judikatury stran posuzování platnosti rozhodčích doložek, nezachovala náležitou uvážlivost ani opatrnost, čímž zavinila zastavení exekuce, a je tudíž povinna hradit její náklady (§ 89 odst. 1 exekučního řádu).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozhodčí doložka byla sjednána v roce 2006 a exekuční návrh byl podán v roce 2007, a poukazuje na v té době existující judikaturu obecných soudů týkající se (ne)platnosti rozhodčích smluv (doložek) s tím, že k její změně došlo k datu 11. 5. 2011, kdy Nejvyšší soud vydal usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. S ohledem na tyto okolnosti odmítá, že by zastavení exekuce zavinila, neboť "hranicí zavinění" je zmíněné datum, a argumentuje tím, že v době podání návrhu postupovala de lege artis, přičemž tvrdí, že napadenými usneseními bylo podstatně zasaženo do principu předvídatelnosti práva, resp. legitimního očekávání a zákazu retroaktivity, neboť ještě čtyři roky po zahájení exekuce jednala v dobré víře, že disponuje vykonatelným exekučním titulem. V této souvislosti upozorňuje, že již v odvolání s poukazem na judikaturu Ústavního soudu uváděla, že jde o otázku retroaktivního výkladu právních norem a že s ohledem na časový odstup nastalého retrospektivního judikaturního odklonu je zde intenzivní zájem na ochraně legitimního očekávání.

Dále stěžovatelka, dovolávajíc se nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), uvádí, že její případ je specifický v tom, že nebude-li její ústavní stížnosti vyhověno, bude soudní exekutor po ní vymáhat náklady řízení za desítky dalších zastavených exekucí, a že tudíž nelze "aplikovat námitku" bagatelnosti sporu. Současně zmiňuje svou ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. I. ÚS 2639/19, a žádá, aby obě ústavní stížnosti byly posuzovány jako celek, protože jednotlivá rozhodnutí o uložení povinnosti náhrady nákladů exekutorovi znamenají pro ni jako důchodkyni majetkovou a sociální likvidaci.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že "procesně" zavinila zastavení exekuce, když podala návrh na její nařízení podle již tehdy nezpůsobilého exekučního titulu, resp. že v exekuci pokračovala i poté, co došlo ke zmíněné změně judikatury. Podstatou ústavní stížnosti je tudíž polemika s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 89 exekučního řádu, tedy podústavní právo, a to navíc ve věci, která se - s ohledem na výši částky, o kterou by měla být stěžovatelka na základě soudních rozhodnutí zkrácena - prima facie jeví jako bagatelní.

Předně nutno uvést, že stěžovatelčina dřívější, obsahově prakticky totožná ústavní stížnost (vedená pod sp. zn. I. ÚS 2639/19), již byla usnesením ze dne 8. 10. 2019 z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta. První senát Ústavního soudu v odůvodnění tohoto rozhodnutí upozornil na značnou zdrženlivost Ústavního soudu, jde-li o případné zasahování do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně se zabýval argumentací stěžovatelky, dle níž nejde o bagatelní věc, protože může dojít k zastavení dalších řízení, v nichž jí může být uložena povinnost k zaplacení nákladů exekuce. Zde poukázal na to, že každý, na první pohled i obdobný případ, má individuální rozměr, a že při posuzování otázky procesního zavinění vždy záleží na konkrétních okolnostech věci, zejména na tom, kdy byl podán návrh na zahájení exekuce, zda oprávněný v exekuci pokračoval i po datu 11. 5. 2011, kdy došlo ke sjednocení judikatury (viz výše), přičemž může zvažovat aplikaci § 150 občanského soudního řádu s ohledem na splácení dluhu povinným, činnost exekutora apod.

K tomu IV. senát Ústavního soudu pokládá za potřebné dodat, že upozorňuje-li stěžovatelka na to, že pobírá vdovský a starobní důchod, samotná tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by napadenými soudními rozhodnutími mělo dojít k nějakému podstatnému zásahu do jejích majetkových či sociálních poměrů. I kdyby pak byly obě ústavní stížnosti posuzovány společně, jak stěžovatelka požaduje, nebylo by ani v takovém případě možné označit posuzovanou věc za "nebagatelní". Závěrem lze zmínit, že odvolacím soudem uplatněná skutečnost, tedy že oprávněný v exekuci pokračoval, i když mu muselo být známo, že příslušný exekuční titul je neplatný, byla reflektována i Ústavní soudem v nálezu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18 (viz body 24-26).

Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.