Ústavní soud IV.ÚS 339/24

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí zasáhlo do jejího práva vlastnit a užívat majetek a bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním pořádkem.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se návrhem podaným u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), domáhala zrušení zápisu výmazu z obchodního rejstříku a obnovení likvidace vedlejší účastnice s tvrzením, že vedlejší účastnice má majetek. Během řízení krajský soud ustanovil vedlejší účastnici s odkazem na § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") procesního opatrovníka. Usnesením ze dne 24. 8. 2022 č. j. 55 Cm 85/2012-222 pak krajský soud návrh stěžovatelky jako nedůvodný zamítl.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když vedlejší stěžovatelce ustanovil procesního opatrovníka, aniž by provedl šetření k naplnění podmínek pro takovýto postup formulovaných v § 29 odst. 2 o. s. ř. Vrchní soud tak po provedení potřebných šetření začal jednat s bývalým likvidátorem vedlejší účastnice s tím, že funkce procesního opatrovníka bez dalšího zanikla. Usnesením ze dne 26. 6. 2023 č. j. 14 Cmo 250/2022-258 pak vrchní soud rozhodnutí krajského soudu částečně potvrdil a částečně jej změnil tak, že stěžovatelku jako procesně neúspěšnou zavázal zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše měla být vyčíslena samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně.

Krajský soud následně usnesením ze dne 16. 10. 2023 č. j. 55 Cm 85/2012-283 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 29 439 Kč.

Proti usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 85/2012-283 podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozhodnutím vrchní soud usnesení krajského soudu potvrdil. Podle vrchního soudu o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení vzniklé státu bylo již dříve rozhodnuto usnesením č. j. 14 Cmo 250/2022-258, a stěžovatelka tak podaným odvoláním mohla brojit pouze proti výši náhrady nákladů, nikoliv proti jí již pravomocně uložené povinnosti k náhradě nákladů. Vrchní soud proto pouze zopakoval, že byl-li společnosti ustanoven zástupcem advokát, platí jeho náklady stát. V řízení byl vedlejší účastnici krajským soudem ustanoven jako procesní opatrovník advokát, přičemž k postupu soudu neměla stěžovatelka výhrady. Povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu byla procesně neúspěšné stěžovatelce uložena v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř.

Vrchní soud uzavřel, že není prostor pro aplikaci § 150 o. s. ř., když v projednávané věci neshledal okolnosti, které by důvod pro jeho aplikaci zakládaly. Zejména pak přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka byla v průběhu řízení seznámena s tím, že v obdobné věci již soud prvního stupně, posléze odvolací i dovolací soud, rozhodovaly, jakož i skutečnosti, že námitka stěžovatelky týkající se absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka, zakládající podle jejího názoru absolutní neplatnost kupních smluv, neobstojí, když se uplatní § 1167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle vrchního soudu stěžovatelka směšuje odlišné instituty, pokud za důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. považuje nesprávný postup soudu prvního stupně při ustanovení procesního opatrovníka. Tento důvod § 150 o. s. ř. myšlen není. Argument stěžovatelky, že si "stát náklady řízení způsobil sám nezákonným jednáním osob vykonávajících státní moc..., k tomuto neúčelnému plýtvání prostředků státního rozpočtu došlo v důsledku porušení zákona ..." tak není případný.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že náklady řízení vznikly České republice pouze z důvodu, že krajský soud v předmětném řízení porušil zákon. Náklady proto vznikly zcela nedůvodně a nemůže se tak jednat o náhradu předpokládanou v § 142 a 148 odst. 1 o. s. ř. V souladu s konstantní judikaturou soudy musejí při rozhodování o nákladech zvažovat tzv. potřebnost vynaložení nákladů, přičemž náklady, které potřebné nebyly, náhradě nepodléhají. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla část svého odvolání proti usnesení č. j. 55 Cm 85/2012-283, ve kterém soudu vytýká, že nepřistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Tomu odpovídá zásada minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Zejména pak k otázkám náhrady nákladů tak přistupuje Ústavní soud zdrženlivě. Jakkoliv i rozhodnutí o těchto otázkách nepochybně mohou dopadat do majetkové sféry účastníků, zpravidla nedosahují dostatečné intenzity k porušení základních práv a svobod (srov. např. nálezy ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22, bod 17, ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 11, ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 729/23, body 14 až 17). Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu [např. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000)].

Ústavní soud v napadeném rozhodnutí takové pochybení neshledal. Pokud stěžovatelka namítá neústavnost uložení povinnosti k náhradě nákladů, lze odkázat na závěry vrchního soudu vyjádřené v napadeném rozhodnutí, ve kterém vrchní soud vysvětlil, že o této povinnosti bylo rozhodnuto usnesením č. j. 14 Cmo 250/2022-258. Toto rozhodnutí však nebylo ústavní stížností napadeno, a proto o samotném uložení povinnosti k náhradě nákladů nemůže ani Ústavní soud jakkoliv rozhodovat.

Ve stěžovatelčině věci nenabývá ústavněprávní intenzity ani otázka uplatnění § 150 o. s. ř. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že mu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití § 150 o. s. ř. [srov. nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)]. I pokud by Ústavní soud s (ne)aplikací zmíněného ustanovení nesouhlasil, nezakládá tato skutečnost sama o sobě důvod pro jeho kasační zásah (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24, bod 10). Nicméně ani závěry vrchního soudu týkající se nerozlišení důvodů pro aplikaci § 150 o. s. ř. a účelností, resp. hospodárností nákladů nejsou v rozporu s dřívější judikaturou. K otázce odlišností se již Ústavní soud dříve vyjadřoval. "Obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně, a to i za situace, kdy jí je stát, resp. jeho organizační složka, resp. hlavní město Praha, jeho městská část či jiné statutární město, a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§ 60 odst. 7 a 8 s. ř. s., § 150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně resp. důvodně vynaložené (§ 60 odst. 1 s. ř. s., 142 odst. 1 o. s. ř.)" [nález ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449)]. V citovaném rozhodnutí jsou účelnost nákladů a důvody předpokládané v § 150 o. s. ř. jasně rozlišovány, přičemž právě na jejich odlišnou povahu obou institutů upozornil v napadeném rozhodnutí i vrchní soud.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.