IV.ÚS 3495/19

Městský úřad ve Frýdlantu na Ostravicí (dále jen "stavební úřad") vydal dne 29. července 2016 společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášené stavby rodinného domu na pozemku č. X1 v katastrálním území Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí, č. j. MUFO 42547/2016. Podnět stěžovatelky k přezkumu tohoto společného souhlasu postoupil Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "vedlejší účastník") stavebnímu úřadu, který stěžovatelku vyrozuměl přípisem č. j. MUFO 23905/2017 ze dne 27. července 2017, že podnět neshledal důvodným. Stěžovatelka následně podala další podnět vedlejšímu účastníkovi k prohlášení nicotnosti sdělení stavebního úřadu ze dne 27. července 2017. Vedlejší účastník zaslal stěžovatelce sdělení č. j. MSK 121470/2018 ze dne 20. září 2018, ve kterém uvedl, že sdělení stavebního úřadu bylo vydáno orgánem k tomu příslušným, přičemž v souladu se správním řádem je možné prohlásit nicotnost pouze rozhodnutí, nikoli jiného úkonu správního orgánu.

Stěžovatelčinu žalobu proti sdělení vedlejšího účastníka ze dne 20. září 2018 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odmítl usnesením č. j. 25 A 128/2018-17 ze dne 10. dubna 2019, jelikož dospěl k závěru, že není dána pravomoc soudu ve správním soudnictví a že stěžovatelka není aktivní legitimována v řízení podle § 82 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl rozsudkem č. j. 4 As 173/2019-36 ze dne 7. srpna 2019. Napadeným sdělením vedlejší účastník podle Nejvyššího správního soudu nerozhodoval o právech a povinnostech stěžovatelky a nemohl tak zasáhnout do jejích veřejných subjektivních práv. Přezkum společného souhlasu může být zahájen pouze z moci úřední a ani osoba, která by byla případně účastníkem takového řízení o přezkoumání tohoto úkonu, nemá veřejné subjektivní právo na jeho zahájení.

Proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje průběh předešlých řízení a toliko uvádí, že správní soudy pominuly, že námitky ohledně budoucích imisí ze sousedního pozemku je podle § 1013 občanského zákoníku třeba uplatnit ve stavebním řízení, v němž o nich musí stavební úřad rozhodnout.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila doslova žádnou ústavněprávní argumentaci, která by odůvodňovala případný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti správních soudů. Rozhodnutí správních soudů jsou logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a pro stručnost lze na jejich odůvodnění odkázat. V dané věci nešlo o možnost uplatnění námitek ohledně budoucích imisí ze sousedního pozemku podle občanského zákoníku, nýbrž o otázku příslušnosti stavebního úřadu pro přezkum společného územního souhlasu.

Napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.