IV.ÚS 3542/16

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 10. 2016 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, tvrdila, že obecné soudy nesprávně právně posoudily námitku místní příslušnosti v tomto konkrétním případě a tím došlo k odnětí věci zákonnému soudci. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014 č. j. 96 Co 226/2014-38 o odvolání stěžovatelka napadla dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 26 Cdo 437/2016-76 pro vady odmítnuto. Dovolací soud měl tedy z právní povinnosti přezkoumat otázku místní příslušnosti, neboť dovolání bylo podáno po právu, jeho přípustnost není vyloučena ustanovením § 238 o. s. ř. a bylo řádně odůvodněno.

Stěžovatelka poukázala na to, že soudy pochybily, pokud při posuzování místní příslušnosti se neřídily bydlištěm prvního žalovaného. Dovolání dle přesvědčení stěžovatelky splňovalo předpoklady přípustnosti dle ustanovení § 237 - § 238a o. s. ř., proto dovolací soud neměl bez dalšího její dovolání odmítnout. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva, protože tato práva vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Při posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti považoval Ústavní soud nejprve za nezbytné zhodnotit stěžovatelčinu námitku, zda postupem Nejvyššího soudu (resp. způsobem vyřízení jejího dovolání) nedošlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a do práva na zákonného soudce, a to i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud neshledal postup Nejvyššího soudu v rozporu s ústavně zaručenými právy a v důsledku toho nebyla splněna podmínka pro kasační zásah Ústavního soudu.

Jak plyne ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci stěžovatelka poukazuje na svévolnou aplikaci normy podústavního práva, konkrétně ustanovení § 243c odst. 1 ve spojení s § 237 až § 239 o. s. ř.), a v tom spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce a spravedlivý proces.

K tomu Ústavní soud nejprve připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury ESLP (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by proto tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně však platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

Ústavní soud takto ve své judikatuře [za všechny příklady srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] ve vztahu k vyřízení dovolání ze strany Nejvyššího soudu opakovaně vyslovil názor, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů (tedy i soudu dovolacího) nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu přiměřeně odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (viz čl. 38 odst. 1). Stejně tak musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu [srov. především nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)], že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje.

Zde uvedené se plně dotýká též rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, neboť nelze popírat, že úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání (z hlediska faktického tedy při selekci případů, jimiž se bude Nejvyšší soud meritorně zabývat) se musí pohybovat v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem, tak i obecnými principy vztaženými k právu na spravedlivý proces. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. dovolací soud shledal podané dovolání nepřípustným, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.), byť jen s uvedením nosných důvodů, odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala zejména porušení svého práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález I. ÚS 2/93, N 37/1 SbNU 267). Nic takového však v nyní souzené věci zjištěno nebylo.

Jak naopak vyplývá z výše uvedeného, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu, který potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (28 C 88/2013-24). Soud prvního stupně vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "o. s. ř." (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah, kterým dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho vady spočívající v tom, že stěžovatelka ve svém dovolání vůbec neformulovala otázku procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V této souvislosti je Ústavní soud nucen přisvědčit závěru dovolacího soudu, že pokud stěžovatelka v dovolání pouze uvedla "dovolání je přípustné, neboť není jeho přípustnost vyloučena ustanovením § 238 o. s. ř.", dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

K odmítnutí dovolání Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka žádnou jinou otázku (bod 14) ve svém dovolání neformulovala, proto pro nesplnění obligatorních náležitostí dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud již dříve zaujal názor, že vymezení podmínek přípustnosti dovolání je dovolací soud povinen posuzovat v kontextu s vymezeným dovolacím důvodem [viz nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213)].

Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) se nezabýval předchozím rozhodnutím odvolacího soudu, neboť se jedná o nepravomocně rozhodnutou věc, která bude předmětem dalšího řízení a nesplňuje nezbytné formální (procesní) náležitosti.

Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.