Ústavní soud IV.ÚS 407/22 – Kompetenční výluky

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, rozhodnutím Městského úřadu Dobříš č. j. MDOB/42001/2019/Tes ze dne 21. 1. 2020 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 178 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. Krajský úřad Středočeského kraje (v řízení před soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. 110647/2021/KUSK ze dne 13. 9. 2021 prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc městskému úřadu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, neboť dle jeho názoru byly splněny podmínky pro zastavení přestupkového řízení.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) soudního řádu správního, neboť dle ustálené judikatury rozhodnutí správního orgánu, kterým se ruší správní rozhodnutí a věc se vrací k novému projednání správnímu orgánu prvního stupně, v zásadě nemůže být rozhodnutím podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval k vyplnění formuláře o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, načež stěžovatel Nejvyšší správní soud informoval, že k žádosti o osvobození od soudních poplatků není nutné formulář vyplňovat. Dále částečně popsal svou osobní a majetkovou situaci. Nejvyšší správní soud posléze stěžovateli zaslal přípis, v němž se stěžovatelem souhlasil, že není nezbytné formulář vyplnit, zároveň jej však poučil, že k rozhodnutí o jeho žádosti je potřeba, aby stěžovatel tvrdil a doložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry, a to jakýmkoli způsobem. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu odpověděl, že jsou na něho vedena exekuční řízení v řádech milionů korun. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 1. 2022 zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků a stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dní. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, bylo povinností stěžovatele věrohodně tvrdit a prokázat své osobní, výdělkové a majetkové poměry. Ani přes výzvu však stěžovatel nevysvětlil, z čeho hradí své náklady na živobytí, jeho tvrzení jsou tak nedůvěryhodná a Nejvyšší správní soud nemohl posoudit, zda aktuální finanční situace stěžovatele je taková, že nemůže uhradit soudní poplatek.

Dne 17. 1. 2022 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání, v němž stěžovatel opakovaně žádá o osvobození od soudních poplatků, neboť jeho finanční situace je nepříznivá a je předlužen. Dne 7. 2. 2022 Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení o kasační stížnosti zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Jde-li o opětovnou žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, tak v ní stěžovatel neuvedl žádné nové okolnosti významné pro posouzení jeho poměrů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s usnesením Nejvyššího správního soudu, který měl zkoumat majetkové poměry stěžovatele, "a nemohl, tzv. od stolu, rozhodnout o zastavení řízení o kasační stížnosti". Dle názoru stěžovatele ani nová žádost o osvobození od placení soudního poplatku nemůže znamenat automatické zastavení řízení o kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se jí musí věcně zabývat. Stěžovatel se následně věnuje otázce, zda lze podávat proti kasačnímu rozhodnutí správního orgánu správní žalobu.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze naopak ústavní stížnost přípustná není, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal prostředek ochrany práva, který měl k dispozici, a sice kasační stížnost. Tak je tomu bez ohledu na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, jelikož i kdyby dal Ústavní soud stěžovateli zapravdu, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti, a tímto zastavením došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, nadále by stěžovatel musel vyčerpat ochranu v podobě samotného řízení o kasační stížnosti, které by bylo případným kasačním rozhodnutím nově otevřeno.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatel totiž Ústavnímu soudu předložil pouze zcela minimální argumentaci, podle níž Nejvyšší správní soud měl zkoumat majetkové poměry stěžovatele a nemohl rozhodnout o zastavení řízení tzv. od stolu, a navíc se měl věcně zabývat novou žádostí o osvobození od soudních poplatků. Ani jednu z námitek stěžovatel krom poukazu na svá ústavně zaručená práva nerozvádí.

K první námitce lze uvést, že Nejvyšší správní soud zkoumal majetkové poměry stěžovatele, k posouzení, zda aktuální finanční situace stěžovatele je taková, že nemůže uhradit soudní poplatek, však pochopitelně potřeboval stěžovatelovu součinnost, k níž stěžovatele vyzval. Dle napadeného rozhodnutí stěžovateli podrobně vysvětlil, konkrétně jaké informace má stěžovatel poskytnout. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by tomu tak nebylo či že by takové informace poskytl. K zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku pak není potřeba nařizovat ústní jednání. Jde-li o druhou námitku, tak pokud stěžovatel v nové žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti (a stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by tak učinil), nebyl důvod se jí věcně zabývat a otázku osvobození stěžovatele od soudních poplatků znovu řešit.

Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.