Ústavní soud IV.ÚS 424/97 – Vyhoštění
Ústavní soud · 10. 8. 1998
Shrnutí rozhodnutí
O co šlo: Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), § 14 odst. 4, § 15 odst. 2 a § 16, odst. 3- zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů.
Výsledek: Návrh na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. (Soud podání odmítl a věcí se meritorně nezabýval – podání nebylo přípustné.)
Význam: Rozhodnutí ukazuje, kdy takové podání není přípustné a soud se věcí nezabývá. Věcně se rozhodnutí týká zejména: § 16 123/1992 Sb. (Vyhoštění), § 43 182/1993 Sb. (Ústní jednání).
Aplikovaná ustanovení
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. ledna 1998 ve věci ústavní stížnosti N.D.L., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1997, čj. 3 8 Ca 212/96-19, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), § 14 odst. 4 a § 15 odst. 2 a § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Návrh na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), § 14 odst. 4, § 15 odst. 2 a § 16, odst. 3- zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 74 zákon ač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých
2 - IV. ÚS 424/97
ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 212/96, Ústavní soud dospěl k názoru, že podmínka tohoto ustanovení plynoucí ze zákonné dikce, vyjádřené slovy „ ... jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti ...", není splněna.
Rozhodnutí, na jehož základě bylo stěžovateli uloženo opustit území České republiky, je rozhodnutím Policie ČR o zákazu pobytu, nikoli rozhodnutím o vyhoštění. Na možnost případného vyhoštění byl stěžovatel v poučení pouze upozorněn pro případ, že by rozhodnutí o zákazu pobytu neuposlechl.
Podle § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podat pouze osoba, která je v tomto předpisu uvedena. Takovou osobou by stěžovatel byl, pokud by podal ústavní stížnost ze podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona. V daném případě však podmínky uvedeného ustanovení splněny nebyly, takže návrh na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. byl podán někým zjevně neoprávněným.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soud odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. ledna 1998
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj