IV.ÚS 764/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 764/25 ze dne 17. 9. 2025 Povinnost senátu Nejvyššího soudu postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu v případě odlišného právního názoru   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OTE, a. s., sídlem Jihlavská 1558/21, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 1944/2024-217, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 1944/2024-217 bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 1944/2024-217 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozsudku 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušení ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že Nejvyšší soud se při rozhodování odchýlil od svého rozsudku ze dne 3. 10. 2024 č. j. 28 Cdo 1623/2024-341 (dále jen "předcházející rozsudek") vydaného v řízení o skutkově i právně obdobné věci stěžovatelky, aniž věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), postoupil velkému senátu. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 C 193/2022 vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka je obchodní společností, jejímž jediným akcionářem je Česká republika, a předmětem její činnosti je, mimo jiné, administrace podpory podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podporovaných zdrojích energie"). Vedlejší účastnice je povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou podle § 10 odst. 2 téhož zákona s tím, že jí vzniká oprávnění požadovat po stěžovatelce (operátorovi trhu s elektřinou) úhradu rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou elektřiny (§ 13 odst. 2 a 4 téhož zákona). Plnění vyplacené vedlejší účastnici za období od 1. 1. 2013 do 31. 5. 2018 činilo celkem 153 622 888,34 Kč. Výrobcem elektřiny byla v posuzované věci obchodní společnost Saša - Sun, s. r. o. (dále jen "výrobce elektřiny"). Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 78/2014-535 bylo k žalobě nejvyššího státního zástupce zrušeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") ze dne 17. 1. 2014 č. j. 13917-37/2010-ERU, kterým byla obchodní společnosti Saša - Sun, s. r. o., udělena v obnoveném licenčním řízení s účinky ode dne 31. 12. 2010 licence na výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně v katastrálním území Chomutov. K vydání licence nebyly podle krajského soudu splněny zákonné podmínky, protože výrobce elektřiny předložil v licenčním řízení nepravdivé podklady. Výrobce elektřiny nebyl úspěšný s kasační stížností proti tomuto rozsudku (kasační stížnosti byl však přiznán odkladný účinek) a posléze ani s ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 2038/17 (vykonatelnost rozsudku krajského soudu byla odložena do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu). 3. Návrhem podaným u ERÚ se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 153 622 888,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Podle stěžovatelky nemohl být výrobce elektřiny vzhledem ke zrušení licence s účinky ex tunc příjemcem podpory podle zákona o podporovaných zdrojích energie, vedlejší účastnice jako povinně vykupující nebyla povinna podporu touto formou vyplácet, pročež nebyla oprávněna od ní žádat a přijmout rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou. ERÚ rozhodnutím ze dne 13. 11. 2020 č. j. 06333-22/2019-ERÚ návrh stěžovatelky zamítl. Rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 5. 4. 2022 č. j. 06333-31/2019-ERÚ byl zamítnut také rozklad stěžovatelky a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Uplatněné nároky byly posouzeny dílem podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z. z roku 1964"), a dílem podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Podle ERÚ sice došlo k obohacení vedlejší účastnice, avšak nárok na vydání bezdůvodného obohacení se příčí dobrým mravům, neboť ta nemůže legitimně nést odpovědnost za vyplacení neoprávněné podpory, když vycházela z údajů ve své době evidovaných v systému operátora trhu. 4. V řízení vedeném podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala nahrazení rozhodnutí ERÚ ve spojení s rozkladovým rozhodnutím Rady ERÚ. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2023 č. j. 39 C 193/2022-98 žalobu zamítl, neboť shledal napadené rozhodnutí jako věcně správné. Uvedl, že vedlejší účastnice vyplácela podporu v souladu se zákonem, protože ji poskytovala výrobci, na kterého hleděla jako by měl platnou licenci k výrobě elektřiny. 5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu. Předeslal, že vedlejší účastnice je podle zákonné úpravy povinna vyplatit ze svého podporu výrobci a poté je jí uhrazený příspěvek refundován operátorem trhu (stěžovatelkou). Nároky vzniklé do 31. 12. 2013 posoudil podle § 451 odst. 1 a 2 o. z. z roku 1964 a uvedl, že vedlejší účastnice přijetím rozdílu podle § 13 odst. 4 zákona o podporovaných zdrojích energie nezískala obohacení. Systém výplaty podpory formou výkupních cen má být totiž pro povinně vykupující majetkově neutrální. Nároky vzniklé od 1. 1. 2014 městský soud posoudil analogicky podle § 3001 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 10 odst. 1 o. z., neboť bezvýjimečné použití § 2993 o. z. by odporovalo obecným představám o spravedlnosti, protože vedlejší účastnice byla poctivým příjemcem plnění, jehož přijetím nezískala majetkový prospěch. Svou účast v právním vztahu nemohla odmítnout, neboť jí to ukládal zákon, a všechny majetkové přesuny byly pro ni finančně neutrální. To není narušeno ani tím, že je za svou účast na systému podpory finančně odměňována. Podle městského soudu je třeba vedlejší účastnici jako poctivého příjemce chránit před tím, aby skončila v majetkové ztrátě. Na skutkové okolnosti specifické pro projednávanou věc přitom zákonodárce při úpravě povinnosti vydat bezdůvodné obohacení výslovně nepamatoval. Není přitom žádného rozumného důvodu neposkytnout vedlejší účastnici stejnou ochranu, která přísluší jakémukoliv jinému poctivému příjemci bezdůvodného obohacení, jenž předmět bezdůvodného obohacení bezúplatně zcizil. Městský soud uzavřel, že byť zrušením licence pro obchodní společnost Saša - Sun, s. r. o., odpadl ex tunc zákonný důvod pro výplatu podpory za období od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2018, čímž odpadl i právní důvod pro výplatu refundace podle § 13 odst. 2 a 4 zákona o podporovaných zdrojích energie stěžovatelkou, není vedlejší účastnice na základě analogického použití § 3001 odst. 1 věty druhé o. z. povinna vydat bezdůvodné obohacení. 6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným k řešení stěžovatelkou nastolené "obecné právní otázky věcné legitimace účastníků na mechanismu výplaty podpory obnovitelných zdrojů energie", která byla dále konkretizována "podotázkami" o (ne)možnosti analogického použití § 3001 odst. 1 o. z. na projednávanou věc, a výkladu a použití § 451 o. z. z roku 1964 v kontextu toho, zda má zrušení licence k výrobě elektřiny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů s účinky ex tunc za důsledek odpadnutí právního důvodu plnění poskytnutého operátorem trhu povinně vykupujícímu podle § 13 odst. 2 a 4 zákona o podporovaných zdrojích energie a "vznik bezdůvodného obohacení, k jehož vydání je povinně vykupující pasivně věcně legitimována". Přípustnost dovolání naproti tomu nezaložila (pod)otázka o neposouzení nároku (také) z titulu náhrady škody. Stěžovatelka tím totiž pouze polemizuje se skutko