IV.ÚS 839/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tím, že jím byla porušena základní práva (svobody) zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 6. 2022 č. j. 14 T 48/2022-366 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvanácti měsíců. Druhý obžalovaný J. M. byl tímto rozsudkem podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch obou obžalovaných (tedy i v neprospěch stěžovatele), na jehož základě krajský soud usnesením ze dne 20. 10. 2022 č. j. 11 To 300/2022-393 rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 14 T 48/2022-430, kterým stěžovatele uznal vinným obdobně, jako v prvním rozsudku, a druhého obžalovaného opět zprostil obžaloby. Ke druhému odvolání státního zástupce krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu a přikázal, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu okresního soudu. V závěru napadeného usnesení krajský soud uvedl poučení o možnosti podat proti němu dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti informuje, že této možnosti využil, byť přípustnost dovolání může být diskutabilní. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly splněny pro to, aby krajský soud věc přikázal k rozhodnutí jinému senátu okresního soudu, a že krajský soud zasahuje do hodnocení důkazů prováděného okresním soudem. Stěžovatel požádal Ústavní soud, aby jeho ústavní stížnost projednal jako naléhavou, příp. aby odložil vykonatelnost napadeného usnesení.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených předpokladů řízení. V dané věci však dospěl k závěru, že předpoklady řízení naplněny nejsou.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (např. usnesení ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 2617/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu, a konkrétně je vyjádřen v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Jak se podává ze shora uvedeného, ve věci stěžovatele došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly vést ke kasaci napadeného usnesení, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by proto v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud. Z tohoto důvodu je posuzovaná ústavní stížnosti předčasná.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí ústavní stížnosti pro její předčasnost nezasahuje do stěžovatelova práva na přístup k soudu, protože pokud by stěžovatel nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost (budou-li splněny ostatní předpoklady řízení) může být věcně projednatelná Ústavním soudem.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o naplnění podmínek pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť krajský soud v obou usneseních vyhověl judikaturním požadavkům Ústavního soudu na postup podle § 262 trestního řádu [srov. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16 (N 243/83 SbNU 767)].

Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost [podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] jako návrh nepřípustný.

O stěžovatelových návrzích na přednostní projednání a odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť stěžovatelovu návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti fakticky vyhověl. Z toho důvodu se stal bezpředmětným i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.