Pl.ÚS 40/13

U Krajského soudu v Hradci Králové je pod sp. zn. KSHK 42 INS 12426/2012 vedeno formou oddlužení insolvenční řízení zahájené na návrh dlužníka Pavla Hejny. Dne 13. 2. 2013 vydal tento soud usnesení, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka, schválil vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce Ing. Lenky Jandurové, zprostil insolvenčního správce funkce, osvobodil dlužníka od placení pohledávek věřitelům, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo i věřitelům, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem, a uvedl, že při osvobození dlužníka "zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku". Soud v poučení uvedl, že proti výrokům vztahujícím se k pohledávkám věřitelů mohou podat odvolání pouze neuspokojení věřitelé a proti výrokům o schválení odměny a výdajů insolvenčního správce a jeho zproštění funkce je odvolání přípustné pro všechny účastníky.

Usnesení soudu prvního stupně (též "insolvenční soud") napadl včasným odvoláním dlužník. Ten uvedl, že považuje zproštění funkce insolvenčního správce za předčasné a v rozporu se stavem řízení o oddlužení. Namítl, že zajištěný věřitel Česká spořitelna, a. s., vydal insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění (bytové jednotky s podílem na společných částech domu a na pozemku) formou prodeje mimo dražbu zájemci vyhledanému prostřednictvím realitní kanceláře; insolvenční správce o obsahu pokynu informoval dlužníka. Dlužník byl s postupem srozuměn a považoval ho za nejvhodnější způsob uspokojení zajištěné pohledávky i proto, že je vhodné koncentrovat ho do insolvenčního řízení. Zdůraznil, že své ostatní povinnosti v insolvenčním řízení řádně splnil a je namístě přiznat mu dobrodiní komplexního vyřešení jeho závazků právě v insolvenčním řízení, jak je podle něj jedním ze základních smyslů a účelů institutu oddlužení. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že vezme na vědomí splnění oddlužení plněním splátkového kalendáře pro nezajištěné věřitele a ponechá insolvenčního správce ve funkci s tím, že mu v dalším průběhu řízení náleží již jen odměna za zpeněžení předmětu zajištění. Rozhodnuto by mělo být o pokračování v řízení v rozsahu zpeněžení zajištěného majetku a uspokojení zajištěných věřitelů (celkem dvou).

Soud prvního stupně předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání s předkládací zprávou, v níž uvedl, že "rozhodnutí bylo vydáno nedopatřením, kdy zpeněžení zástavy není ukončeno". Současně navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Vrchní soud v Praze dne vydal dne 2. 8. 2013 usnesení, kterým rozhodl o přerušení řízení až do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu specifikovaném v bodě 1.

Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že insolvenční správce podal insolvenčnímu soudu zprávu, v níž z hlediska splnění oddlužení konstatoval 100% uspokojení nezajištěných věřitelů. Na účtu oddlužení dlužníka zůstala částka ve výši 224 270,41 Kč. Insolvenční správce požádal soud, aby v rámci dohledu vydal po odečtení odměny a hotových výdajů správce tuto částku dlužníkovi a aby rozhodl, že oddlužení může pokračovat v části zpeněžení nemovitého majetku dlužníka (bytové jednotky a podílů k ní náležejících v domě č. p. X v obci P.), zajištěného zástavním právem vloženým do katastru nemovitostí, uspokojením zajištěných věřitelů. Soud prvního stupně však reagoval v usnesení ze dne 13. 2. 2013 výrokem, podle něhož zůstává zajištěnému věřiteli, který "nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky", zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Žádosti insolvenčního správce o pokračování v řízení o oddlužení tedy soud prvního stupně nevyhověl.

Je třeba podotknout, že soud prvního stupně ve svém usnesení spojil rozhodnutí o splnění oddlužení a skončení insolvenčního řízení (§ 413 insolvenčního zákona) s rozhodnutím o osvobození dlužníka od placení pohledávek (§ 414 téhož zákona). Ustanovení § 413 insolvenčního zákona má deklaratorní charakter; soud konstatuje splnění procesu realizace oddlužení a současně ukončuje činnost insolvenčního správce a vypořádává jeho odměnu a náklady. Rozhodnutím o splnění oddlužení však ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci oddlužení. K tomu dochází výrokem podle § 414 insolvenčního zákona (který byl v posuzované věci současně vysloven) vůči nepřihlášeným věřitelům i věřitelům, k nimž se v řízení nepřihlíželo. Insolvenční soud tak v usnesení ukončil proces oddlužení ohledně všech zákonem předvídaných práv a povinností účastníků, která bezprostředně přicházela v úvahu. Vrchní soud v Praze, jenž navrhl zrušení části zákona, se domnívá, že by do procesu oddlužení, zvláště neproběhl-li tento proces řádně podle zákona, mělo být (též) dlužníkovi přiznáno právo zasáhnout.

S navrhovaným zrušením části právní normy nelze souhlasit. V řízení o oddlužení má dlužník status subjektu, který musí strpět úplné či limitované uspokojení pohledávek věřitelů, realizované cestou stanovení splátkového kalendáře, cestou zpeněžení majetkové podstaty, nebo obojím způsobem současně (viz ustanovení § 406 insolvenčního zákona). Právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž se bere na vědomí splnění oddlužení, je ekvivalentem rozhodnutí o zrušení konkursu (§ 308 insolvenčního zákona) a rozhodnutí, kterým insolvenční soud bere na vědomí splnění reorganizace (§ 364 insolvenčního zákona). Proti žádnému z těchto rozhodnutí není odvolání dlužníka připuštěno. U rozhodnutí o zrušení konkursu to vyplývá z povahy věci a u rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění reorganizace nepřiznává právo podat odvolání žádnému z účastníků zákon (§ 364 odst. 2 insolvenčního zákona) obdobně jako v nyní posuzované věci. Jestliže by mělo být proti usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení přípustné odvolání, šlo by o nesystémový zásah do právního předpisu.

Zachováním současného právního stavu nedochází k poškození věřitelů, neboť jim zůstává zachováno právo zpeněžit majetek dlužníka a domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku tohoto zpeněžení. Toto právo je zesíleno zajištěním nemovitosti, což konstatoval insolvenční soud v závěru svého usnesení. V průběhu řízení o oddlužení sice podle sdělení insolvenčního správce soudu jeden z věřitelů požádal o zpeněžení nemovitosti dlužníka, ale když k tomuto procesnímu úkonu nedošlo, nepodal proti závěrečnému příslušnému výroku usnesení insolvenčního soudu odvolání, ač k němu byl oprávněn. Zbývá dodat, že nezajištění věřitelé byli v řízení stoprocentně uspokojeni a na účtu dlužníka ještě zůstala značná částka.

Z popsaného průběhu řízení vyplývá též závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace navrhovatele. Oprávnění soudu k podání návrhu na zrušení právního předpisu či jeho části je garantováno Ústavou a konkretizováno ustanovením § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Aktivní legitimace soudu k podání návrhu se však odvíjí od obsahu projednávané věci, resp. od její právní kvalifikace; soud může návrh podat jen v případě, kdy ustanovení navržené ke zrušení má být aplikováno v řízení před obecným soudem. Předpokládá se bezprostřední (přímá) aplikace zákona či ustanovení, nestačí hypotetická možnost použití takového právního předpisu [srov. usnesení ze dne 23. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (U 39/20 SbNU 353), též usnesení ze dne 28. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 20/02 (U 42/28 SbNU 477)].

V posuzované věci zjistil odvolací soud vadu řízení před prvostupňovým soudem spočívající v tom, že ačkoli mělo na základě sdělení insolvenčního správce dojít - souběžně se splněním splátkového kalendáře - ke zpeněžení nemovitosti a tedy uspokojení pohledávek zástavním právem zajištěných věřitelů, soud prvního stupně nenařídil oddlužení tímto způsobem a v usnesení pouze konstatoval zachování práv těchto věřitelů. Dlužník na tuto vadu upozornil v odvolání, ovšem mimo věcný rozsah jeho přípustnosti. Odvolací soud se jako navrhovatel změny zákona (zrušení části věty před středníkem § 413 insolvenčního zákona) domnívá, že náprava stavu, za něhož dlužník nemůže v závěru řízení oddlužení vyvolat jeho pokračování vedoucí k bezprostřednímu uspokojení věřitelů a úplnému vypořádání svých závazků, je z hlediska jeho práva na spravedlivý proces žádoucí. Dlužník je však především subjektem, jenž má v procesu oddlužení plnit, třeba i v limitovaném rozsahu. V souladu se zásadou vigilantibus iura bylo na věřitelích, aby se v intencích § 414 odst. 4 insolvenčního zákona domohli ještě v rámci řízení o oddlužení zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jejich pohledávek. Nepodal-li žádný z nich proti usnesení insolvenčního soudu odvolání a řízení bylo zakončeno výrokem o jejich právu domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku zpeněžení majetku následně, pak samotný dlužník nebyl subjektivně oprávněn podat ve prospěch věřitelů odvolání a nemohl se za stávající zákonné úpravy domoci změny v obsahu práv a povinností účastníků řízení. Ústavní soud má za to, že účel zákona, spočívající v dané fázi řízení především v právní ochraně subjektů oprávněných k přijetí plnění, je dosavadní právní úpravou zajištěn a že není ani v zájmu zachování systematiky a koncepce zákonného textu ve vztahu k ostatním institutům insolvenčního řízení (viz výklad v bodech 8, 9) žádoucí, aby došlo k jeho změně.

Eventualita nápravy procesní vady dlužníkem tak zůstává v rovině hypotézy vyslovené odvolacím soudem, zatímco reálná možnost zjednání nápravy zůstala v řízení nevyužita. Poskytuje-li zákon oprávněnému subjektu dostatečnou právní ochranu, není důvodu nesystémově zasahovat do textu zákona ve prospěch subjektu povinného. V obecné rovině to znamená, že na straně soudu, jenž navrhoval zrušení části zákona, nelze dovodit aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu.

Ústavní soud neshledal zásah do základních práv účastníků řízení a nedovodil nedostatek ústavní konformity textu zákona, jenž měl být podle návrhu soudu zrušen. Nepřikročil proto k procesním úkonům směřujícím k dalšímu objasnění skutkového stavu věci či jejích právních aspektů, nenařídil jednání a návrh soudu na zrušení části právního předpisu jako zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].