Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb.

(1) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou novou výši sazeb stravného, novou výši sazeb základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a novou výši průměrných cen pohonných hmot vždy s účinností od počátku kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku tuto výši sazeb a novou výši průměrných cen stanoví, pokud podle údajů Českého statistického úřadu o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování, o cenách vozidel a o průměrných cenách pohonných hmot se tyto ceny od účinnosti zákona, jde-li o sazby stravného a sazby náhrad za používání silničních motorových vozidel, nebo od účinnosti poslední úpravy obsažené ve vyhlášce, zvýší nebo sníží alespoň o 20 %.

(2) Sazby stravného se zaokrouhlují na celé koruny do výše 50 haléřů směrem dolů a od 50 haléřů včetně směrem nahoru. Sazby základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a průměrné ceny pohonných hmot se zaokrouhlují na desetihaléře směrem dolů.“.

17. § 9 včetně nadpisu a poznámek č. 4), 4a) a 4b) zní:

Zaměstnavatel, který není rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací,4) orgánem nebo organizací, které jsou financovány jako rozpočtové organizace, okresním úřadem4a) nebo obcí4b) (dále jen „rozpočtová a příspěvková organizace“), může poskytovat zaměstnancům i jiné náhrady související s pracovní cestou, s jinými změnami místa výkonu práce a s přijetím do zaměstnání nebo vyšší náhrady, než stanoví tento zákon; poskytování těchto náhrad lze sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě.

4) Zákon ČNR č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů.

4a) Zákon ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů.

4b) Zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.“.

18. § 12 včetně nadpisu a poznámky č. 5) zní:

(1) Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci stravné v cizí měně; na žádost zaměstnance může zaměstnavatel vyplatit stravné v českých korunách nebo v jiné cizí volně směnitelné měně s tím, že se pro přepočet použije směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou.

(2) Výši základních sazeb stravného v cizí měně stanoví Ministerstvo financí na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí, vypracovaného podle podkladů zastupitelských úřadů o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy a v zařízeních první kvalitativní třídy v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a s využitím statistických údajů Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Organizace spojených národů.

(3) Výši základních sazeb stravného v cizí měně pro jednotlivé státy stanoví Ministerstvo financí vyhláškou vždy s účinností od počátku kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku tuto výši stanoví, pokud změna cen a kurzů měn dosáhne od poslední úpravy alespoň 20 %.

(4) Základní sazby stravného v cizí měně se stanoví na kalendářní den zahraniční pracovní cesty, to je trvá-li zahraniční pracovní cesta déle než 12 hodin v jednom kalendářním dni. Trvá-li zahraniční pracovní cesta v jednom kalendářním dni či celkově méně než 12 hodin, poskytne zaměstnavatel stravné v cizí měně ve výši poloviny denní sazby.

(5) Zaměstnavatelé, kteří jsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, mohou vedoucím zaměstnancům, kterými jsou vedoucí organizace a jemu přímo podřízení vedoucí zaměstnanci, určit stravné do výše přesahující stanovenou základní sazbu stravného až o 15 %.

(6) Zaměstnavatelé, kteří nejsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, mohou poskytovat zaměstnancům stravné nižší, než je stanovená základní sazba stravného, nejvýše však o

a) 25 %, pokud tuto možnost sjednají v kolektivní smlouvě nebo stanoví ve vnitřním předpisu, případně sjednají v pracovní smlouvě,

b) 50 %, pokud se jedná o členy posádek plavidel vnitrozemské plavby5) a tuto možnost sjednají v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě.

Postup zaměstnavatele podle § 9 tím není dotčen.

5) Zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě.“.

19. V nadpisu k § 15 se slovo „československé“ nahrazuje slovem „české“.

20. V § 15 odst. 1 se slova „České a Slovenské Federativní Republiky“ nahrazují slovy „České republiky“ a slovo „československé“ nahrazuje slovem „české“.

21. V § 15 odst. 2 se slovo „československé“ nahrazuje slovem „české“.

22. V § 16 odst. 3 se slovo „československému“ nahrazuje slovem „českému“.

23. § 16 odst. 4 zní:

„(4) Zahraničnímu zaměstnanci vyslanému do České republiky se poskytuje stravné až do výše dvojnásobku horní hranice stravného stanoveného při pracovních cestách na území České republiky, nejméně však ve výši horní hranice stanoveného stravného. Zahraničnímu zaměstnanci vyslanému do České republiky lze poskytovat vedle stravného kapesné až do výše 40 % určeného nebo sjednaného stravného.“.

24. V § 16 odst. 5 se slova „hrazené z použitelného zisku“ vypouštějí.

25. § 17 včetně nadpisu zní:

Zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí přísluší za dny cesty z České republiky do místa pravidelného pracoviště a zpět a při pracovních cestách v zahraničí náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Pokud se zaměstnancem cestuje jeho rodinný příslušník (§ 2 odst. 4), lze zaměstnanci poskytnout též náhrady prokázaných jízdních, ubytovacích a nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto rodinnému příslušníkovi. Zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí, jehož zaměstnavatelem je rozpočtová organizace, orgán nebo organizace, které jsou financovány jako rozpočtové organizace, příspěvková organizace, jejíž výdaje na platy a na odměny za pracovní pohotovost jsou zabezpečovány jejím finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních zákonů, okresní úřad4a) nebo obec,4b) nepřísluší stravné za dobu pracovní cesty na území České republiky a v zemi pravidelného pracoviště.“.

26. § 18 se vypouští.

27. § 20 zní:

(1) Kde tento zákon požaduje prokázání výdajů a zaměstnanec je neprokáže, může mu zaměstnavatel poskytnout náhrady v jím uznané výši s přihlédnutím k určeným podmínkám pracovní cesty (§ 3) s výjimkou náhrady výdajů za pohonné hmoty, kterou poskytne ve výši určené podle průměrné ceny stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí.

(2) Při pracovní cestě v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno v pracovní smlouvě místo výkonu práce, náleží zaměstnanci náhrada jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu v prokázané výši nebo ve výši určené zaměstnavatelem podle ceny jízdného, platné v době konání pracovní cesty, a použitého dopravního prostředku.“.

28. V § 21 se na konci odstavce 2 připojují tyto věty: „Zálohu v jiné měně než v měně stanovené pro příslušný stát může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci pouze na jeho žádost, a to v českých korunách nebo v jiné cizí volně směnitelné měně s tím, že pro přepočet použije směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou. Zálohu v cizí měně lze zaměstnanci poskytnout též zapůjčením platební karty zaměstnavatele.“.

29. V § 21 se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Pokud byla zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě poskytnuta záloha v cizí měně, zaokrouhluje se výsledná částka vyúčtování této zálohy směrem dolů na nejbližší hodnotu platidla (bankovky nebo mince) běžně přijímaného tuzemskými bankami.“.

30. § 22 včetně poznámek č. 7) a 8) zní:

Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby zaměstnance, považuje se za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele,7) při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Pokud však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.8)

7) § 130 zákoníku práce.

8) § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.“.

31. V § 24 se slova „České a Slovenské Federativní Republiky, vláda České republiky a vláda Slovenské republiky“ vypouštějí. Slovo „mohou“ se nahrazuje slovem „může“.

Čl. II

1. Výši průměrných cen pohonných hmot stanoví Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998.

2. Výši základních sazeb stravného v cizí měně stanoví Ministerstvo financí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998.

3. Náhrady při přeložení na žádost zaměstnance a při přijetí zaměstnance poskytované před účinností tohoto zákona podle § 6 odst. 2 může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat nejdéle po dobu tří let od účinnosti tohoto zákona.

Čl. III

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu se zmocňuje, aby ve Sbírce zákonů České republiky vyhlásil úplné znění zákona o cestovních náhradách, jak vyplývá z pozdějších zákonů.

Čl. IV

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1998.

Zeman v. r.

Havel v. r.

Tošovský v. r.