Zákon o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi

Hospodářské vztahy mezi socialistickými organizacemi, vznikající při provádění státního plánu rozvoje národního hospodářství, upravují se a zajišťují závazkovými právními poměry podle tohoto zákona.

(1) Tento zákon upravuje závazkové poměry mezi socialistickými organizacemi vznikající z hospodářských smluv, z úředních opatření, z rozhodnutí arbitrážních orgánů, ze způsobení škody, z bezdůvodného obohacení, z odpovědnosti za vady plnění nebo z jiných skutečností, jež jsou uvedeny v tomto zákoně nebo v prováděcích předpisech. Ustanovení §§ 82 až 87 se však vztahují i na ostatní závazkové poměry mezi socialistickými organizacemi.

(2) Zákon se nevztahuje na závazkové poměry vznikající při provádění přepravy, které jsou upraveny přepravními řády (podmínkami) a na závazkové poměry, v nichž aspoň jednou ze stran je jednotné zemědělské družstvo. Vláda však může jeho účinnost na tyto závazkové poměry zcela nebo zčásti rozšířit.

Socialistické organizace jsou při provádění státního plánu rozvoje národního hospodářství povinny spolupracovat a pomáhat si. Je-li třeba, jsou povinny podle svých poměrů a hospodářských možností chránit předměty socialistického vlastnictví, i když nejsou v jejich správě (vlastnictví), a přispívat k zajištění provádění státního plánu rozvoje národního hospodářství, i když nejde o úkoly, které jsou povinny samy plnit.

Závazky mezi socialistickými organizacemi musí být v souladu s právními předpisy a se zásadami hospodářské politiky Československé republiky, zejména s potřebami plánovaného proporcionálního rozvoje národního hospodářství a se zásadou hospodárnosti.

(1) Organizace jednají svými orgány nebo svými zástupci. Zástupce si může sám ustanovit dalšího zástupce, jen jestliže zastoupená organizace k tomu dala výslovný souhlas.

(2) Kdo je v rámci činnosti organizace pověřen provádět určité úkoly, je oprávněn ke všem úkonům, k nimž při tom obvykle dochází.

(1) Překročí-li orgán při právním úkonu meze svého oprávnění, je právní úkon neplatný, jen jestliže druhá organizace o tomto překročení věděla nebo musela vědět.

(2) Překročí-li zástupce při právním úkonu meze svého oprávnění, je právní úkon neplatný, pokud nebude překročení dodatečně schváleno orgánem zastoupené organizace. Překročení platí za schválené, jestliže zastoupená organizace na základě takového právního úkonu započala s plněním nebo přijala plnění druhé organizace. Překročení zvláštních pokynů daných zástupci organizace nemá vliv na platnost právního úkonu učiněného zástupcem, jestliže tyto pokyny nebyly známy druhé organizaci.

(3) Organizace neodpovídá za škodu, která vznikla jiné organizaci následkem neplatnosti právního úkonu podle předcházejících odstavců.

(1) Právní úkony, na něž se vztahuje tento zákon, jsou neplatné, jestliže jsou v rozporu s právními předpisy, se zásadami hospodářské politiky Československé republiky nebo nejsou v souladu s plněním úkolů organizace.

(2) Jestliže bylo započato s plněním na základě právního úkonu neplatného podle odstavce 1, musí být vše to, co bylo nebo má být plněno organizací, která v době právního úkonu o neplatnosti věděla nebo vědět musela, odvedeno do státního rozpočtu. Místo nepeněžitého plnění odvádí se do rozpočtu jeho peněžitá hodnota.

Týká-li se důvod neplatnosti jen části právního úkonu, není tím dotčena platnost části zbývající; jestliže však se zřetelem na potřeby plánovaného proporcionálního rozvoje národního hospodářství nelze jednu část oddělit od druhé, je neplatný celý právní úkon.

Projev vůle je třeba vyložit v souladu s potřebami plánovaného proporcionálního rozvoje národního hospodářství.

Pro hospodářské smlouvy a jiné dohody organizací platí písemná forma, pokud není v dalších ustanoveních nebo v prováděcích předpisech stanoveno něco jiného. Požadavek písemné formy je splněn i tehdy, byly-li projevy vůle učiněny v různých listinách, zejména v dopisech.

(1) Lhůta určená podle dnů počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek.

(2) Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadá konec lhůty na poslední den měsíce.

(1) Polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů, středem měsíce jeho patnáctý den.

(2) Je-li lhůta určena na jeden nebo několik měsíců a půl měsíce, počítá se patnáct dní naposled.

Byla-li lhůta prodloužena, má se v pochybnostech za to, že nová lhůta počíná dnem, který následuje po uplynutí lhůty původní.

(1) Práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den, se nabývá již počátkem tohoto dne. Právní následky prodlení nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne lhůty. Je-li však k projevu nebo k plnění určena anebo obvyklá jen určitá doba denní, lze takový projev učinit nebo plnění poskytnout včas jen v této denní době.

(2) Jestliže by poslední den lhůty určené k projevu nebo k plnění připadl na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejblíže příští den pracovní, pokud právní předpis nestanoví něco jiného.

(1) Hospodářské smlouvy, upravené v tomto zákoně nebo v prováděcích předpisech, uzavírají mezi sebou organizace o dodávkách výrobků, o pracích a výkonech, popřípadě o jiných způsobech spolupráce, jichž je třeba k plnění státního plánu rozvoje národního hospodářství.

(2) Není-li v dalších ustanoveních nebo v prováděcích předpisech stanoveno něco jiného, platí o uzavírání hospodářských smluv ustanovení této hlavy.

Hospodářská smlouva vzniká přijetím návrhu smlouvy, popřípadě – za podmínek dále stanovených – rozhodnutím arbitráže.

Návrh smlouvy je přijat, obsahuje-li přijetí souhlas se všemi podstatnými náležitostmi smlouvy. Podstatnými náležitostmi jsou určení předmětu a času plnění; údaj o ceně je podstatnou náležitostí, jen jestliže jej některá z organizací za takovou náležitost prohlásí. Obsahuje-li odpověď na návrh smlouvy změnu nebo doplněk podstatné náležitosti, považuje se za odmítnutí a za návrh nový.

Pokud to návrh smlouvy výslovně dovoluje, může jej organizace, jíž je určen, místo písemného projevu přijmout i tím, že podle něho ve lhůtě pro přijetí jedná.

Organizace, která v návrhu smlouvy určila lhůtu pro přijetí, je do uplynutí lhůty návrhem vázána.

Není-li v návrhu určena lhůta pro přijetí, je navrhující organizace vázána po dobu jednoho měsíce ode dne odeslání návrhu, nejdéle však do konce lhůty, v níž má být podle návrhu plněno.

Dojde-li projev o přijetí až po době, po kterou je navrhující organizace vázána, je smlouva uzavřena, jestliže navrhující organizace bez zbytečného odkladu nevyrozumí organizaci, které byl návrh určen, že přijetí návrhu odmítá jako opožděné.

(1) Návrh smlouvy zanikne odvoláním, jen dojde-li odvolání nejpozději současně s návrhem. Odvolání učiněné ústně, telefonicky nebo telegraficky musí být bez zbytečného odkladu potvrzeno též písemně.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí obdobně i o odvolání přijetí.

(1) Organizace (dodavatel, odběratel) je povinna uzavřít hospodářskou smlouvu v případech, kdy tak výslovně stanoví tento zákon nebo prováděcí předpisy.

(2) Dodavatel je povinen na žádost odběratele uzavřít hospodářskou smlouvu,

a) jde-li o výrobky, práce nebo výkony včas objednané na základě kapacitní smlouvy nebo příslušných plánovacích dokladů,

b) jde-li o výrobky, práce nebo výkony včas objednané a určené pro centralizovanou investiční výstavbu, pro úkol stanovený jmenovitě vládou anebo pro zabezpečení obranyschopnosti státu,

c) jde-li o výrobky, práce nebo výkony určené pro vývoz,

d) jde-li o včas objednané poddodávky potřebné pro výrobky, práce nebo výkony uvedené v bodech b) a c).

(1) Neshodnou-li se organizace o jiném obsahu smlouvy, než jsou podstatné náležitosti (§ 17), může organizace, jejíž návrh byl přijat, do měsíce ode dne, kdy obdržela přijetí, požádat arbitráž o rozhodnutí. Neučiní-li tak, platí smlouva se změnami nebo doplňky, se kterými byl její návrh přijat.

(2) V případech, kdy je povinnost uzavřít hospodářskou smlouvu, může se organizace, která je oprávněna požadovat uzavření hospodářské smlouvy, domáhat, aby i celý obsah hospodářské smlouvy byl určen rozhodnutím arbitráže. Arbitráž přitom zvláště přihlédne též k vyjádření příslušných nadřízených orgánů.

(3) Byla-li část obsahu smlouvy určena rozhodnutím arbitráže, počíná účinnost této části stejným okamžikem jako účinnost části dohodnuté, pokud není v rozhodnutí arbitráže stanoveno něco jiného.

Vyžadují-li to potřeby plánovaného proporcionálního rozvoje národního hospodářství, státní disciplíny, nebo jsou-li jiné důležité důvody, mohou ústřední úřady a orgány nebo orgány jimi zmocněné uložit podřízeným organizacím, aby uzavřely smlouvu, nebo jim přímo uložit závazky. Jde-li o organizace podřízené různým ústředním úřadům nebo orgánům, je k tomu třeba předchozí dohody oprávněných orgánů. Ze stejných důvodů může arbitráž uložit závazek stranám arbitrážního řízení. Přípustnost odchylné úpravy, stanovená v tomto zákoně nebo v prováděcích předpisech, platí i pro tato úřední opatření a arbitrážní rozhodnutí.

Prováděcí předpisy mohou stanovit další právní skutečnosti, z nichž vznikají závazky mezi organizacemi.

(1) Organizace, která jiné organizaci způsobila škodu porušením závazku upraveného tímto zákonem nebo prováděcími předpisy anebo porušením jiné právní povinnosti směřující k stanovení státního plánu rozvoje národního hospodářství nebo zajištění jeho plnění, je povinna škodu nahradit, pokud nedokáže, že ji nezavinila.

(2) Za škodu způsobenou bez zavinění organizace odpovídá, jen pokud je tak výslovně stanoveno v tomto zákoně nebo v prováděcích předpisech.

(1) Za zavinění organizace se považuje, s výjimkou uvedenou v ustanovení § 6 odst. 3, nejen zavinění jejích orgánů, nýbrž i zavinění jejích zaměstnanců (členů) při plnění povinností vyplývajících z úkolů organizace.

(2) Osoby, jejichž zavinění se přičítá organizaci, odpovídají jen této organizaci, a to podle zvláštních předpisů.

Způsobilo-li škodu několik organizací, odpovídá každá podle míry svého zavinění. Nedá-li se míra zavinění zjistit nebo jde-li o odpovědnost bez zavinění, odpovídají stejným dílem. Prováděcí předpisy mohou stanovit něco jiného.

Způsobila-li škodu také organizace poškozená, zejména tím, že se nepřičinila o zmenšení nebo odvrácení škody, nese škodu poměrně.

Organizace, jež užije jiných organizací nebo osob ke splnění svých úkolů, odpovídá za škodu, kterou tyto organizace nebo osoby při tom způsobily (§ 27 odst. 1) třetí organizaci, pokud nedokáže, že škodu nezavinily. Proti jiným organizacím a osobám, za něž takto odpovídá, má právo na náhradu.

Škoda se nahrazuje uvedením v předešlý stav, a pokud to není dobře možné, v penězích.

Nahrazuje se to, oč se majetek poškozené organizace škodnou událostí zmenšil. To, čeho by byla poškozená organizace při pravidelném běhu věcí dosáhla, kdyby nebyla nastala škodná událost, se nahrazuje, jen byla-li škoda způsobena úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, a mimoto v případech, kde je tak stanoveno právním předpisem.

(1) Nelze-li přesně nebo bez neúměrných obtíží zjistit výši škody, stanoví ji arbitráž volnou úvahou.

(2) Na náhradu škody se započítávají majetkové sankce, úroky z prodlení, popřípadě poplatky z prodlení, na něž vzniklo poškozené organizaci právo následkem nesplnění povinnosti, jejímž porušením byla způsobena škoda.

(3) Odůvodňuje-li to povaha nebo míra zavinění, význam škody a její náhrady nebo jiné okolnosti hodné zvláštního zřetele, může arbitráž náhradu škody přiměřeně snížit.

(1) Organizace, která přijala plnění, pro něž není právem uznaný důvod, je povinna vydat je organizaci, která plnění poskytla. Zejména je povinna vydat plnění, které jí jiná organizace poskytla jen v omylu, že je k němu povinna, nebo jen za předpokladu, že jí v budoucnu taková povinnost vznikne, což se však nestalo, anebo plnění, pro které po jeho poskytnutí odpadl právem uznaný důvod.

(2) Bylo-li plněno na základě hospodářské smlouvy, která byla neplatná, nebo zanikl-li právní poměr jí založený, zejména proto, že jedna z organizací použila práva od smlouvy odstoupit, je každá z organizací povinna vydat vše, co jí bylo plněno na základě takové smlouvy tak, aby žádná z organizací nezískávala nic na újmu druhé.

(1) Organizace zavázaná vydat plnění je povinna vrátit předmět plnění s příslušenstvím a přírůstkem a poskytnout přiměřenou náhradu za opotřebení. Není-li vrácení předmětu plnění dobře možné, zvláště byly-li provedeny práce nebo výkony, je organizace povinna nahradit cenu podle doby přijetí plnění. Organizace je dále povinna vydat, popřípadě nahradit užitky, které vytěžila nebo opomenula vytěžit, a to od doby, kdy mohla poznat bezdůvodnost plnění. Bylo-li předmětu plnění užíváno po době, kdy organizace mohla poznat bezdůvodnost plnění, je povinna poskytnout i přiměřenou náhradu za užívání. Peněžité plnění se vrací se zákonnými úroky z prodlení ode dne přijetí.

(2) Organizace povinná vydat plnění může požadovat náhradu nutných nákladů, které vynaložila, a to i tehdy, nahrazuje-li jen cenu. Právo na náhradu nákladů užitečných má, jen pokud je vynaložila předtím, než mohla poznat bezdůvodnost plnění. Nahrazuje-li organizace jen cenu, může si na ní započítat vynaložené náklady.

Organizace, které plněním povinností podle § 3 vznikly náklady, může požadovat jejich náhradu na organizaci, v jejíž prospěch jednala, a to i když tento prospěch nenastal nebo byl zmařen. Použila-li při tom své věci, může žádat též náhradu ceny, jakou měla věc v době použití, není-li možné vrácení věci.

Každá z organizací, kterým prospělo, že ve společné nouzi byla obětována věc, aby byla odvrácena větší škoda, je zavázána dát poměrnou náhradu organizaci, jíž věc patřila.

Organizace, jež měla po právu učinit náklad, který za ni učinila jiná organizace, je zavázána k náhradě.

Organizace, která plnila, odpovídá za to, že výrobky, práce nebo výkony byly splněny v množství, které uvedla, že v době plnění měly vlastnosti stanovené právními předpisy, smlouvou, rozhodnutím arbitráže, úředním opatřením, popřípadě vlastnosti, jaké obyčejně mívají, a že jsou bez právních vad.