Trestní zákon

Bylo-li nápravné opatření vykonáno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen; doba výkonu nápravného opatření se však započítá do doby trvání pracovního poměru (§ 39 odst. 3) teprve po uplynutí jednoho roku od výkonu trestu.

Soud vysloví ztrátu čestných práv občanských, odsuzuje-li pachatele k trestu smrti. Vzhledem k závažnosti činu a zavržitelnosti pohnutek může soud ztrátu čestných práv občanských vyslovit též, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta.

(1) Ztráta čestných práv občanských záleží v tom, že odsouzený ztrácí

a) právo volební,

b) právo zastávat funkci soudce a soudce z lidu,

c) vědecké a umělecké hodnosti,

d) československá vyznamenání a čestná uznání, právo nosit cizozemská vyznamenání a právo užívat cizozemských čestných titulů.

(2) Soud může vyslovit ztrátu všech práv uvedených v odstavci 1 nebo jen některého z nich.

(3) Ztráta práv uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) trvá po dobu, pokud nebyl trest odnětí svobody odpykán nebo prominut anebo jeho výkon promlčen; soud však může stanovit, že tato ztráta trvá ještě po odpykání trestu odnětí svobody, a to až po dobu pěti let. Ztráta práv uvedených v písm. c) a d) je vždy trvalá.

Soud vysloví vyloučení z vojska, odsuzuje-li vojenskou osobu k trestu smrti, k trestu odnětí svobody na pětadvacet let nebo k trestu dočasného odnětí svobody nejméně na dvacet let.

(1) Soud vysloví ztrátu vojenské hodnosti, ukládá-li trest vyloučení z vojska.

(2) Vzhledem k závažnosti činu a zavržitelnosti pohnutek může soud vyslovit ztrátu vojenské hodnosti, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta.

(3) Vojenský soud a vojenské kolegium nejvyššího soudu mohou vyslovit ztrátu vojenské hodnosti též, jestliže to vzhledem k spáchanému trestnému činu vyžadují zájmy služby.

(4) Ztrátou vojenské hodnosti je odsouzenému snížena jeho hodnost ve vojsku na hodnost vojína a odňata jeho hodnost ve sboru, jehož příslušníci podléhají vojenské soudní pravomoci.

(1) Soud může vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům pachatele vyslovit propadnutí jmění, odsuzuje-li pachatele k trestu smrti nebo za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta.

(2) Propadnutí jmění postihuje pachatelovo jmění celé nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k ukojení životních potřeb pachatele nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je pachatel podle zákona povinen pečovat.

(3) Výrokem o propadnutí jmění zaniká zákonné společenství majetkové.

(4) Vlastníkem propadlého jmění se stává stát.

(1) Spolu s trestem odnětí svobody může soud uložit též trest peněžitý, projevil-li pachatel úmyslným trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu nebo spáchal-li trestný čin ze ziskuchtivosti. Trest peněžitý se neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Vedle trestu propadnutí jmění trest peněžitý uložit nelze.

(2) Při výměře trestu peněžitého přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele, tak aby trest peněžitý pro něho znamenal především citelné omezení majetku nabytého bezpracnými zisky a odnětí majetkového základu, z něhož pramenilo spáchání trestného činu. Trest peněžitý se vyměří částkou od 100 Kčs do 50.000 Kčs.

(3) Vydobytá částka trestu peněžitého připadá státu.

(1) Ukládá-li soud vedle trestu dočasného odnětí svobody také trest peněžitý, stanoví zároveň pro případ jeho nedobytnosti náhradní trest odnětí svobody.

(2) Náhradní trest spolu s trestem dočasného odnětí svobody nesmějí dohromady přesahovat horní hranici zákonné sazby o více než o čtvrtinu. Při výměře náhradního trestu přihlédne soud k osobním poměrům pachatele a k výši uloženého trestu peněžitého.

Soud může vyslovit, že za nedobytný trest peněžitý uložený pachateli ručí též majitel soukromého podniku, při jehož provozu byl trestný čin spáchán, nebo osoba odpovědná za vedení takového podniku, jestliže z nedbalosti přispěli k spáchání trestného činu.

(1) Dopustil-li se pachatel při výkonu činnosti nebo povolání trestného činu, jímž poškodil nebo ohrozil hospodářské zájmy republiky, vysloví soud, že se pachateli zakazuje vykonávat takovou činnost nebo takové povolání.

(2) Soud může vyslovit, že se pachateli zakazuje vykonávat činnost nebo povolání, jestliže

a) pachatel se dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností nebo s tímto povoláním,

b) pachatel by jich mohl zneužít k spáchání trestného činu, nebo

(3) Zákaz uvedený v odstavci 1 nebo 2 stanoví soud na jeden rok až deset let; doba výkonu trestu odnětí svobody se do této doby nezapočítává.

Soud uloží pachateli, který není československým občanem, trest vyhoštění z území Československé republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem.

Soud vysloví, že se pachateli zakazuje pobyt v některé části území Československé republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem.

(2) Zákaz uvedený v odstavci 1 stanoví soud na tři až deset let; doba výkonu trestu odnětí svobody se do této doby nezapočítává.

Soud vysloví, že se rozsudek uveřejní, vyžaduje-li to obecný zájem.

(1) Soud může prohlásit za propadlou věc,

a) které bylo užito k spáchání trestného činu,

b) která byla k spáchání trestného činu určena,

c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo

d) které pachatel nabyl za věc uvedenou pod písm. c).

(2) Za propadlou lze prohlásit jen věc náležející pachateli.

(3) Vlastníkem propadlé věci se stává stát.

Při trestání osob, které v době trestného činu dovršily patnáctý rok a nepřekročily osmnáctý rok (mladistvých), přihlédne soud k zvláštní péči, kterou lidově demokratická republika věnuje mládeži.

Účelem trestu u mladistvého je především vychovat ho v řádného pracujícího člověka, a to se zřetelem k jeho osobním vlastnostem, k jeho rodinné výchově a k prostředí, z něhož pochází.

Soud může upustit od potrestání u mladistvého též,

a) nemohl-li mladistvý z omluvitelného důvodu plně rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné,

b) jde-li o trestný čin menšího významu, nebo

c) má-li soud za to, že ochranná výchova, kterou zároveň nařizuje, splní účel trestu.

Mladistvému nelze uložit:

a) trest smrti,

c) ztrátu čestných práv občanských,

d) vyloučení z vojska,

e) zákaz činnosti,

f) zákaz pobytu,

g) trest uveřejnění rozsudku.

(1) Místo trestu smrti nebo odnětí svobody na pětadvacet let stanoveného v zákoně nastupuje u mladistvého trest odnětí svobody na tři až patnáct let, a jde-li o vojenskou osobu v činné službě, která se trestného činu dopustila za zvýšeného ohrožení vlasti, na deset až pětadvacet let. Snížení těchto trestů je vyloučeno.

(2) Trestní sazby dočasného odnětí svobody stanovené v zákoně se snižují u mladistvého na polovinu, při čemž však horní hranice snížené sazby nesmí nikdy převyšovat pět let, dolní jeden rok. Snížení těchto trestů je přípustné i tam, kde to zákon jinak vylučuje. Tato ustanovení se nevztahují na vojenskou osobu v činné službě, která se trestného činu dopustila za zvýšeného ohrožení vlasti.

(3) Náhradní trest za trest peněžitý soud mladistvému neuloží.

(1) Soud může u mladistvého vyslovit podmíněné odsouzení, nepřevyšuje-li uložený trest odnětí svobody tři léta. Zkušební dobu stanoví na jeden rok až tři léta.

(2) Nedovršil-li mladistvý, který byl podmíněně odsouzen nebo podmíněně propuštěn, dvacátý rok v době, kdy zavdal příčinu k výkonu trestu nebo jeho zbytku, může se vzhledem k výjimečným okolnostem případu vyslovit, že podmíněné odsouzení nebo podmíněné propuštění zůstává v platnosti. Přitom se může zkušební doba přiměřeně prodloužit, nikoliv však o více než o dvě léta

(1) Trest odnětí svobody uložený mladistvému se vykonává v samostatných ústavech pro mladistvé nebo ve zvláštních odděleních soudních věznic. Jestliže však mladistvý dosáhl osmnáctého roku a je odůvodněna obava, že by působil zhoubně na mravní vývoj spoluvězňů, vykoná se trest nebo jeho zbytek v trestním ústavu, soudní věznici nebo v pracovním útvaru. Tato ustanovení se nevztahují na vojenskou osobu v činné službě.

(2) Trest odnětí svobody se vykonává s náležitým přihlédnutím k povahovým vlastnostem mladistvého a k jeho schopnostem. Přitom budiž dbáno toho, aby byl mladistvý odborně připraven na budoucí povolání.

Zvláštních ustanovení o trestání mladistvých se neužije, jestliže soud pachateli ukládá úhrnný nebo dodatkový trest za trestné činy spáchané jednak před dovršeným osmnáctým rokem, jednak po něm, a zákon na trestný čin spáchaný po dovršeném osmnáctém roku stanoví trest stejný nebo přísnější.

(1) Trestnost velezrady (§ 78), podvracení republiky (§ 79a), teroru (§ 80a), záškodnictví (§ 84), sabotáže (§ 85), vyzvědačství (§§ 86 a 87), ohrožení státního tajemství podle §§ 88 a 89, věrolomnosti (§§ 93 a 94), válečného škůdnictví (§§ 99 a 100), ohrožení hospodářského a služebního tajemství (§§ 112 až 114), nedovoleného ozbrojování (§§ 120 a 121), zkrácení a ohrožení daně podle § 149 odst. 2, porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 152 odst. 2, spolčení (§ 166), vzpoury vězňů podle § 170 odst. 2, obecného ohrožení (§§ 190 až 192), ohrožení provozu obecně prospěšných zařízení (§§ 194 a 195), šíření nakažlivých chorob (§§ 199 až 202), ohrožení zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami (§§ 203 a 204), spolčení k zběhnutí (§ 275) a spolčení ke vzpouře (§ 277) zaniká, jestliže pachatel

a) škodlivý následek trestného činu dobrovolně zamezí nebo napraví, nebo

b) učiní o trestném činu dobrovolně oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Oznámení nutno učinit prokurátoru nebo orgánu národní bezpečnosti; podléhá-li pachatel vojenské soudní pravomoci, může místo toho učinit oznámení představenému.

(2) Oznámením trestného činu nezanikne však trestnost toho, kdo trestný čin nastrojil nebo k němu navedl proto, aby dal podnět k trestnímu stíhání jiné osoby.

Trestnost činu zaniká, jestliže nebezpečnost činu pro společnost již pominula.

(1) Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí

a) dvacet let, stanoví-li zákon na trestný čin trest smrti nebo odnětí svobody na pětadvacet let,

b) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby dočasného odnětí svobody nejméně deset let,

c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby dočasného odnětí svobody nejméně tři léta,

d) tři léta u ostatních trestných činů.

(2) Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou pachatele nelze postavit před soud pro zákonnou překážku nebo proto, že úmyslně maří trestní stíhání.

(3) Promlčení trestního stíhání se přerušuje,

a) učiní-li prokurátor nebo soud opatření směřující k stíhání pachatele pro trestný čin, o jehož promlčení jde, nebo

b) dopustí-li se pachatel v promlčecí době trestného činu nového, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

(4) Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.

(1) Uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, která činí

a) dvacet let, jde-li o odsouzení k trestu smrti nebo odnětí svobody na pětadvacet let,

b) patnáct let, jde-li o odsouzení k trestu dočasného odnětí svobody převyšujícímu deset let,

c) deset let, jde-li o odsouzení k trestu dočasného odnětí svobody nejméně na pět let,

d) pět let při odsouzení k jinému trestu.

(2) Promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku a při podmíněném odsouzení právní mocí rozhodnutí, že se trest vykoná. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nelze trest vykonat proto, že se odsouzený zdržuje v cizině.

(3) Promlčení výkonu trestu se přerušuje,

a) učiní-li prokurátor nebo soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, nebo

b) dopustí-li se odsouzený v promlčecí době trestného činu nového, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější než na trestný čin, za který byl pachatel odsouzen.

(4) Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.

(1) Soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu nebo po promlčení jeho výkonu řádný život pracujícího člověka nepřetržitě po dobu nejméně

a) deseti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu pět let,

b) pěti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu jeden rok,

c) tří let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu jeden rok.

(2) Byl-li trestný čin spáchán ve věku do dvaceti let, snižují se lhůty uvedené v odstavci 1 na polovinu.

(1) Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen a zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu se nevykoná.

(2) Jestliže do jednoho roku po tom, co soud pravomocně zahladil odsouzení, vyjde najevo, že odsouzení zahlazeno být nemělo, soud své rozhodnutí zruší, nesplnily-li se zatím podmínky zahlazení.

(1) Jako ochranná opatření lze uložit ochranné léčení, ochrannou výchovu a zabrání, a to jen za podmínek uvedených v §§ 70, 71 a 74; účelem ochranných opatření je:

a) chránit společnost před trestnými činy, k nimž by v budoucnu mohlo dojít,

b) osobám, které by pro svou chorobu nebo pro zanedbanou výchovu mohly spáchat trestný čin, léčením a výchovou umožnit, aby se staly platnými členy společnosti.

(2) Není-li účel ochranných opatření splněn již uložením a výkonem trestu, lze je uložit i vedle trestu.

(1) Jestliže pachatel trestného činu není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nařídí soud jeho odevzdání do léčebného ústavu; soud tak může učinit též, jestliže se pachatel trestného činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný nebo dopustil-li se pachatel, který se oddává nadměrnému požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků, trestného činu v opilosti nebo v jiném podobném opojení nebo trestného činu opilství.

(2) Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud.

(3) Od ochranného léčení může soud upustit, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo nařízeno.

(1) Sezná-li soud v trestním řízení proti mladistvému, že o jeho výchovu není náležitě postaráno nebo že jeho dosavadní výchova byla zanedbána anebo že to vyžaduje prostředí, v němž žije, nařídí jeho ochrannou výchovu.

(2) Dopustí-li se osoba, která dovršila dvanáctý rok a je mladší než patnáct let, činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest smrti nebo odnětí svobody na pětadvacet let, nařídí poručenský (opatrovnický) soud její ochrannou výchovu; poručenský (opatrovnický) soud tak může učinit též, je-li to nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která se dopustila činu jinak trestného.

(3) Ochranná výchova nemůže být nařízena, jde-li o vojenskou osobu uvedenou v § 269 odst. 2.

Ochranná výchova se vykonává ve výchovných ústavech; vyžaduje-li to však zdravotní stav chovance, vykoná se v léčebném ústavě.

(1) Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršeného osmnáctého roku; vyžaduje-li to zájem chovance, lze ji prodloužit do dovršeného devatenáctého roku.

(2) Od ochranné výchovy může soud upustit, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla nařízena.

(1) Jestliže věc uvedená v § 55 odst. 1 nebyla prohlášena za propadlou, může soud vyslovit, že se věc zabírá,

a) náleží-li pachateli, jejž nelze stíhat nebo odsoudit,

b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil,

c) náleží-li osobě, která z nedbalosti přispěla k spáchání trestného činu, nebo

d) vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem.

(2) Vlastníkem zabrané věci se stává stát.

(1) Trestnými činy se rozumějí jen činy soudně trestné, a pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá jinak, též pokus, návod a pomoc.

(2) Jednáním se rozumí i opominutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.

(3) Výsledkem uvedeným v zákoně se rozumí souhrn znaků trestného činu, které jsou uvedeny ve zvláštní části, s výjimkou zavinění.

(4) Zvláště přitěžující okolností se rozumí taková okolnost, která s trestným činem zpravidla spojena nebývá a která pro svou důležitost zvyšuje nebezpečnost činu nebo pachatele pro společnost.

(5) Dobou zvýšeného ohrožení vlasti se rozumí doba, v níž republika vstoupila do stavu branné pohotovosti nebo v níž došlo k událostem ohrožujícím zvýšenou měrou samostatnost, ústavní jednotu, územní celistvost, lidově demokratické státní zřízení nebo společenský řád republiky anebo veřejný klid a pořádek.

(6) Státním tajemstvím se rozumí vše, co v důležitém zájmu republiky, zejména v zájmu politickém, vojenském nebo hospodářském, má zůstat utajeno před nepovolanými osobami.

(7) Hospodářským tajemstvím se rozumí vše, co je příznačné nebo významné pro hospodářské podnikání a v obecném zájmu má zůstat utajeno před nepovolanými osobami.

(8) Služebním tajemstvím se rozumí důležitá skutečnost, která souvisí s činností národního výboru, soudu nebo jiného úřadu, veřejného orgánu nebo podniku anebo lidového družstva a v obecném zájmu má zůstat utajena před nepovolanými osobami.

(9) Volebním právem se rozumí právo volit nebo být zvolen do zákonodárných sborů nebo do národních výborů.

(10) Veřejným činitelem je ten, kdo obstarává veřejné věci, byv k tomu povolán; za těchto podmínek je veřejným činitelem zejména

a) člen národního výboru, jiný podle zákona zvolený zástupce lidu, soudce z lidu, funkcionář lidového družstva,

b) státní zaměstnanec,

c) řídící nebo rozhodující zaměstnanec státního, národního, komunálního nebo jiného veřejného podniku anebo lidového družstva,

d) příslušník branné moci nebo jiného ozbrojeného sboru, nebo

e) orgán povolaný chránit nebo zajišťovat bezpečnost lidí a majetku anebo provádět svým osobním úkonem rozhodnutí veřejného činitele.

(11) Za veřejnou se pokládá listina vydaná národním výborem, soudem nebo jiným úřadem nebo veřejným orgánem, která zakládá nějaké právo nebo povinnost anebo zjišťuje určitý stav.

(12) Daní se rozumí jakákoli veřejná dávka s příslušenstvím, jakkoli ukládaná nebo vybíraná.

(13) Těžkou újmou na zdraví se rozumí

a) zmrzačení,

b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,

c) ochromení údu,

d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,

e) poškození důležitého orgánu,

f) zohyždění,

g) onemocnění pohlavní chorobou,

h) přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy,

ch) mučivé útrapy, nebo

i) delší dobu trvající porucha zdraví.

(14) Osobami blízkými se rozumějí příbuzní v pokolení přímém, osvojitelé a osvojenci, sourozenci a manželé; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako těžkou újmu vlastní.

(1) Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá jinak, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

(2) Trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.

(3) Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán

a) obsahem tiskoviny, rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem nebo jiným podobně účinným způsobem,

b) alespoň před dvěma osobami.

(4) Trestný čin je spáchán výdělečně, hledí-li si pachatel soustavným pácháním takových trestných činů opatřit alespoň na čas zdroj příjmů.

(1) Kde zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký následek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek.

(2) Kde je použití zákonného ustanovení závislé na délce trestu odnětí svobody, nepřihlíží se k náhradnímu trestu za trest peněžitý.

(1) Kdo se pokusí zvlášť nebezpečným jednáním zničit samostatnost republiky, zničit nebo rozvrátit její lidově demokratické státní zřízení nebo společenský řád, zničit vymoženosti pracujícího lidu dosažené při výstavbě socialismu, zničit nebo rozvrátit územní celistvost republiky nebo podlomit její obranyschopnost, bude potrestán odnětím svobody na deset až pětadvacet let.

(2) Kdo

a) k činu uvedenému v odstavci 1 s někým se spolčí, nebo

b) pro takový čin vejde ve styk s cizí mocí nebo s cizím činitelem,

bude potrestán odnětím svobody na pět až dvacet let.

(3) Smrtí bude pachatel potrestán,

a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 za zvýšeného ohrožení vlasti,

b) jsou-li takovým činem značnou měrou ohroženy samostatnost republiky, její lidově demokratické státní zřízení, společenský řád, vymoženosti pracujícího lidu dosažené při výstavbě socialismu, územní celistvost nebo obranyschopnost republiky,

c) je-li k takovému činu zneužito branné moci nebo ozbrojeného nebo vojensky organisovaného sboru anebo jsou-li k takovému činu sbírány nebo organisovány branné, ozbrojené nebo pomocné síly nebo hromaděny zbraně, střelivo, výbušniny nebo jiné nebezpečné látky,

d) je-li při takovém činu kladen branné moci nebo ozbrojenému sboru násilný odpor, nebo

e) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost.

(4) Vedle trestů uvedených v odstavcích 1 až 3 může soud vyslovit ztrátu státního občanství; neuloží-li tento trest, vysloví propadnutí jmění.

(1) Kdo z nepřátelství k lidově demokratickému řádu provádí podvratnou činnost proti samostatnosti republiky, proti jejímu lidově demokratickému státnímu zřízení nebo společenskému řádu, proti vymoženostem pracujícího lidu dosaženým při výstavbě socialismu, proti územní celistvosti nebo obranyschopnosti republiky, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo

a) k činu uvedenému v odstavci 1 založí organisaci, nebo

b) k takovému činu se spolčí s cizí mocí nebo s cizím činitelem anebo s nimi pro takový čin vejde ve styk.

(3) Odnětím svobody na tři až deset let bude pachatel potrestán,

a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 za zvýšeného ohrožení vlasti, nebo

b) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost.

(4) Kdo se k činu uvedenému v odstavci 1 až 3 s někým spolčí, bude potrestán odnětím svobody na tři měsíce až tři léta.

(1) Kdo v úmyslu odstrašit někoho od aktivní účasti na budování lidově demokratické republiky nebo mu takovou činnost znemožnit, ublíží někomu na zdraví nebo způsobí citelnou škodu na majetku nebo jinou těžkou újmu anebo se o to pokusí, bude potrestán odnětím svobody na tři až deset let.

(2) Odnětím svobody na pět až dvacet let bude pachatel potrestán,

a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 jako člen spolčení,

b) je-li takovým činem způsobena rozsáhlá škoda na majetku,

c) dopustí-li se takového činu v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví,

d) má-li takový čin za následek těžkou újmu na zdraví, nebo

e) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost.

(3) Odnětím svobody na pětadvacet let nebo smrtí bude pachatel potrestán,

a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 v úmyslu způsobit smrt, nebo

b) je-li takovým činem ohrožen život mnoha lidí nebo má-li takový čin za následek smrt.

(4) Kdo se k činu uvedenému v odstavci 1 nebo 2 s někým spolčí, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let; kdo se s někým spolčí k činu uvedenému v odstavci 3, bude potrestán odnětím svobody na tři až deset let.

(5) Kdo někomu v úmyslu odstrašit jej od aktivní účasti na budování lidově demokratické republiky nebo mu takovou činnost znemožnit vyhrožuje, že jemu nebo osobě blízké způsobí smrt, ublížení na zdraví, citelnou škodu na majetku nebo jinou těžkou újmu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.