8 CO 363/2021-208 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované aby zaplatila žalobci 31 296 Kč a smluvní pokutu ke dni 7. 2. 2017 ve výši 45 309,24 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 942,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce (výrok II.). 2. Žalobce se žalobou podanou 27. 1. 2017 původně domáhal zaplacení jistiny 32 296 Kč a smluvní pokuty 44 565 Kč (do 26. 1. 2017) a dále smluvní pokuty 61,98 Kč denně počínaje 27. 1. 2017 až do zaplacení. Při jednání dne 11. 4. 2017 žalobce„ upřesnil“, že jistinu požaduje pouze v částce 31 296 Kč a smluvní pokutu naopak vyšší ve výši 45 309,24 Kč,„ denní“ smluvní pokutu 61,98 Kč žalobce zcela pominul. Následně po výzvách soudu prvního stupně učiněných na základě pokynu odvolacího soudu žalobce opětovně při jiném roku konaném 4. 4. 2022 výslovně uvedl (a to s přihlédnutím k předchozímu písemnému podání ze dne 4. 2. 2022), že požaduje jistinu 31 296 Kč a smluvní pokutu pouze ve výši 45 309,24 Kč, žádnou jinou nad rámec této smluvní pokuty nepožaduje, pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 4. 2022, č. j. 18 C 21/2017-194, zastavil řízení ohledně smluvní pokuty převyšující právě částku 45 309,24 Kč. Ke dni rozhodování odvolacího soudu proto byla předmětem řízení pouze jistina 31 296 Kč a smluvní pokuta 45 309,24 Kč. O těchto částkách také soud prvního stupně v napadeném rozsudku rozhodl. 3. Soud provedl dokazování, které podrobně pojal do reprodukční části rozsudku, na niž odvolací soud odkazuje (body 4. – 11.). Uvedl, že mezi účastníky došlo k uzavření dvou právních jednání ve formě uznání dluhu – ohledně částky 16 000 Kč a částky 31 290 Kč. Žalovaná existenci těchto dlužných částech nezpochybnila. Soud vycházel z toho, že důsledkem uznání dluhu je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Spor pak byl o to, zda žalovaná obě částky již uhradila či nikoli. V případě částky 16 000 Kč žalovaná tvrdila její úhradu s tím, že si ji půjčila od svědka [titul] [jméno] [příjmení] a předala žalobci. Podle soudu žalovaná neunesla důkazní břemeno o předání peněz. Nemá k dispozici žádné potvrzení o předání a převzetí této částky žalobcem. Ve vztahu k částce 31 296 Kč žalovaná prokazovala, že zaslala na účet žalobce částku 29 500 Kč, není ovšem patrno, k čemu se jednotlivé platby vztahují, případně co se z nich hradí, když podle žalobce se jedná o částky, které měly sloužit na úhradu společného žití, nikoliv na úhradu dluhu. Žalovaná jiný důkaz, že by zaplatila dluh, který uznala, nepředložila, žalobce proto započetl z žalobkyní poskytnutých částek částku 11 000 Kč na dluh ve výši 31 296 Kč a na dluh 16 000 Kč částku 5 000 Kč. Žalované proto zbývá zaplatit dluh ve výši 31 296 Kč. Soud shledal důvodný i nárok na zaplacení smluvní pokuty 45 309 Kč, neboť žalovaná svou povinnost zaplatit jistinu řádně a včas nesplnila, neboť dluh se zavázala uhradit do 31. 12. 2015 v plné výši. Zdůraznil, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků utvrzení dluhu a jeho smyslem je zajištění splnění povinnosti, jež je obsahem závazku a zároveň má smluvní pokuta sankční charakter. Soud také smluvní pokutu neshledal za nemravnou a přiznal ji v celé výši spolu s jistinou. Žalobci přiznal také náhradu nákladů řízení ve výši 10 942,50 Kč (viz bod 16.). 4. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná. Především namítá, že z uznání dluhu ve výši 16 000 Kč ze dne 13. 4. 2014 nevyplývá, jaký dluh měl být uznáván, ani to, že by byla uznávána i smluvní pokuta ve výši 0,01 % za každý den prodlení. Dluh musí být uznán co do důvodu a výše tak, aby byl nezaměnitelně identifikovatelný. Určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, co si účastníci myslí. Žalobce ani netvrdil, ani nedoložil, jaký dluh byl v tomto uznání uznáván a uvedené platí také pro uznání dluhu ve výši 31 296 Kč, které žalobce podepsal 13. 4. 2014 a žalovaná patrně 12. 4. 2014 Ani zde není zřejmé, jaký dluh měl být uznán, ani to, že by byla uznávána smluvní pokuta ve výši 0,3 % za každý den prodlení. 5. Podle odvolatelky také doložila předání částky 16 000 Kč, kterou si za tím účelem půjčila od nyní již bývalého manžela. Prokazovala to svou i jeho výpovědí, když svědek potvrdil, že půjčil žalované bezprostředně před předáním peněz žalobci částku 20 000 Kč. U druhé půjčky 31 296 Kč žalovaná prokázala, že žalobci na jeho účet v období od 21. 4. 2014 do 16. 3. 2015 zaslala 29 500 Kč (ve specifikovaných dílčích platbách). Žalovaná nesouhlasí s tím, že by tyto částky měly sloužit na společné žití a nikoli na úhradu dluhu. Tvrdí, že se žalobcem společně nežili, žili každý sám a žalobcem předkládaná smlouva o poskytnutí bydlení je až z 12. 10. 2014, tedy půl roku potom, kdy mělo dojít k uznání dluhu. Jednotlivé dílčí částky 3 500 Kč, 5 000 Kč, 7 000 Kč, 6 000 Kč, 7 000 Kč a 1 000 Kč s výjimkou poslední částky placené v březnu 2015, zaplatila v době od uznání dluhu do podpisu smlouvy o bydlení, jednalo se tedy jednoznačně o platby na úhradu dluhu a nikoli o příspěvek na bydlení. Žalovaná zdůraznila, že s žalobcem se seznámila v roce 2013 a vztah byl ukončen na jaře roku 2014, kdy také žalobce žádal uznání dluhu. Nežili spolu, žalobce bydlel ve svém bytě, žalovaná ve svém a pouze proto, že pracovala v [obec], někdy u žalobce přespávala. Jako druh a družka spolu nežili. Žalobce neprokázal, že by spolu žili ve společné domácnosti. Výpověď svědka [příjmení] je podle odvolatelky účelová. Odvolatelka nesouhlasí ani s přiznáním smluvní pokuty 45 309,24 Kč, jež je nepřiměřeně vysoká, avšak především nebyla předmětem uznání a nebyla platně sjednána. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k jinému názoru, navrhuje snížení této pokuty, neboť žalobci nevznikla žádná škoda. Odvolatelka navrhuje změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. 6. Žalobce ve vyjádření k odvolání namítal, že žalovaná své dluhy uznala a to i ve své výpovědi a sporné nebylo ani to, že vlastnoručně podepsala obě písemná uznání dluhu, z nichž vyplývá jednak výše dlužných částek, jednak i důvod dluhu, tedy půjčka od žalobce. Žalobce také nesouhlasí s tím, že by spolu s žalovanou nežili ve společné domácnosti, neboť to je i v rozporu s výpovědí samotné žalované. Měli společného psa a uznala i to, že se podílela na společné domácnosti. Smlouva o poskytnutí bydlení byla uzavřena až v závěrečné fázi vztahu účastníků. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že by měly být smluvní pokuty zajišťující jednotlivé závazky nepřiměřené, byl jednáním žalované připraven nejen o finanční prostředky tvořící jistinu, ale také o ušlý zisk z této jistiny, který by získal tím, že by řádně a včas splacenou jistinu investoval. Navrhuje potvrzení napadeného rozsudku. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru o důvodnosti podaného odvolání. 8. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 9. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením u tvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 10. Soud prvního stupně postavil svůj vyhovující rozsudek primárně na závěru, že žalovaná platně uznala žalobou uplatněné závazky a tyto do dne podání žaloby neuhradila. Odvolací soud považuje uvedené závěry sodu prvního stupně (týkající se dluhů 16 000 Kč a 31 296 Kč sníženého o 5 000 Kč a 11 000 Kč) za předčasné a z důvodů podrobně rozebraných níže proto ve vztahu uplatněnému nároku na zaplacení zbylé jistiny ve výši 31 296 Kč rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. zrušil a věc vrátil (pouze v tomto rozsahu) soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/ a § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). 11. Uznání dluhu je jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli, jež má pozici věřitele posílit. Z uznání musí vedle označení dlužníka a věřitele a uvedení, jaký dluh se uznává (peněžitý či nepeněžitý), být zřejmý i důvod. Nestačí, pokud strany věděly nebo musely vědět, o jaký dluh se jedná, nýbrž musí být především ze samotného písemného uznání objektivně zjistitelné, o jaký dluh se jedná, případně musí být tento důvod bez obtíží dovoditelný například z odkazu na konkrétní uzavřenou smlouvu o zápůjčce, či z odkazu třeba na konkrétní fakturu, nebo musí uznání obsahovat takové údaje, z nichž lze důvod uznání bez pochyb identifikovat jinak. Jedině tak lze mít písemný projev obsažený v uznání za dostatečně určitý; projev vůle uznávajícího dlužníka by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích os