Krajský soud v Českých Budějovicích 5 Co 936/2026-83 – Náklady řízení

Napadeným rozsudkem soud prvého stupně v odstavci I. výroku uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 70 880 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci uvedeného rozsudku. V II. výroku žalobu pro částku 29 427,33 Kč s příslušenstvím zamítl a posledním výrokem uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 915,70 Kč v měsíčních splátkách po 500 Kč.2. Soud prvého stupně zjistil, že , název banky, a žalovaná spolu dne 7. 8. 2023 uzavřely smlouvu o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta na úvěrový účet částka 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě včetně poplatku splácet v měsíčních splátkách po 1 820,60 Kč od 18. 9. 2023. Žalovaná na dluh uhradila celkem 29 120 Kč v 16 splátkách. Dopisem ze dne 25. 4. 2025 banka žalovanou vyrozuměla o zesplatnění dluhu k 23. 4. 2025 pro opakované porušování smluvních podmínek. Smlouvou ze 18. 9. 2025 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela banka především z toho, jaké informace jí o sobě poskytla žalovaná; v době podání žádosti o úvěr byla zaměstnána u zaměstnavatele, který potvrdil její průměrný měsíční příjem 40 085 Kč. Žalovaná dále uvedla, že rozvedená bydlí ve vlastním domě/bytě a náklady na bydlení hradí ze 100 %. Má jednu vyživovací povinnost, splácí na jiné úvěry či půjčky 6 980 Kč měsíčně. Pravidelné měsíční výdaje žalované stanovila banka odhadem součtem externích splátek uvedených žalovanou a životních nákladů 17 791 Kč zahrnujících náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč a životní minimum. Prostřednictvím matematického modelu výpočtu maximální měsíční splátky tak dospěla k částce 15 314 Kč. Žalovanou lustrovala v insolvenčním rejstříku, v databázi MV ČR a registrech NRKI a BRKI. Soud prvého stupně postupoval s odkazem na ustanovení § 2395 o. z., § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Sb., o spotřebitelském úvěru a dle § 2991 odst. 1 o. z. Dovodil, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Z jeho úřední činnosti je soudu známo, že žalovaná na sebe převzala i několik dalších úvěrů, které splácí a které byly či jsou předmětem soudního řízení uvedeného soudu. Žalovaná již v době žádosti splácela jiné dluhy, což právní předchůdkyni žalobkyně sdělila a což mohlo u právní předchůdkyně žalobkyně minimálně vyvolat otázku, zda lze její ekonomickou situaci považovat za stabilní a umožňující přijímat další úvěrové závazky bez ohledu na to, že žalovaná má stabilní příjem. Banka nevycházela z jejích skutečných a doložených pravidelných a předvídatelných příjmů a výdajů a neprovedla tak jejich odpovídající analýzu. Soud prvého stupně tak nemohl učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně skutečně s odbornou péčí posuzovala úvěruschopnost žalované a vycházela u toho ze skutečných a doložených údajů, nikoliv jen z informací, které jí o sobě žalovaná v žádosti sdělila a údajů statistických, které nemají o skutečných nákladech spotřebitele žádnou vypovídací hodnotu. Žalobkyni v dané věci vznikl pouze nárok na vydání plnění představujícího vyplacený úvěr v podobě bezdůvodného obohacení po odečtení uhrazené částky 29 120 Kč. Soud prvého stupně tak vyhověl žalobě co do částky 70 880 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně příslušenství, neboť poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Nadto v nové době splatnosti, jež odvisí nikoliv od výzvy věřitele k plnění, ale od soudem určené nové splatnosti. Nevznikl tak žalobkyni v době vydání napadeného rozhodnutí ani nárok na úhradu úroku z prodlení, když soud prvého stupně v dané věci určil splatnost dlužné jistiny ve výši 1 000 Kč měsíčně ve splátkách, tj ve lhůtě přiměřené s ohledem na poměry žalované. Žalobkyni byla přiznána poměrná část jejích nákladů řízení.3. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně, a to do zamítavého výroku a do výroku o náhradě nákladů řízení. Dle jejího názoru právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ověřila její příjem u zaměstnavatele, provedla lustraci žalované v popsaných registrech, dále provedla kontrolu insolvenčního rejstříku a databází ministerstva vnitra. Na straně výdajů vycházela z žalovanou deklarovaných nákladů na bydlení, ze zákonem stanoveného životního minima, z normativních nákladů na bydlení a ze zjištěné výše dosavadních splátek úvěrů. Dále použila dva samostatné matematické modely k ověření, že žalovaná bude schopna úvěr splácet i s dostatečnou rezervou. Vypočítala maximální měsíční splátku, kterou je žalovaná schopna unést ve výši 15 314 Kč. Žalovaná přitom úvěr žádala ve výši 200 000 Kč a banka jí schválila pouze polovinu požadované částky se splátkou 1 820,60 Kč měsíčně. Zákon nevyžaduje absolutní, vyčerpávající ověření každé jednotlivé položky spotřebitelových výdajů, ale ověření na úrovni nezbytnosti, spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti. Jde o relativní standard, který se poměřuje povahou a výší konkrétního úvěru. Nadto soud prvého stupně svůj závěr o nedostatečnosti přezkumu opřel také o skutečnost, že je mu z úřední činnosti známo, že žalovaná na sebe později, tedy až po datu poskytnutí úvěru převzala další úvěry, které splácí a že proti ní byly v letech 2025 a 2026 nařízeny exekuce. Takové pozdější skutečnosti však nemohly být bance známy v okamžiku posouzení úvěruschopnosti. Soud prvního stupně se nesprávně dovolává toho, že žalovaná splácela další úvěry v době žádosti o úvěr, což mohlo vyvolat otázku stability poměrů. Tato okolnost však byla bance známá a do posouzení úvěruschopnosti byla zahrnuta. Dále žalobkyně zpochybnila závěr soudu prvého stupně o zákonných úrocích z prodlení. Soudem prvého stupně citovaná judikatura nárok poskytovatele úvěru na zákonný úrok z prodlení nevylučuje, naopak jej výslovně potvrzuje, pouze s tím, že tento nárok nevzniká ze samotné výzvy k plnění, ale až v okamžiku, kdy dlužník je v prodlení se splácením jistiny v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána, přičemž tato výzva jí poskytla dostatečný časový prostor ke splnění dluhu. Nejpozději okamžikem doručení žaloby žalované jí bylo najisto postaveno, v jaké výši a z jakého právního důvodu má plnit a měla tak další přiměřenou lhůtu ke splnění, kterou nevyužila. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud určil dobu přiměřenou možnostem žalované v okamžiku marného uplynutí lhůty stanovené ve výzvě, případně nejpozději v okamžiku doručení žaloby žalované a přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 70 880 Kč od tohoto okamžiku do zaplacení. Logicky nemůže obstát závěr, že žalobkyni úrok z prodlení nenáleží ani do budoucna. Ode dne následujícího po marné uplynutí splatnosti kterékoliv jednotlivé splátky určené výrokem I. se žalovaná dostává do prodlení s vrácením příslušné části jistiny a žalobkyni tak vzniká nárok na zákonný úrok z prodlení z dosud nezaplacené části dluhu přinejmenším od tohoto okamžiku. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 427,33 Kč s úrokem 12 % ročně z částky 89 754,44 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení, z částky 92 378,44 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení ve výši 12 % a dále náhradu nákladů řízení.4. Žalovaná naopak navrhla rozsudek soudu prvého stupně v odstavcích II. a III. potvrdit. Ve svém vyjádření se ztotožnila se závěry soudu prvého stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného ověření pravidelných výdajů žalované na bydlení, stravu, dopravu, vyživovanou osobu a další nezbytné životní potřeby. Rovněž tak dle žalované žalobkyni nenáleží zákonný úrok z prodlení. Dobu přiměřenou možnostem spotřebitele nelze jednoznačně určit pouze lhůtou uvedenou ve výzvy věřitele. Tuto přiměřenou lhůtu stanovil soud ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Není proto důvod určit zpětně jako dobu přiměřenou jejím možnostem datum uplynutí lhůty stanovené žalobcem ve výzvě, ani datum doručení žaloby. Případné prodlení může nastat teprve tehdy, pokud konkrétní splátka stanovená pravomocným rozhodnutím nebude řádně a včas uhrazena. Předem nelze vycházet z toho, že soudem stanovené splátky žalovaná plnit nebude.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z odvolání (§ 212 o. s. ř.) postupem dle § 212 odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen v nepatrné části.6. V projednávané věci soud prvního stupně správně dovodil, že předmětná spotřebitelská smlouva je pro nedostatek zkoumání úvěruschopnosti žalované při poskytování úvěru neplatná. Banka poskytující úvěr řádně nezkoumala skutečné výdaje žalované v době uzavírání smlouvy. Měla k dispozici jen údaj sdělený žalovanou o výši jejích nákladů na bydlení, aniž by měla tyto blíže vymezeny (náklady na vytápění, elektřinu, vodné, stočné) a jakkoliv doloženy. Chyběl i popis a doložení dalších životních nákladů žalované (např. telefon, internet, pojistky, náklady na vyživovanou osobu), a to za situace, kdy bance bylo známo další úvěrové zatížení žalované v celkové částce téměř 7 000 Kč měsíčně, což mělo vést k mnohem obezřetnějšímu postupu banky, než je tomu u prvotně zadlužované osoby. Toto nedostatečné prověření se nakonec i projevilo v poměrně brzkém ukončení splácení úvěru ze strany žalované, která uhradila jen 16 splátek. Za této situace soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).7. Soud prvního stupně proto správně zbytek žalované částky zamítl, a to včetně požadovaného příslušenství, a to jak co do úroků, tak co do zákonných úroků z prodlení. Co se týče zákonných úroků z prodlení, v době rozhodnutí soudu prvého stupně se žalovaná nemohla ve smyslu § 1968 o. z. dostat do prodlení ani s plněním bezdůvodného obohacení, jež bylo přiznáno I. výrokem napadeného o rozsudku, neboť až tímto rozhodnutím byla stanovena žalované přiměřená nová hmotněprávní lhůta k plnění, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1000 Kč měsíčně splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci uvedeného rozsudku. Odvolací soud zde odkazuje na ustavení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí 33 Cdo 3675/2021.8. Jediné, v čem lze přisvědčit odvolatelce, je skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu již dospěly prvé dvě splátky bezdůvodného obohacení, neboť rozsudek soudu prvého stupně v červnu 2026 nabyl, co se týče výroku I. napadeného rozsudku, právní moci, a tedy k datu rozhodování odvolacího soudu již byly splatné splátky 1 000 Kč za měsíc červenec 2026 a 1 000 Kč za měsíc srpen 2026. Za tyto dvě splátky tak má žalobkyně proti žalované právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), a proto jen v této části odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku změnil a v tomto rozsahu žalobkyni proti žalované úroky z prodlení přiznal (§ 220 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbytku však byl tento druhý napadený výrok rozsudku soudu prvého stupně potvrzen (§ 219 o. s. ř.).9. S odkazem na § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladu řízení před soudem prvého stupně, a to tak, že zopakoval předchozí správný výrok soudu prvého stupně, přičemž v odvolacím řízení došlo ve věci samé jen ke zcela nepatrné změně.10. V odvolacím řízením byla žalobkyně úspěšná jen zcela v nepatrné výši a žalované by tak náležela plná náhrada nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná však žádné náklady odvolacího řízení neuplatnila, a proto bylo o odvolacích nákladech rozhodnuto tak, jak uvedeno ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu.