11 CO 177/2022-201 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 29.450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku), zavázal žalobkyni zaplatit žalované částku ve výši 51.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení (odstavec II. výroku), žalobkyni zavázal zaplatit žalované k rukám právní zástupkyně žalované náklady řízení ve výši 57.699,62 Kč (odstavec III. výroku) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV. výroku). 2. Rozsudek ve všech jeho výrocích napadla včasným odvoláním žalobkyně a domáhala se jeho změny spočívající v uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni požadovanou částku 29.450 Kč s příslušenstvím, dále navrhovala zamítnutí vzájemné žaloby na zaplacení částky 51.400 Kč s příslušenstvím, případně navrhovala zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně především namítala nesprávné právní posouzení celé věci okresním soudem. Již v podání ze dne 4. 10. 2021 argumentovala neplatností sjednané rozhodčí doložky, neboť byla uzavřena mezi spotřebitelem a podnikatelem. O žalované je známo, že pronajímá velké množství bytů za účelem dosažení zisku. Shledal-li okresní soud ujednání o rozhodčí doložce za neplatné a jeho rozhodnutí zůstalo v právní moci, přiznal žalobkyni postavení spotřebitele podle § 1810 o. z., a tedy postavení slabší strany v podnájemním vztahu. Na žalobkyni proto nutno v právním vztahu s žalovanou nahlížet jako na spotřebitele. Žalobkyně dále namítala nesprávné právní posouzení podnájmu vycházející z výkladu judikátu NS ČR sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 ze dne 17. 3. 2020, o který opřel své stanovisko okresní soud, a na kterém staví svou obranu žalovaná. Toto rozhodnutí bylo podrobeno kritice v Bulletinu advokacie č. 5/2022, neboť podnájemce by měl požívat stejné ochrany jako nájemce. Argumenty soudu a žalované vychází ze stejného předpokladu, a sice že podnájem je specifický právní vztah, kde platí jiná pravidla, než ve zbytku zákona. Přitom jde o jediné, a to odpovědět si na otázku, zda existuje racionální důvod ke snížení ochrany slabší strany v případě, kdy nájemce dává jinému za úplatu věc k užívání oproti případu, kdy tak činí vlastník. Podle názoru žalobkyně se pro slabší stranu nic nemění. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu, že existují rozdílnosti v pojetí soukromého práva po jeho rekodifikaci z roku 2012, a to zejména na širší možnosti uplatnění autonomie vůle a nutnost při výkladu právního jednání zjišťovat skutečnou vůli jednajících osob před jejich pouhým jazykovým vyjádřením, se jeví napadený rozsudek jako nesprávný ve svých právních závěrech, je tak dán odvolací důvod podle § 205 odst. 1, 2 písm. g) o. s. ř. 3. Žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Žalovaná má za to, že soud prvního stupně učinil na základě předložených důkazů odpovídající skutková zjištění a na jejich základě řádně aplikoval příslušná zákonná ustanovení a věc po právní stránce posoudil správně. Žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že v dané věci má jít o vztah mezi žalovanou jako podnikatelem a žalobkyní jako spotřebitelem a žalobkyni jako slabší straně nebyla poskytnuta dostatečná ochrana. Mezi smluvními stranami byla platně sjednána podnájemní smlouva a z ní žalobkyně nemohla nabýt dojmu, že se na ni v plném rozsahu vztahují ochranná ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu. Veškeré nároky, které jsou předmětem tohoto sporu, vycházejí z výslovného ujednání v podnájemní smlouvě. Žalobkyně nebyla a ani nemohla být nijak přivedena v omyl, a nebyly po ní požadovány žádné nároky, se kterými by nebyla předem obeznámena a srozuměna, a které by bylo možné považovat za nemravné či nepřiměřené. Dle žalované ani případné posouzení podnájmu předmětného bytu, jakožto vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem nezakládá žádný zákonný důvod pro neplatnost ujednání o platbách spojených s užíváním předmětného bytu či o smluvní pokutě a rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým žalobu žalobkyně v plném rozsahu zamítl a naopak vyhověl nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty, lze považovat za jediné správné. Žalobkyně na podporu své argumentace odkazuje na odborný článek v Bulletinu advokacie č. 5/2022, který se věnuje kritickému rozboru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, o který se v rámci své argumentace opírala jak žalovaná, tak ve svém odůvodnění soud prvního stupně. Žalovaná se se závěry tohoto článku neztotožňuje, neboť dostatečně nereflektuje specifika ani limity práv nájemce, jakožto nevlastníka podnajaté věci. Nájemce v mnoha případech není a nemůže být schopen podnájemci garantovat taková práva, jaká je schopen, resp. povinen garantovat nájemci vlastník věci. Zrcadlově pak platí, že podnájemce může svým počínáním přivodit zánik nájemního práva nájemce, jemuž právní řád proti takovému následku neposkytuje účinnou právní ochranu. Nelze nalézt legitimní důvody, proč by se nájemce nemohl proti následkům pojistit alespoň sjednáním smluvní pokuty, jestliže pro chování podnájemce nájemci hrozí zánik nájemního práva. S předmětným článkem se lze ztotožnit toliko v tom smyslu, že zákonodárce by neměl apriori bránit smluvním stranám, tj. nájemci a podnájemci, aby se na základě jejich výslovného ujednání vzájemná práva a povinnosti řídila stejnou právní úpravou jako by tomu bylo v případě nájmu věci od vlastníka. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, a to postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť v odvolání bylo napadáno nesprávné právní posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalovaná výslovně souhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání v podání ze dne 28. 7. 2022, žalobkyně se k výzvě soudu obsažené v usnesení ze dne 22. 7. 2022, č. j. 11 Co 177/2022-189, která jí byla doručena dne 28. 7. 2022, nevyjádřila. V souladu s obsahem výzvy, která obsahovala doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř., odvolací soud předpokládal, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Žalobkyně se předmětnou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 29.450 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení žalované, které spatřuje v úhradách částky 1.178 Kč za období od 25. 1. 2018 do 25. 1. 2020 za splátku anuity, pojištění, odměny funkcionářů, daň z nemovitostí, odměnu správce, fond oprav, které po ní žalovaná vyžadovala neoprávněně na základě uzavřené podnájemní smlouvy, proto je povinna tuto částku vrátit. 6. Žalovaná v řízení proti žalobkyni uplatnila vzájemnou žalobu na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou předpisu podnájemného dle uzavřené podnájemní smlouvy v měsících 9, 10, 11, 12/2018 a 1, 6, 10, 11, 12/2019 v celkové výši 36.400 Kč a dále smluvní pokutu za prodlení žalobkyně s odevzdáním bytu v období od 1. 2. 2020 do 15. 2. 2020 ve výši 15.000 Kč, celkem tak 51.400 Kč. 7. Okresní soud ve věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu, z důkazů v řízení provedených učinil skutková zjištění, která jsou obsažena pod bodem 5. odůvodnění napadeného rozsudku, která jsou správná a odvolací soud na ně v podrobnostech odkazuje. Souhlasí rovněž se závěry ohledně nadbytečnosti dalšího dokazování a zamítnutí důkazních návrhů, jak je specifikováno pod body 6. a 7. odůvodnění rozsudku. 8. Podle § 2274 o. z. nájemce může dát třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v bytě sám trvale bydlí i bez souhlasu pronajímatele. 9. Podle § 2275 odst. 1 o. z. v případě, že nájemce v bytě sám trvale nebydlí, může dát třetí osobě do podnájmu byt nebo jeho část pouze se souhlasem pronajímatele. 10. Dle shora citovaného ustanovení § 2275 odst. 1 o. z. byly mezi účastníky uzavřeny postupně 3 podnájemní smlouvy, a to na dobu určitou od 1. 6. 2015 do 31. 1. 2020 Odvolací soud souhlasí se závěry okresního soudu, dovodil-li povinnost žalobkyně platit žalované na základě uzavřených podnájemních smluv taktéž částku 1.178 Kč měsíčně požadovanou žalobkyní zpět předmětnou žalobou. Okresní soud správně odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. 26 Cdo 19/2021, podle kterého podnájemní vztah je zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu. Podnájemní vztah je odvozeným právním titulem užívání, ve vztahu k nájmu má akcesorickou povahu. Na podnájemní smlouvu se jako na zvláštní druh smlouvy nájemní použijí ustanovení týkající se nájemní smlouvy obdobně. Jejími podstatnými náležitostmi tak jsou úplatnost, dočasnost, a specifikace bytu, který je předmětem podnájmu, případně jeho části. S ohledem na princip autonomie vůle smluvních stran a na to, že zákon výslovně náležitosti podnájemní smlouvy nestanoví, nezpůsobuje neplatnost podnájemní smlouvy, sjednají-li si strany úhradu za podnájem paušální částkou bez rozlišení podnájemného a úhrad za služby.