15 CO 178/2021-86 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 24 216 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 273 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 32 489 Kč ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení z částky 8 273 Kč ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 24 216 Kč od [datum] do zaplacení, částky 4 649,26 Kč a úroku ve výši 53,53 % ročně z částky 26 891,97 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 48 844 Kč (výrok II.) a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalovaného, respektive vyšla pouze z ničím neověřených tvrzení žalovaného, či svých, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku 24 216 Kč, neboť z vyplacené částky úvěru ve výši 31 000 Kč dosud vrátil pouze částku 6 784 Kč. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do částky 24 216 Kč, a to s úrokem z prodlení vázaným na výzvu k zaplacení obsaženou v předžalobní upomínce, a ve zbylém rozsahu ji zamítl. Žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a proto by měl vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že mu v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak co do merita pouze ve výroku II. v rozsahu částky 2 675,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Žalobkyně navrhovala vyhovění žalobě i v tomto rozsahu s tím, že má za to, že smlouva o úvěru byla platně uzavřena. Žalobkyně dále poukázala na znění § 2993 o. z., podle něhož soud sám nemůže bez vznesené námitky vzájemného plnění ze strany žalovaného provést vypořádání plnění poskytnutého žalovaným na vymáhaný dluh. Mezi účastníky se totiž jednalo o synallagmatický závazek, a protože žalovaný námitku vzájemného plnění nevznesl, má žalobkyně nárok na vrácení dosud nesplacené částky poskytnutého úvěru, tedy na částku 26 891,97 Kč. A protože okresní soud jí dosud přiznal nárok na zaplacení pouze částky 24 216 Kč, domáhala se žalobkyně v odvolacím řízení přiznání další částky ve výši 2 675,97 Kč s úrokovým příslušenstvím. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky 2 675,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. 6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud rovněž zcela souhlasí se závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. 7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit s žalobkyní uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovaným uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost. 8. Žalobkyně se ke splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného poprvé vyjádřila již v žalobě, v níž tvrdila, že tuto povinnost splnila zkoumáním dokladů a informací předložených žalovaným. Z tvrzení žalobkyně (následně i v průběhu řízení prokázaných) pak vyplynulo, že příjmy žalovaného byly tvořeny příjmem ze zaměstnání ve výši zhruba 38 000 Kč čistého měsíčně, přičemž žalobkyně tento příjem i řádně ověřila. Žalobkyně tak řádně zkoumala příjmovou stránku financí žalovaného, avšak již nijak nezkoumala výdajovou stránku jeho majetkových poměrů. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním dospěl k závěru, že žalobkyně s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného (byť s negativním výsledkem) v registru SOLUS, neboť je sice možno učinit závěr, že pokud by žalovaný byl v tomto registru veden, bylo by snad možno učinit závěr o jeho neschopnosti úvěr řádně splácet. Avšak nelze současně učinit závěr opačný, tedy takový, že z nevedení žalovaného v tomto registru by bylo možno dovozovat automaticky jeho schopnost úvěr řádně splácet. Rovněž ani lustrace žalovaného v registru NRKI nemá z tohoto pohledu žádný relevantní význam, neboť nemůže nic vypovídat o schopnostech žalovaného úvěr řádně splácet. 9. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Odvolací soud tedy dospěl ve shodě se soudem okresním k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, která přes změnu textace ustanovení § 86 ZoSÚ oproti ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalující poskytovatelku spotřebitelského úvěru stále tíží, jak ostatně vyplývá z teleologického výkladu § 86 ZoSÚ (viz důvodová zpráva k tomuto ustanovení). V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém (již výše zmíněném) nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 10. Podle § 588 o. z. soud k nep