15 CO 18/2022-51 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 49,78 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku II. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a do výroku III. o náhradě nákladů řízení, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno i v odvoláním napadeném rozsahu. Okresnímu soudu vytýkala nesprávný závěr o výši bezdůvodného obohacení, když okresní soud nesprávně vyšel ze zjištění, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku [částka] (správně [částka]), ač zaplaceno bylo pouze [částka]. Dne [datum] byla žalované vrácena platba ve výši [částka]. O tuto platbu tedy bylo uhrazeno méně. Současně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované, kterou naopak žalobkyně posoudila řádně. Zdůraznila, že vyšla z průměrného příjmu žalované ve výši [částka], jak je uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Žalobkyně dospěla k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka] měsíčně, přičemž sjednaná výše splátky činila pouze [částka]. Žalovaná dále ve formuláři„ Hodnocení klienta“ uvedla výdaje na bydlení ve výši [částka], k nímž dále žalobkyně přičetla zákonné životní minimum ve výši [částka]. Odkázala dále na znění ust. § 6 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že pokud žalovaný zatají výdaje nebo je uveden v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany, neboť by se nejednalo o nic jiného než o dovolání se vlastní nepoctivosti. Odkázala dále na odbornou právní literaturu, z níž vyplývá, že neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru zakotvená v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“) je v podmínkách nového občanského zákoníku, tj. zák. č. 89/2012 Sb. jen neplatností relativní, když nelze mít současně za závěr, že by se v projednávaném případě jednalo o neplatnost v rozporu s dobrými mravy. Dále odkázala na znění čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze kterého vyplývá, že věřitel může při zkoumání úvěruschopnosti vyjít z vyjádření spotřebitele a fakultativně z příslušných databází, přičemž zdůraznila, že i v případě, že by úvěruschopnost spotřebitele nebyla řádně zkoumána, nejedná se o neplatnost absolutní, nýbrž relativní s tím, že daná směrnice Evropské unie není přímo aplikovatelná. Dle názoru žalobkyně je proto předmětná smlouva o úvěru platná a požadovaný úrok ve výši 20 % ročně by měl být s ohledem na nízkou výši žalobkyni přiznán. Dále poukázala na znění ust. § 3002 o. z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako na bezdůvodné obohacení, pak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně. Žalobkyni má být přiznán také 10% úrok z prodlení z dlužných částek, a to již od data [datum], neboť k zesplatnění úvěru došlo již na základě prodlení s úhradou 1. splátky o 60 dní, která byla splatná ke dni [datum]. K datu [datum] tak došlo k zesplatnění úvěru vlivem insolvenčního řízení. Žalobce požadoval svou žalobou zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně, tedy v sazbě, která odpovídá období, ve kterém došlo k zesplatnění úvěru. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že má také nárok na plnou náhradu nákladů řízení odvíjející se od výše jistiny, nikoliv od přiznání úroku, neboť tyto jsou pouze příslušenstvím. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Napadený rozsudek okresního soudu odvolací soud přezkoumal, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, pouze však částečně. 5. Z obsahu spisu se podává, že se žalobkyně v řízení zahájeném dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, úhrady částky [částka] a úroku ve výši 49,78 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Skutkově tvrdila, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované úvěr ve výši [částka], za úrok ve výši 62,87 % ročně, který se žalovaná zavázala zaplatit v 36 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem [měsíc] [rok]. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, že tato byla ověřena na základě informací a dokladů získaných od žalované, v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnost, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo doklady o příjmech a prohlášení žalované. Takto bylo zjištěno, že volné zdroje žalované ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů a provedení scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru s tím, že dále bylo prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad o totožnosti žalované nebyl veden jako neplatný a zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, když současně obchodník jednající se žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Úvěr byl žalované vyplacen dne [datum]. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a zaplatila v době od [datum] do [datum] ve 24 platbách v různé výši celkem částku [částka]. Takto vzniklo žalobkyni v souladu s čl. 12 smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] za prodlení s úhradou splátky [číslo] v délce 30 dnů. V důsledku prodlení delšího než 60 dnů pak vzniklo žalobkyni také právo sjednané v čl. 12 smlouvy na zesplatnění úvěru, což žalobkyně realizovala k datu [datum], a právo požadovat dle čl. 12 smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru ke dni zesplatnění, tj. za každý den od [datum] do zaplacení, které žalobkyně uplatnila pouze za dobu do vyhotovení žaloby, tj. do [datum], ve výši [částka]. Po zesplatnění úvěru žalovaná na úhradu dluhu ničeho nezaplatila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala nečinnou. 6. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve uvedl, že nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání s odůvodněním, že její nárok je v rozporu s právními předpisy. Provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a po skutkové stránce dovodil, že žalovaná se dne [datum] dohodla se žalobkyní tak, že jí žalobkyně poskytne částku [částka], kterou žalovaná žalobkyni s dalšími poplatky vrátí. Žalovaná žalobkyni doposud zaplatila [částka]. Žalobkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaná bude sto dostát své povinnost peněžní prostředky s dalšími poplatky žalobkyni vrátit. 7. V rámci právního posouzení věci pak okresní soud ujednání mezi účastníky hodnotil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Odkázal na povinnost žalobkyně jako úvěrující před uzavřením této smlouvy posoudit řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitelky ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ a uvedl, že nevzal za prokázané, že by žalobkyně tuto povinnost splnila. Zdůraznil, že žalobkyně tvrdila a prokazovala, že tuto svou povinnost splnila prostřednictvím dokladů získaných od žalované a rovněž prostřednictvím nebankovních registrů klientských informací. Z důkazů předložených žalobkyní však bylo zjištěno, že příjmovou stránku žalované žalobkyně zkoumala z výplatních pásků a z výpisů z účtu, na nějž byla mzda žalované vyplacena, přičemž v tomto směru konstatoval, že žalovaná dosahovala nízkého příjmu, téměř na hranici minimální mzdy, který nemohl být pro žalobkyni dostatečnou zárukou toho, že žalovaná bude schopna splatit poskytnutou částku ve výši [částka], a to spolu se značnými úroky, ke kterým se ve smlouvě zavazovala. Pokud pak jde o výdajovou stránku žalované, v tomto směru se žalobkyně spoléhala toliko na tvrzení samotné žalované, aniž by takto získané údaje ověřovala. Byť měla žalobkyně k dispozici výpis z účtu