15 CO 39/2022-266 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 11 299,54 GBP spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále zavázal žalovanou zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 13 510 Kč (výrok II.) a současně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 106 811 Kč (výrok III.). Okresní soud ve věci samé již rozhodl podruhé, neboť jeho první rozhodnutí (ve formě rozsudku pro uznání) bylo rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum] změněno tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, a to s ohledem na nedostatky v tvrzeních žalobkyně. Po jejich doplnění pak okresní soud s ohledem na skutečnost, že žalovaná provedla platbou došlou na účet žalobkyně dne [datum] částečnou úhradu na fakturu [číslo] vystavenou žalobkyní žalované na kupní cenu za dodané zboží, dospěl k závěru, že nelze než přistoupit k převrácení důkazního břemene, neboť částečnou úhradou byla založena vyvratitelná právní domněnka o tom, že závazek v nesplněné části v době částečného plnění trval a žalovaná jako dlužník jej tímto úkonem uznala. V této souvislosti okresní soud zohlednil čl. 20 bod 2 Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží (dále jen„ Úmluva o promlčení“), podle něhož má částečné plnění závazku dlužníkem tytéž účinky jako uznání podle odstavce 1 čl. 20, jestliže lze rozumně usuzovat na to, že tím dlužník uznal svůj závazek. Daným účinkem je určení nového počátku běhu promlčecí doby, která dle výše uvedené úmluvy činí 4 roky. Okresní soud pak dovodil, že částečnému plnění závazku je výše zmíněnou úmluvou přisuzován stejný význam, jako je tomu v českém právu v § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. z.“), a jako je tomu i v polském právu, jímž se má právní vztah účastníků dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ nařízení Řím I“) řídit. V polském právu absentuje úprava uznání zbývající části závazku částečným plněním hmotněprávní normou, ale existuje zde jednotná judikatura, která za takové uznání považuje prohlášení o znalosti existence závazku jednostranným přiznáním skutečnosti, pro jejíž účinnost není vyžadována žádná zvláštní forma, a kterým může být také částečné splnění závazku v podobě zaplacení části dluhu, jako tomu bylo i v tomto případě. Okresní soud proto dovodil, že provedením úhrady dne [datum] ve výši 5 820,12 GBP s uvedením č. faktury [číslo] žalovaná nárok žalobkyně uznala, v důsledku čehož je možno učinit závěr, že závazek uvedený ve shora uvedené faktuře existoval. Jednalo se o závazek na zaplacení kupní ceny za dodání 48 ks [anonymizováno 6 slov] [hmotnost] v ceně 102,37 GBP za 1 ks a 5 ks [anonymizováno 7 slov] [číslo] v ceně 2 441,18 GBP za 1 ks, celkem tedy v ceně 17 119,66 GBP, a to se splatností do [datum]. Procesním následkem uvedeného v kontextu českého procesního práva je pak přenesení důkazního břemene o tom, že skutek proběhl jinak, než je tvrzeno žalobkyní, na žalovanou. Okresní soud dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v rámci jednání dne [datum] poučil žalovanou dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o její povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že skutkový děj proběhl jinak, než tvrdí žalobkyně. Žalovaná však tvrzení nijak nedoplnila a pouze navrhla výslech svého jednatele [jméno] [příjmení]. Žalovaná tak dle okresního soudu neunesla své břemeno tvrzení ohledně toho, kdy, jak a co jí bylo ze strany žalobkyně dodáno, a proto okresní soud ani nemohl provést výslech jejího jednatele, neboť prokazovat je možno pouze to, co je tvrzeno. Okresní soud pak rovněž dovodil, že dodání konkrétního zboží lze poměrně jednoduše prokázat jinými důkazními prostředky, než je výslech jednatele žalované, který je svým charakterem teprve důkazem podpůrným a lze jej využít až v okamžiku, kdy danou skutečnost nelze prokázat jinak. Žalovaná tak dle okresního soudu neunesla své břemeno tvrzení a důkazní a nemůže tak být se svojí procesní obranou o jiném skutkovém ději úspěšná. Okresní soud se dále zabýval posouzením vznesené námitky promlčení a dospěl k závěru o její nedůvodnosti, a to s ohledem na Úmluvu o promlčení, která stanoví promlčecí lhůtu v trvání čtyř let. Splatnost kupní ceny nastala dne [datum] a promlčecí lhůta tedy začala běžet dne [datum], přičemž žalovaná na svůj závazek plnila částečně dne [datum], čímž došlo ve smyslu čl. 20 odst. 1 Úmluvy o promlčení ke stanovení počátku běhu nové čtyřleté promlčecí lhůty, která by skončila dne [datum]. A protože žaloba byla podána dne [datum], byla podána včas a nárok žalobkyně tak není promlčen. Dále se okresní soud zabýval rozporem mezi výší tvrzené a prokázané částečné úhrady žalované ze dne [datum]. Žalovaná totiž uváděla, že ze svého účtu odeslala žalobkyni částku 6 361,61 GBP, avšak na účet žalobkyně dorazila pouze částka 5 820,12 GBP. Banka žalované uvedla, že příkaz žalované skutečně zněl na částku 6 361,61 GBP, přičemž současně sdělila, že si naúčtovala za převod peněz poplatek, přičemž nebyla schopna sdělit, zda a jaké poplatky si případně naúčtovala banka žalobkyně. Transakce proběhla z účtu, který je sice veden v GBP, nicméně došlo ke konverzi na EUR a následně byla platba připsána ve prospěch účtu žalobkyně v GBP. Okresní soud proto vycházel z toho, že na účet žalobkyně byla připsána částka 5 820,12 GBP, přičemž rozdíl byl spotřebován na poplatky za přeshraniční platbu, což jde k tíži žalované jako odesílatele peněžních prostředků. Pokud se týče úroku z prodlení, tak okresní soud jej posoudil dle polského práva, v němž je výše úroku z prodlení v obchodních transakcích upravena zákonem č. 118/2019 o platebních podmínkách v obchodních transakcích, podle něhož je sazba úroku z prodlení stejná, jako je úprava v občanském zákoníku, podle nějž je úrok z prodlení součtem referenční sazby polské národní banky a 8 %. A protože referenční sazba činila 2,75 %, činí sazba úroku z prodlení 10,75 % ročně. Okresní soud proto žalobě vyhověl co do jistiny ve výši 11 299,54 GBP a úroku z prodlení v sazbě 10,75 % ročně z této jistiny. 2. Proti celému rozsudku okresního soudu si žalovaná podala včasné odvolání, jímž se domáhala změny jeho meritorní části a zamítnutí žaloby. Tento svůj návrh odůvodnila tím, že okresní soud se mýlí ve svých závěrech týkajících se přenesení důkazního břemene v důsledku uznání zbylé části dluhu provedené jeho částečným zaplacením. Aby totiž bylo možno k takovému závěru dojít, je nutné, že lze z okolností zaplacení usuzovat, že dlužník uznává i zbytek dluhu. Žádné takové okolnosti však v tomto případě nenastaly. Závěry uváděné okresním soudem pak nelze dovodit ani z rozhodnutí polských soudů, které byly zmíněny v rozsudku okresního soudu, neboť podle rozhodnutí odvolacího soudu v Lodži sp. zn. I ACa 684/13, je uznáním nároku každý případ jasného prohlášení vůle nebo také jiného jednoznačného chování dlužníka vůči věřiteli, ze kterého vyplývá, že dlužník považuje nárok za existující, jehož projevem může být zejména zaplacení části dluhu. Tuto část rozhodnutí však není možné vytrhnout ze skutkového kontextu případu, v němž se banka domáhala po dlužníkovi zaplacení dluhu z titulu smlouvy o půjčce, přičemž dlužník tento dluh splácel v pravidelných měsíčních splátkách, čímž dal jasně najevo, že závazek uznává. To je skutkově zcela odlišná situace od té, která je projednávána v této věci. Podobně je tomu v případě rozhodnutí odvolacího soudu v Krakově sp. zn. I ACa 1205/12, v němž dlužník odebíral pohonné hmoty od žalobce a dopisem se na něj obrátil se žádostí o dobrovolnou úhradu závazku bez nutnosti jít cestou soudního řízení, což bylo považováno za uznání dluhu. Nic z toho však mezi žalobkyní a žalovanou v nyní projednávané věci nenastalo. Částečná úhrada vyúčtované ceny pak není sama o sobě (ani podle českého práva, ani podle předložených rozhodnutí polských soudů) uznáním povinnosti zaplatit zbývající část vyúčtované ceny (za nedodané zboží), neboť není žádným deklarovaným konstatováním, že by závazek existoval. Úvaha okresního soudu o tom, že by snad mělo dojít samotnou částečnou úhradou automaticky k uznání závazku, je tedy chybná a nemělo tak ani dojít k obrácení důkazního břemene. Žalovaná tak neměla být zavázána k zaplacení ceny zboží, které od žalobkyně nikdy neodebrala. Okresní soud pak v této souvislosti nesprávně neprovedl výslech jednatele žalované [jméno] [příjmení], který žalovaná včas a řádně navrhla. Okresní soud se také nijak nevyjádřil k námitce žalované, že jako místo dodání je v objednávce žalované uveden její sklad v České republice. Přitom místo dodání je jedním z cenotvorných faktorů, přičemž žalovaná si zboží převzala přímo ve skladu žalobkyně, což by zcela jistě mělo mít vliv na jeho cenu, neboť žalobkyně se domáhá zaplacení ceny sjednané včetně dopravy. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že není žádný důvod, proč by měla platit poplatky bance žalob