57 CO 159/2021-242 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 15.878 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 7.529 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 8.349 Kč od 6. 1. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 19.945,60 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec II. výroku). 2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, nesouhlasí s aplikací § 8 o. z., neboť soud I. stupně svým rozhodnutím umožňuje všem potenciálním budoucím univerzálním sukcesorům žalované zcela bezplatně užívat cizí majetek již napořád, neboť každý z nich bude moci kdykoli namítat naprosto totožné okolnosti. Odepřením spravedlivé finanční kompenzace žalobci za užívání pozemku v jeho vlastnictví jej současně nutí celou situaci řešit jiným způsobem, neboť žalobce coby řádný hospodář se nemůže (a ani nesmí s ohledem na příkaz, který mu ukládá zákonodárce v § 38 odst. 6 zákona č. 128/2000 Sb., v účinném znění, tj. zákon o obecním zřízení), spokojit s tím, že předmětné pozemky bude nadále bezplatně užívat žalovaná a případně také neurčitý počet generací dalších univerzálních sukcesorů. Za takové situace by žalobci nezbylo, než celou věc řešit vyklizovací žalobou, k čemuž původně přistupovat nechtěl, byť si je vědom judikatury Nejvyššího soudu ustálené v názoru, že nejde-li o nemovitosti užívané k bydlení, je zamítnutí takové žaloby s odkazem na dobré mravy prakticky vyloučeno. Žalobce si je vědom toho, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak záviselo v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Ustálená judikatura vycházela z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba činit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přitom přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročníku 1997 pod č. 62 a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). V rozsudku ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, Nejvyšší soud doplnil, že jakkoli výše citované závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu § 3 odst. 1 obč. zák., lze je, pokud jde o zneužití práva, přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 o. z. Přitom zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). Žalobce je toho názoru, že napadený rozsudek je s citovanými judikatorními závěry v rozporu. Soud I. stupně při posuzování aplikace § 8 o. z. na danou věc totiž hodnotil toliko okolnosti na straně žalované a nikoli okolnosti na straně žalobce, jehož ústavně chráněné vlastnické právo k předmětným pozemkům zběžně konstatoval, čímž došlo k tomu, že nebyly zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Soud ignoroval zákonnou povinnost žalobce spravovat svůj majetek s péčí řádného hospodáře tak, jak mu ukládá obecně závazný právní předpis stejné právní síly, tj. zákon o obecním zřízení. Právní posouzení věci soudem I. stupně je proto neúplné a tedy i nesprávné. Považuje-li soud I. stupně za jednu z významných okolností věci, která odůvodňuje aplikaci § 8 o. z., mimo jiné to, že předmětné pozemky bezprostředně navazují na pozemky žalované a vytváření s nimi tzv. jednotný celek, pak zcela přehlíží, že každé vlastnické právo, bez ohledu na rozsah předmětu vlastnického práva, požívá právní ochrany a že žalobcem sledovaný výsledek nebyl nijak nelegitimní a tím méně měl žalobce v úmyslu žalovanou jakoby poškodit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020). Soud I. stupně svým rozhodnutím toliko neomezil (pro tentokrát) právo žalobce požadovat bezdůvodné obohacení za protiprávní užívání pozemku v jeho vlastnictví, nýbrž jej tohoto práva pro futuro trvale zbavil, čímž mimo jiné zrcadlově konstituoval ničím neomezené právo žalované, jakož i dalších možných univerzálních sukcesorů na další bezplatné a protiprávní užívání pozemků žalobce, které rozhodně nijak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Soud I. stupně nijak nezdůvodnil, proč by jím„ vybrané“ okolnosti měly představovat natolik významné skutečnosti odůvodňující použití zcela výjimečného postupu, kterým je zamítnutí žaloby s odkazem na § 8 o. z. Žalobce má za to, že soud I. stupně ignoroval stávající judikaturu Nejvyššího soudu, pokud jde o užívání věci nemovité bez právního důvodu, neboť v souzené věci je nerozhodné, že sama žalovaná předmětné pozemky neoplotila a ujmula se detence v době, kdy již byly oploceny. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 199/2007 ze dne 8. 1. 2008, na nějž odkazoval žalobce ve svém podání ze dne 26. 3. 2020. Soud I. stupně svým rozsudkem legalizuje protiprávní stav a omezuje nepřípustně vlastnické právo k dotčeným pozemkům žalobce tak, že jej trvale zbavuje možnosti realizovat svá vlastnická oprávnění. Odvoláním se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žalovaná bude zavázána zaplatit žalobci 15.878 Kč s požadovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. 3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. Žalobce v nalézacím řízení neprokázal, že jeho pozemky, z nichž se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, žalovaná užívá. Prokázal pouze to, že pozemky jsou obehnány oplocením. Žalovaná prokázala, že toto oplocení musel zbudovat otec na základě výměru právního předchůdce žalobce. Bez objasnění historických souvislostí vzniku současného stavu, který je reliktem někdejších křivd 50. let minulého století a na které se žádná z restitučních norem nevztahovala, nebylo možné spravedlivě a v souladu s právní úpravou ve věci rozhodnout. Soud I. stupně se historií vzniku protiprávního stavu pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že protiprávní stav nezavinil ani otec a ani žalovaná, naopak ten dopadá na margo žalobce, který jej převzal od svého právního předchůdce. Žalovaná prokázala, že několikrát žádala o nápravu protiprávního stavu, stejně jako její otec. Žalobce si tento protiprávní stav dlouhodobě uvědomoval, a ačkoli mohl, nikdy jej neřešil. Žalobce prokládá své odvolání četnými odkazy na judikaturu i odbornou judikaturu. Tyto prameny na danou věc nedopadají, žádný z uváděných judikátů a ani žádná odborná literatura se nezastává toho, kdo vyvolal protiprávní stav nebo je za něj odpovědný a snaží se z takového protiprávního stavu těžit. Naopak zákon výslovně uvádí, že taktové jednání, ať již aktivní či pasivní, je v rozporu s dobrými mravy a ochrany nepožívá (§ 6 a § 8 o. z.). Neodpovídá skutečnosti tvrzení žalobce, že soud I. stupně hodnotil pouze okolnosti na straně žalované a nikoli na straně žalobce. Odůvodnění rozsudku je podrobné a zabývá se všemi prokázanými skutečnostmi. Jestliže po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce těží z dlouhodobě neřešených majetkových vztahů mezi jím a žalovanou, které však řešit měl a mohl, má toto zjištění zcela reálný a prokázaný podklad. Otec žalované od počátku věřil, že mu pozemky patří, neboť v tom období se již změny vlastníků nemovitostí neevidovaly a neměl možnost si skutečný stav nějak ověřit. Poté, co zjistil, že mu pozemky nepatří, snažil se žádostmi a jednáním sjednat nápravu u právního předchůdce žalobce, posléze tak činila i žalovaná. Otec i žalovaná jednali poctivě a v dobré víře. Pokud soud dospěl k závěru, že žaloba není po právu a nelze jí vyhovět, nemohl jinak, než žalobu zcela zamítnout. Nelze souhlasit s názor