69 CO 301/2021-90 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 10.800 Kč spolu s úrokem z prodlení 9 % z částky 10.800 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení zamítl (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 16.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Vzájemný návrh žalovaného ve zbývající části 22.000 Kč zamítl (výrok III.). Žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (výrok IV.). 2. Proti tomto rozsudku výroku III. a souvisejícímu výroku IV. podal odvolání žalovaný. V důvodech podaného odvolání uvedl, že se závěrem soudu o potřebě a důvodech moderace pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. žalovaný nesouhlasí. Namítal především to, že v řízení nebylo vůbec prokazováno ani prokázáno, zda a kdy žalovaný uplatnil námitky proti vyúčtování služeb. Závěr o tom, že žalovaný vyúčtování„ nereklamoval neprodleně“ nemá oporu v provedených důkazech. Ve skutečnosti žalovaný své námitky vůči vyúčtování žalobce sdělil poté, co vyúčtování obdržel. Bez ohledu na to uvedl, že zákon č. 67/2013 Sb. nepodmiňuje vznik nároku na pokutu podle § 13 jakýmkoliv uplatněním námitek proti vyúčtování. Vznik nároku na pokutu není podmíněn jakoukoliv aktivitou ze strany příjemce služeb, vzniká automaticky, ode dne prodlení pronajímatele s doručením řádného vyúčtování. Vyúčtování je buď řádné nebo nikoliv, a to od okamžiku doručení příjemci a žádné námitky příjemce služeb na tomto nemohou nic změnit. Pokud žalobce včas nedoručil žalovanému řádné vyúčtování, dostal se do prodlení a vznikla mu povinnost platit pokutu. Považoval-li soud prvého stupně z hlediska úvah o moderaci pokuty za důležité, zda žalovaný námitky vůči vyúčtování vznesl, tak v první řadě měl žalovaného vyzvat k tvrzení o tom, zda a kdy námitky vznesl a podle reakce žalobce na takové tvrzení, pak žalovaného vyzvat k důkazním návrhům. Dále měl soud prvého stupně odůvodnit, jaký význam a vliv má vznesení námitek vůči vyúčtování z hlediska přiměřenosti výše pokuty a jakou úvahou soud dospěl k závěru, že pokud je nepřiměřená, taková úvaha v napadeném rozsudku zcela chybí a chybí též odůvodnění, proč je přiměřená pokuta ve výši 4 měsíčních záloh. Pokud by soud připustil, že uplatnění námitek může mít vliv na úvahu o přiměřenosti pokuty, pak by za logické žalovaný považoval, kdyby mu soud nepřiznal nárok na pokutu za dobu od vzniku prodlení do okamžiku, kdy žalovaný žalobci námitky sdělil. Z hlediska vlivu námitek na přiměřenost pokuty soud nevzal v úvahu, že žalovaný své námitky vůči žalobci prokazatelně sdělil hned ve svém prvním podání ve věci a žalobce na takové námitky zareagoval tvrzením, že vyúčtování je řádné. Žádné nové opravené vyúčtování žalovanému nedoručil a námitky žalovaného vůbec neakceptoval a nevzal v potaz. Právě tato okolnost dle žalovaného vylučuje úvahy o tom, že námitky žalovaného proti vyúčtování by měly mít vliv na přiměřenost pokuty. Těžko lze za uvedené situace tvrdit, že pokud by žalobce námitky znal, vyúčtování by opravil. Řádné vyúčtování od žalobce žalovaný neobdržel dodnes. Nárok na pokutu měl být žalovanému přiznán v uplatněném rozsahu, neboť podle zákona vznikl a žádné okolnosti, které by odůvodňovaly moderaci tohoto nároku ve věci ve skutečnosti neexistují. Výrok III. o nákladech řízení účastníků je nesprávný bez ohledu na to, jak odvolací soud rozhodne o výroku III. dotčeném odvoláním žalovaného. Jde o případ, kdy o nákladech řízení účastníků mělo být rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). 3. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil. Soud prvního stupně řádně zdůvodnil, proč shledal požadovanou výši pokuty v částce 34.000 Kč za nepřiměřenou. Správně se soud ztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaný uplatnil nárok na zaplacení pokuty účelově až jako obranu v rámci řízení o žalobě na zaplacení dlužného nájmu a služeb. Nepodal dříve v zákonem stanovené lhůtě námitky proti vyúčtování podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Žalovaný nevyzval žalobce k předložení řádného vyúčtování, a to ani před podáním svého vzájemného návrhu o zaplacení pokuty za nedodání řádného vyúčtování. Poté, co žalobce podal důvodně žalobu o zaplacení dlužného nájemného a nedoplatku, začal se žalovaný domáhat zaplacení pokuty podle § 13 zákona 67/2013 Sb. Žalovanému nešlo skutečně o vystavení řádného vyúčtování, jeho jednání bylo zjevně účelové, zápočtem jím tvrzené pohledávky z titulu pokuty na pohledávku žalobce se snažil vyhnout povinnosti uhradit dluh na nájemném za měsíc říjen 2018 ve výši 6.000 Kč. Jednalo se tak spíše o zneužití práva dle § 8 o. z., než-li o výkon práva. Zneužití práva nepožívá právní ochrany. Tvrzení žalovaného, že své námitky proti vyúčtování sdělil žalobci ihned poté, co vyúčtování obdržel, je nepravdivé. Žalovaný žádné námitky žalobci nepředložil, a proto není schopen ani unést důkazní břemeno v tomto směru. Námitky nevznesl, a to ani ústně. Vyšší pokuta než 12.000 Kč, o níž rozhodl soud prvního stupně, by byla zcela zjevně nepřiměřená při zohlednění toho, že na základě předloženého vyúčtování služeb požadoval žalobce na žalovaném zaplacení pouze 4.800 Kč (po započtení dříve přijaté kauce ve výši 10.000 Kč). Bylo by nepřiměřené, aby pokuta za to, že požadovaná částka ve výši 4.800 Kč nebyla řádně vyúčtována, byla dokonce vyšší než soudem prvního stupně uložených 12.000 Kč. Už pokuta ve stanovené výši se jeví nepřiměřená. Žalobce nedoručil žalovanému řádně opravené vyúčtování, a to z toho důvodu, že oslovil společnost, která se zabývá správou nemovitostí, aby mu připravila řádné vyúčtování dle zákona 67/2013 Sb. Žalobce zjistil, že náklady na zpracování řádného vyúčtování by převyšovaly částku požadovanou na základě vyúčtování (4.800 Kč), proto se raději rozhodl, že nenechá zpracovat řádné vyúčtování profesionální společností i s vědomím, že tak nebude mít nárok na zaplacení uvedené částky. Ustanovení o náhradě nákladů řízení, jehož se žalovaný dovolává § 142 odst. 3 o. s. ř. je pro soud pouze fakultativní, na rozdíl od postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., které je obligatorní. Postupoval-li soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a nikoliv odst. 3 o. s. ř., nepostupoval v rozporu se zákonem. Žalobce se domáhal, aby krajský soud zamítavý výrok III. rozsudku okresního soudu potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. K vyjádření žalobce podal žalovaný repliku ze dne 19. 10. 2021. Uvedl, že pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má být sankcí za to, že dodavatel služeb řádně a včas nevyúčtoval poskytnuté služby a má ho tedy donutit k tomu, aby takové vyúčtování příjemci služeb předložil. Ze stanoviska žalobce prezentovaného v jeho vyjádření k odvolání je zřejmé, že dosud přiznaná pokuta zjevně nepostačuje k tomu, aby žalobce řádné vyúčtování provedl a dosud přiznaná pokuta zcela zjevně nepostačuje. Je neakceptovatelné, aby žalobce argumentoval tak, že řádné vyúčtování nevyhotovil a nevyhotoví, protože náklady na jeho vyhotovení by byly vyšší, než vyúčtovaná částka. Pokud takové stanovisko zastává i tehdy, bylo-li mu již pravomocně uloženo zaplatit pokutu 12.000 Kč, je naprosto zřejmé, že pokuta v takové výši nebyla dostačující, aby žalobce přiměla ke splnění zákonné povinnosti doručit řádné vyúčtování a nelze ji proto považovat za nepřiměřenou. Řízení o nedoplatku z vyúčtování zahájil žalobce. Námitky žalovaného proti vyúčtování nebyly jen formálního charakteru a týkaly se způsobu měření, rozúčtování, chybějícího vyúčtování nákladů na teplo a není proto vyloučeno, že řádným vyúčtováním by byl zjištěn nikoliv nedoplatek žalovaného, ale naopak přeplatek. S ohledem na absenci řádného vyúčtování není tak zřejmé, jaký by byl výsledek takového vyúčtování a jeho požadavek na vyhotovení vyúčtování je zcela legitimní, stejně jako uplatnění zákonného nároku na pokutu, která má k vyhotovení vyúčtování žalobce přimět. Nemůže se proto jednat o zneužití práva, jak tvrdí žalobce. 5. Odvolání žalovaného je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním napadených výrocích III. a IV. podle § 206 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace, s přihlédnutím ke koncentraci řízení, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné. 6. Řízení ve věci bylo zahájeno žalobou žalobce, který se mimo jiné domáhal zaplacení 4.800 Kč z titulu nedoplatku vyúčtování poskytnutých služeb spojených s užíváním bytu za období od 1. 1. 2018 do 31. 10. 2018, který na základě nájemní smlouvy účastníky uzavřené žalovaný užíval a jehož nájem skončil výpovědí bez výpovědní doby (§ 2291 o. z.). 7. Okresní soud žalobu o zaplacení částky 4.800 Kč zamítl (výrok I.) s odůvodněním, že vyúčtování služeb nebylo řádné a vyúčtování nedoplatku v celkové částce 4.800 Kč není splatné. Pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby v