8 CO 89/2022-217 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 578.789,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 556.439,98 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem v částce 41.305,40 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.855,40 Kč, s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 556.439,98 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 76.004,80 Kč (odstavec II. výroku). 2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr ke konsolidaci jiných dluhů ve výši 700.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr po dobu pravidelných 120 měsíčních splátek po 8.139 Kč, se splatností do [datum], zaplatit. Žalovaný se zavázal na úvěr ve stanovené době zaplatit celkem částku 973.500 Kč a součástí jeho povinností byla i další měsíční úhrada částky 700 Kč představující pojištění. Úvěr byl vyčerpán dne [datum]. Dále vzal okresní soud za prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala do budoucna schopnost žalovaného úvěr splácet, a to jak na základě jím poskytnutých osobních údajů, tak na základě zjištění z interních evidencí, ve kterých zjistila celkovou dluhovou zatíženost žalovaného u této banky. Zároveň pak žalovaný uhradil žalobkyni celkem 33 po sobě jdoucích splátek z jejich sjednaného počtu 120, tzn., že do ¼ předpokládané doby trvání úvěrového vztahu řádně plnil své smluvené povinnosti úvěrovaného. Žalovaný se následně v době od 30. 5. 2018 dostal do prodlení s placením splátek úvěru a byl vyzýván k jejich doplacení. Vzhledem k tomu že tak neučinil, žalobkyně zesplatnila nesplacenou část úvěru ke dni 17. 12. 2019, kdy tuto skutečnost žalovanému oznámila dopisem ze dne 18. 12. 2019, která se dle poštovní doručenky dostala do dispozice žalovaného dne 27. 12. 2019 a vyzvala jej k okamžitému uhrazení celého dluhu. K datu 17. 12. 2019 činila dlužná částka 616.375,36 Kč. Naposledy byl žalovaný vyzván k zaplacení předmětného dluhu v předžalobní výzvě ze dne 3. 2. 2020. 3. Po právní stránce posoudil okresní soud věc podle § 1723 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a podle § 2395 a násl. o. z., a to tak, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru, který žalovaný vyčerpal. Současně spor posoudil i podle ust. § 2053 o. z., podle kterého uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trval. Podle § 2054 odst. 1 o. z. se placení úroků považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž úroky platí, a podle odst. 2 téhož ustanovení, plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Okresní soud tak konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by měl žalovaný již před sjednáním projednávaného závazku v úmyslu dluh nezaplatit. Pokud by byl jeho úmysl dluh nezaplatit, nehradil by sjednaných 33 splátek a byl by v prodlení se zaplacením daleko vyšší částky. Jestliže tedy žalovaný po uvedenou dobu platil úvěrové splátky, jimiž byla umořována nejen jistina, ale i úroky a poplatky, má se za to, že tím uznal i celý zbylý dluh. Pokud se týká závěru o splnění povinnosti žalobkyně podle § 9 tehdy platného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), okresní soud uzavřel, že žalobkyně, s ohledem na prokázaný skutkový stav, této povinnosti řádně dostála, a to s přihlédnutím k tomu, že žalovaný dluh platil po dobu cca 33 měsíců a teprve poté jej zcela přestal hradit. Žalobkyně nemohla předem v žádném případě predikovat nečekaný deficit v příjmech žalovaného, který nastal po cca třech letech. Rovněž jej nemohla zjistit ani dalšími zjištěními poměrů žalovaného před poskytnutím úvěru. Nebylo proto na místě přisvědčit názoru žalovaného, že by smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 13. 4. 2016 měla být považována za smlouvu absolutně neplatnou (§ 580 o. z.). Výše úroku z dlužné částky, k jehož zaplacení byl žalovaný zavázán, odpovídá úrokové výši sjednané ve smlouvě a nárok na zákonný úrok z prodlení svědčí žalobkyni podle § 1968 a § 1970 o. z., jeho výše je stanovena vládním nařízením č. 351/2013 Sb. Poplatky, které byly součástí žalobního požadavku, jsou tvořeny jednak dluhem žalovaného na sjednaném pojištění ve výši 700 Kč měsíčně dle úvěrové smlouvy a jednak poplatky, jejichž výše vyplývá ze Sazebníku poplatků jako nedílné přílohy smlouvy. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, když se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru ve vztahu ke splnění povinnosti žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost před poskytnutím úvěru. Názor soudu prvního stupně o tom, že žalovaný zaplatil 33 splátek, což znamená, že alespoň zpočátku peníze měl, když plnil své smluvené závazky, tzn., že dle této skutečnosti tedy žalobkyně úvěruschopnost dlužníka zkoumala řádně, není správný. To, že žalovaný 33 měsíců na dluh splácel, ještě neznamená, že žalobkyně splnila podmínku zkoumat úvěruschopnost. Stejně tak tato skutečnost nemůže znamenat to, že žalovaný svůj dluh uznal. Žalobkyně neprověřovala doklady o příjmech žalovaného, chtěla vidět pouze daňové přiznání. Z daňového přiznání však nevyplývají platby zdravotního a sociálního pojištění, což mohou být tisícové částky. Žalobkyně pak žádným způsobem neprověřovala náklady na živobytí žalovaného. Ve smyslu ustálené judikatury je potřeba ze strany úvěrujícího aktivně zkoumat nejen konkrétní příjmy, ale i konkrétní výdaje žadatele o úvěr. Prověřit žadatele v nebankovních registrech k řádnému zkoumání úvěruschopnosti nestačí. Soud musí aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru, podle něhož je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. 5. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Namítala, že odvolací tvrzení žalovaného, že soud prvního stupně se při posuzování, zda žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, spokojil pouze se skutečností, že žalovaný uhradil 33 splátek úvěru, je zavádějící. Žalobkyně sama aktivně zjišťovala informace potřebné k prověření situace žalovaného. Sám soud prvního stupně se v bodech 3. a 5. odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjadřuje ke skutečnostem, ze kterých při posouzení řádného postupu při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyní vycházel. Závěr o počtu uhrazených splátek je pouze podpůrným argumentem, který přímo v praxi potvrdil, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, ergo vyhodnocení úvěruschopnosti provedené žalovanou muselo být správné. Úvěr pak byl čerpán jako účelový s cílem konsolidace jiných závazků žalovaného. Z povahy věci je tak zřejmé, že peněžní prostředky byly vyplaceny na jednotlivé konsolidované úvěry a žalovaný tedy uvedených 33 splátek neuhradil z prostředků čerpaného úvěru. Pokud se jedná o zkoumání příjmů úvěrovaného, pak v případě, že tento byl podnikatelem, je právě daňové přiznání nejvhodnější způsob prokázání příjmů žadatele, když toto obsahuje skutečné a prokazatelné příjmy žadatele za rozhodný rok. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2015 je zjevné, že jeho roční příjmy byly ve výši 1.024.314 Kč a výdaje související s příjmy činily 409.726 Kč, přičemž tyto byly stanoveny paušální sazbou 40 %. Rozdíl mezi nimi pak odpovídá částce 614.588 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl čisté roční příjmy z podnikání ve výši 426.179 Kč. Z této částky pak žalovaná vycházela. Žalobkyně pak rovněž vycházela ze skutečnosti, že předmětným úvěrem byly konsolidovány předchozí závazky žalovaného u žalobkyně. Ke konsolidaci došlo nikoliv proto, že by žalovaný řádně nesplácel přechozí úvěry, nýbrž proto, že žalobkyně poskytla žalovanému výhodnější podmínky pro splácení konsolidovaného úvěru. Poskytnutím úvěru nedošlo k navýšení úvěrové angažovanosti žalovaného, přičemž zároveň došlo ke snížení jeho měsíčních splátek. Pokud se jedná o výdaje žalovaného, pak žalobkyně se nespolehla pouze na prohlášení žalovaného, jak žalovaný namítá, nýbrž sama žalovaného prověřila v interních registrech a rovněž na základě ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje, což v některých případech judikatura Evropského soudního dvora vztahující se k implementaci čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES označuje za dostatečné. Je přitom nutno zdůraznit, že kusá úprava zákona o spotřebitelském úvěru se v interní metodické soustavě pr