15 Co 116/2024-62 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 900 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 8 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 184,79 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 256,65 Kč, smluvním úrokem ve výši 22,38 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do 25. 7. 2023 a z částky 2 100 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud tak rozhodl o nárocích žalobkyně odůvodněných tím, že společnost , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 29. 1. 2021 smlouvu o úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpaný úvěr spolu s úrokem v celkové výši 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost v částce 2 000 Kč a s odměnou za hotovostní inkaso splátek v částce 4 000 Kč splácet týdenními splátkami po 300 Kč po dobu 60 týdnů počínaje 5. 2. 2021 s tím, že poslední splátka měla být zaplacena dne 25. 3. 2022. Žalovaný však neplatil splátky řádně a včas, neboť uhradil pouze částku 2 100 Kč, která byla použita na úhradu úroku ve výši 1 633,31 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek v částce 466,69 Kč. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023, se tak žalobou domáhá zaplacení jistiny úvěru v částce 10 000 Kč, dlužných poplatků v částce 5 900 Kč a úrokového příslušenství. Okresní soud pak (aniž nařizoval jednání) o věci rozhodl se závěrem, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, kterou posoudil jako spotřebitelskou a dospěl dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), k závěru o její neplatnosti, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Vycházela totiž dle okresního soudu jen z ničím neověřených prohlášení žalovaného. Okresní soud pak dospěl k závěru, že žalovaný pouze v zákaznické kartě uvedl svůj příjem v částce 9 000 Kč, příjmy své partnerky včetně sociálních dávek v částce 12 848 Kč, výdaje na bydlení v částce 8 900 Kč, osobní výdaje v částce 15 000 Kč a výdaje na splácení úvěrů v částce 500 Kč, avšak tyto skutečnosti nijak nedoložil. Okresní soud pak v důsledku závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru dovodil povinnost účastníků vypořádat se v rámci režimu bezdůvodného obohacení. Žalovaný se dle okresního soudu na úkor žalobkyně obohatil o částku 7 900 Kč (jako rozdílu vyplacené jistiny úvěru v částce 10 000 Kč a dosud žalovaným zaplacené částky 2 100 Kč). Okresní soud pak také uvedl, že k zesplatnění této částky došlo ke dni 25. 7. 2023 v důsledku výzvy žalobkyně, a proto žalobkyni přiznal nárok jak na zaplacení částky 7 900 Kč, tak i úroku z prodlení z této částky za dobu od 26. 7. 2023. Nad rámec těchto částek pak okresní soud žalobu zamítl, neboť žalobkyni nelze v důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru přiznat žádné nároky vyplývající z ní.2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předně nesouhlasila s tím, že okresní soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro tento postup nebyly splněny podmínky. V případě rozhodnutí bez jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), totiž nelze rozhodnutí založit na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Okresní soud tím, že žalobkyni neposkytl poučení dle § 118a o. s. ř., ji zkrátil na jejích procesních právech. Žalobkyně pak v rámci svého odvolání doplnila skutková tvrzení týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy o úvěru dotazován na informace o svých rodinných, majetkových, pracovních a příp. jiných poměrech, jak je uvedeno v kartě zákazníka ze dne 29. 1. 2021 (dále jen „karta“). Právní předchůdkyně žalobkyně žádala od žalovaného uvést informace o jeho měsíčních příjmech a výdajích, přičemž žalovaný v kartě uvedl, že je zaměstnán jako , Anonymizováno, u zaměstnavatele , jméno FO, s čistým měsíčním příjmem 9 000 Kč. Tento příjem byl ověřen na základě dohody o provedení práce a dokladů o výši příjmů za tři měsíce. Žalovaný dále v kartě zmínil státní podporu v částce 11 848 Kč, která byla ověřena rozhodnutím úřadu práce a výpisem z účtu. Další příjmy ve výši 1 000 Kč (výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, atd.) byly ověřeny na základě sdělení žalovaného. Příjmy přítelkyně žalovaného ve výši 8 000 Kč měsíčně pak byly ověřeny dohodou o pracovní činnosti. Ověřený příjem žalovaného tak činil částku 29 848 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaného pak byly tvořeny výdaji na bydlení ve výši 8 000 Kč měsíčně, což bylo ověřeno nájemní smlouvou a doklady o zaplacení. Další osobní výdaje žalované (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) byly žalovaným tvrzeny ve výši 15 000 Kč měsíčně a žalovaný také pouze tvrdil a ničím nedoložil své výdaje na splácení úvěrů ve výši 500 Kč měsíčně. Celkové běžné měsíční výdaje žalovaného tak činily částku 24 400 Kč, takže žalovaný měl měsíčně použitelný výdaj v částce 5 448 Kč. Z něj byl schopen splácet měsíční splátku úvěru poskytnutého právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, podle nějž je třeba posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Této povinnosti pak dle Nejvyššího soudu ve výše zmíněné souzené věci úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.). Nelze pak odhlédnout od toho, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si byl vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. Žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, ostatně tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že okresní soud ve věci pochybil, pokud nenařídil jednání a rozhodl o věci ve smyslu § 115a o. s. ř. bez jednání. Žalobkyně totiž v žalobě neuvedla potřebná konkrétní skutková tvrzení týkající se způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že žalovaný byl v rámci zkoumání úvěruschopnosti dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány doklady vyžádanými od žalovaného, ale tyto informace a způsob jejich ověření již nijak nekonkretizovala. Okresní soud tedy měl žalobkyni buď před nařízením jednání vést formou výzvy k tomu, aby potřebné a konkrétní skutečnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti řádně tvrdila (a označila k nim důkazy), případně měl ve věci nařídit jednání a v jeho rámci měl poučit žalobkyni (pokud by se k jednání dostavila) ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrdit výše uvedené skutečnosti a označit k nim důkazy.6. Odvolací soud však má současně za to, že toto pochybení okresního soudu bylo možno napravit v rámci odvolacího řízení. Jak totiž vyplývá z u