15 Co 156/2025-40 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 020,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 800 Kč od 6. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 714,58 Kč a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 846 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž žalobkyně skutkově tvrdila, že dne 25. 9. 2023 uzavřel právní předchůdce žalobkyně – společnost , právnická osoba, (dále jen „předchůdce žalobkyně“) se žalovanou smlouvu o úvěru v částce 12 000 Kč, která jí byla v měsících září a říjnu 2023 vyplacena na její účet. Žalovaná měla tuto částku vrátit žalobkyni spolu s úrokem v částce 2 746 Kč, avšak dluh řádně neplnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 4. 2024 uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní byly na žalobkyni postoupeny všechny pohledávky týkající se předmětné smlouvy o úvěru. Žalobkyně se pak žalobou domáhá zaplacení nesplacené jistiny úvěru v částce 10 800 Kč, smluvní pokuty v částce 1 738,80 Kč (v sazbě 0,1 % z dlužné jistiny ve výši 10 800 Kč denně za dobu od 26. 10. 2023 do 4. 4. 2024) a nákladů na vymáhání v částce 482 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování v prvé řadě dovodil, že na žalobkyni přešly v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek pohledávky, jejichž zaplacení se domáhala žalobou. Dále dovodil, že předchůdce žalobkyně neprověřoval úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť vycházel pouze z informací z veřejných registrů a informací sdělených žalovanou, což zjevně nelze hodnotit jako dostatečné. Okresní soud tak dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, v důsledku čehož měly smluvní strany povinnost navzájem si vrátit to, co si podle smlouvy poskytly, a to dle § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Okresní soud vzal za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 12 000 Kč, avšak žalobkyně současně nijak netvrdila, a tedy ani neprokázala, jakou částku žalovaná uhradila. A protože je žalobou na jistině úvěru požadována částka nižší než částka poskytnutá žalované, je zřejmé, že na dlužnou částku bylo žalovanou plněno alespoň částečně. Okresní soud pak s ohledem na nedostatek tvrzení ze strany žalobkyně neměl jak vyčíslit bezdůvodné obohacení na straně žalované. A jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání okresního soudu, nemohla být okresním soudem ani poučena dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.2. Proti celému rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasila primárně se závěrem okresního soudu, že neunesla břemeno tvrzení stran úhrad ze strany žalované. Je totiž plně na žalované, aby tvrdila, že nárok žalobkyně není v souladu s právem, a to tak, že doloží platby učiněné ve prospěch pohledávky žalobkyně. Okresní soud vzal za prokázanou existenci dluhu žalované vůči žalobkyni v částce 12 000 Kč, což žalobkyně považuje za dostačující pro vyhovění žalobě v jí požadovaném rozsahu. Pokud okresní soud rozhodl jinak, je jeho rozhodnutí překvapivým.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.4. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., která své odvolání zaměřila proti celému meritornímu výroku II. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dovodil, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalobkyně v této věci.5. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].8. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).9. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 2 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 10 800 Kč a o nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 738,80 Kč. Zbylé nároky uplatněné žalobou pak odvolací soud považuje již za příslušenství výše uvedených pohledávek. Oba výše zmíněné nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, v níž byla povinnost žalované vrátit jistinu úvěru a platit případně smluvní pokutu. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který