15 Co 157/2025-88 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala zaplacení částky 16 376,32 Kč, úroku 6 628,52 Kč, úroku 14,75 % ročně z částky 29 614,42 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 884,32 Kč a dále ve výši 12,75 % ročně z částky 32 456,32 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Okresní soud v záhlaví označeném rozsudku dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 30. 10. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , Anonymizováno, se sjednaným úvěrovým limitem 30 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr splácet ve splátkách ve výši 3,310 % z aktuálně čerpané částky vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 11. 2022, a to se sjednaným úrokem 27,90 % ročně, žalovaná úvěr čerpala, řádně nesplácela, žalobkyně úvěr předčasně pro porušení splátkové povinnosti zesplatnila ke dni 22. 7. 2024 a požadovala kromě dluhu z úvěru i zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 500 Kč za prodlení s každou splátkou, celkem na pokutě 1 500 Kč. Žalovaná za celou dobu na základě smlouvy vyčerpala prostředky v celkové výši 32 989 Kč a za celou dobu žalobkyni zaplatila jen částku 16 909 Kč.3. Okresní soud po právní stránce posoudil smlouvu jako smlouvu jako smlouvu spotřebitelském úvěru, neboť tuto žalovaná uzavírala v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele. Okresní soud dále dovodil, že na tuto smlouvu je mimo zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), konkrétně ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ. Žalobkyni tedy tížila zákonná povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Okresní soud dovodil, že žalobkyně ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Vytkl žalobkyni, že při posuzování úvěruschopnosti u výše příjmů a výdajů žalované vycházela toliko z tvrzení žalované o příjmech a výdajích a jejich výši, aniž by tyto jakkoliv prověřovala, když nedoložila soudu žádné důkazy o výši těchto příjmů a výdajů, například pracovní smlouvu, či potvrzení zaměstnavatele žalované o výši příjmu, či jakékoliv doklady o výši výdajů žalované. Vytkl žalobkyni, že nedoložila soudu ani výpisy z databáze dlužníků SOLUS, BRKI, NRKI, byť žalobkyně tvrdila, že žalovanou v registrech prověřovala. Žalobkyně vyšla toliko z tvrzení žalované, že má příjem 26 000 Kč měsíčně ze zaměstnání, že výdaje její domácnosti činí 20 500 Kč, je svobodná, bez vyživovacích povinností, bydlí v nájmu a údajné příjmy dalších blíže nespecifikovaných členů domácnosti činí 26 000 Kč, tyto údaje žalobkyně nikterak neprověřila. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením spotřebitelského úvěru dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 ZoSÚ, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná. Dále okresní soud vyložil, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení nesplacené jistiny ve výši 16 080 Kč dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to jako rozdíl mezi čerpanou částkou 32 989 Kč a zaplacenou částkou 16 909 Kč. Ve zbývajícím rozsahu další nároky zamítl, neboť měly základ v absolutně neplatné smlouvě a nárok na ně žalobkyni nevznikl. Dovodil, že nárok ve výši 16 080 Kč, který rozsudkem žalobkyni přisoudil, se dosud nestal splatným a jeho hmotněprávní splatnost stanovil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na třetí den od právní moci rozsudku. Jelikož se nárok dosud nestal splatným, nemohla se dle okresního soudu žalovaná dostat do prodlení s úhradou částky 16 080 Kč, a proto zamítl i úroky z prodlení z této částky.4. Proti tomuto rozsudku, s výjimkou přisouzené částky 16 080 Kč, podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby žalobě bylo v rozsahu, v němž byla zamítnuta, vyhověno. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, rovněž nesouhlasila s právním závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Vytkla okresnímu soudu, že nezohlednil, že žalobkyně měla k ověření příjmové a výdajové stránky poměrů žalované k dispozici výpis z účtu žalované za období od 1. 7. 2022 do 30. 9. 2022, z tohoto výpisu si ověřila, že žalovaná dostává opakující se platby na svůj účet a výše plateb korespondovala s výší mzdy tvrzené žalovanou. Rovněž výdajovou stránku poměrů žalobkyně prověřila, kdy opět z výpisu zjistila mandatorní výdaje žalobkyně na stravu, léky, ošacení, ale i jednorázové zbytné výdaje, u kterých předpokládala, že po převzetí úvěrového závazku žalovanou budou omezeny. Dále zohlednila k výdajům životní minimum stanovené právními předpisy, které spolehlivěji zohledňuje veškeré mandatorní výdaje. Z výpisu NRKI vyplynulo, že žalovaná má závazky, ale nedostala se s jejich plněním do prodlení, tedy byla schopna je hradit. Okresní soud se s výpisy z účtu žalované a se zprávou NRKI nevypořádal. Rovněž žalobkyně provedla ověření bonity žalované v SOLUS, CEE a ISIR, což je prokazováno Potvrzením o prověření bonity klienta. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že přisouzená částka 16 080 Kč se dosud nestala splatnou. Žalovaná nikterak nezpochybňovala splatnost dluhu, nevznikl mezi účastníky spor o splatnost, a proto se dluh stal splatným minimálně na základě výzvy k zaplacení dluhu, kterou žalobkyně zaslala žalované dne 23. 7. 2024 a následně dne 9. 8. 2024, což soudu doložila.5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila.6. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., která své odvolání zaměřila proti celému meritornímu výroku I. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalobkyně v této věci v rozsahu směřujícím proti zamítnutí třech nároků ve výši 441,90 Kč na poplatcích za pojištění, poplatku 900 Kč za vymáhání a 1 500 Kč na třech smluvních pokutách po 500 Kč.7. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.8. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy