15 Co 170/2025-81 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 34 077 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 16 344,73 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 251,92 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 635,82 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 50 421,73 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení ve výši 15 % a úroku 16,9 % ročně z částky 49 225,3 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněnou pohledávku nabyla smlouvou o postoupení pohledávek. Následně dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen z části. Vyšel ze zjištění, že mezi předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným jako spotřebitelem byla dne 15. 4. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , Anonymizováno, s úvěrovým limitem ve výši 5 000 Kč, žalovaný vyčerpal celkem 65 144 Kč, dosud na smlouvu uhradil 31 067 Kč. Okresní soud vytkl žalobkyni, že nepředložila soudu žádné dokumenty prokazující zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy.3. Po právní stránce okresní soud uzavřenou smlouvu o úvěru hodnotil jako spotřebitelskou smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy proto, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Okresní soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení příjmové stránky žalovaného nezkoumala jeho skutečné výdaje a spokojila se pouze s údaji uvedenými žalovaným. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například nájemní smlouvu a výši nákladů spojených s bydlením a energiemi, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek.4. Okresní soud pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ předchůdkyní žalobkyně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a povinnost účastníků vypořádat se tak, že žalovaný je povinen vrátit dle § 87 odst. 1 ZoSÚ toliko nesplacenou jistinu úvěru, a to v době přiměřené svým možnostem. Dle závěru okresního soudu v tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. Okresní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262. Vzhledem k tomu, že hmotněprávní lhůta splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy soudním rozhodnutím okresního soudu, žalovaný se nemohl dostat v době vydání rozsudku okresního soudu do prodlení s plněním dluhu ve výši 34 077 Kč (rozdíl mezi celkem čerpanou částkou a celkem zaplacenou částkou) jako nesplacené jistiny. Z tohoto důvodu okresní soud přiznal žalobkyni z této úvěrové smlouvy toliko částku 34 077 Kč (výrok I.) jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, přičemž veškeré požadované příslušenství a další nároky mající základ v absolutně neplatné smlouvě zamítl (výrokem II.).5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Toto odvolání posoudil odvolací soud dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalobkyně podala odvolání jak proti výroku I. rozsudku okresního soudu, a to pouze proti tam stanovené hmotněprávní lhůtě splatnosti výrokem I. přisouzené částky 34 077 Kč, tak i proti výroku II., a to pouze v rozsahu úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 077 Kč od 5. 8. 2024 do zaplacení. Poukázala na znění § 1970 o. z., s tím, že žádala přiznat z jistiny o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na znění § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 5. 8. 2024. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 22. 7. 2024, které mu bylo odesláno dne 22. 7. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 5. 8. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky 34 077 Kč přisouzené jako bezdůvodné obohacení. K závěru okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, neboť žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech a schopnostech poskytnutou jistinu vrátit dříve, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese právě spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu senátu 15 Co Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci (senát 75 Co).6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, v odvolacím řízení zůstal zcela procesně pasivní.7. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nežádal, odvolací soud proto projednal odvolání žalobkyně v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 34 077 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 077 Kč za dobu od 5. 8. 2024 do zaplacení, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je plně důvodné.9. Odvolací soud předně sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedeného dokazování, na tato odkazuje (odstavec 5 odůvodnění rozsudku okresního soudu) a činí je podkladem pro své rozhodnutí.10. Odvolací soud předně sdílí závěr okresního soudu o aktivně věcné legitimaci žalobkyně. Odvolací soud rovněž sdílí závěr, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 15. 4. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Nutno však doplnit, že původně sjednaný úvěrový limit ve výši 5 000 Kč byl v průběhu trvání vztahu dle výpisů z účtu navýšen na 50 000 Kč.11. Okresní soud rovněž zcela správně dovodil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. a správně poukázal na to, že na tuto smlouvu dopadá i právní úprava ZoSÚ, tj. § 86 a § 87 ZoSÚ.12. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující) před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto právní závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru plně sdílí. S ohledem na to, že sama žalobkyně v odvolání výslovně uvádí, že tento právní závěr ani nenapadá, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrový smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správný.13. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení (částka 34 077 Kč), která byla žalobkyni pravomocně přisouzena výrokem I. rozsudku okresního soudu, nebyla odvoláním napadena, a nabyla odděleně právní moci. Tuto částku je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smluv o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávky uplatněné v tomto řízení.14. Odvolací soud se proto zabýval posouzením, zda a kdy nastala hmotněprávní splatnost částky 34 077 Kč, což bylo rozhodným pro učinění závěru, zda žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení, které okresní soud zamítl a jichž se žalobkyně v rámci odvolání domáhala z přisouzené částky 34 077 Kč v sazbě 15 % ročně od 5. 8. 2024 do zaplacení.15. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru n