16 Co 132/2025-180 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Opavě dne 5. 4. 2024 se žalobce domáhal zaplacení částky 4 046 526,60 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody na zdraví vzniklé z pracovního úrazu ze dne 24. 3. 2021 při dopravní nehodě v Německu, kde žalobce jako zaměstnanec žalované řídil dodávkové vozidlo. V důsledku nehody byl žalobce hospitalizován, léčen a byl v pracovní neschopnosti, což zakládá jeho nárok na náhradu škody dle specifikace v žalobě. Pro objektivní posouzení výše škody si nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Ten stanovil jeho nárok na odčinění bolesti ve výši 3 756 648,80 Kč. Dále žalobce požaduje náhradu ušlé mzdy za dobu pracovní neschopnosti (180 160,20 Kč) a po jejím skončení (109 717,60 Kč), a to s měsíční částkou (rentou) 4 378 Kč počínaje 1. 4. 2024. Současně žádá proplacení nákladů na vypracování lékařského znaleckého posudku ve výši 50 000 Kč. Žalobce má za to, že žalovaná je automaticky odpovědná za škodu způsobenou pracovním úrazem a může se této odpovědnosti zbavit pouze tehdy, pokud prokáže, že žalobce zaviněně porušil konkrétní předpis. Podle něj pouhé odvolání se na obecný předpis nestačí. Tvrdil, že měl náhlý zdravotní problém a na nehodu si nepamatuje. Dále uvedl, že u žalované nebyl proškolen z dopravních předpisů, i když má ve smlouvě pozici řidiče-mechanika. Proto nelze situaci srovnávat s řidiči referenty, u kterých stačí policejní dohled. Žalobce také tvrdí, že u žalované nechodil na pravidelné lékařské prohlídky, což podle něj znamená, že žalovaná nemůže být zcela zproštěna odpovědnosti.2. Žalovaná nesouhlasila s nárokem, který žalobce vznesl. Odvolala se na výsledky vyšetřování dopravní nehody zahraničními orgány. Podle těchto zjištění nehodu zavinil sám žalobce, protože jako řidič nebyl dostatečně opatrný a narazil do vozidla před ním, čímž způsobil škodu ostatním účastníkům provozu. Měl tak porušit konkrétní paragrafy německého silničního zákona a zákona o silničním provozu, což je klasifikováno jako přestupek.3. Vedlejší účastník na straně žalované nesouhlasil s nárokem, který žalobce u soudu vznesl, kdy dále se ztotožnil s vyjádřením žalované.4. Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl, že základ nároku na zaplacení odškodnění bolestného, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti včetně příslušenství a k placení měsíční renty ve výši odpovídající rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody a částkou invalidního důchodu je dán ve výši 50 %; konkrétní částka tohoto nároku bude vyčíslena v závěrečném rozsudku. V odůvodnění mezitímního rozsudku okresní soud uvedl, že ačkoliv žalobce namítal, že k nehodě došlo z důvodu jeho ztráty vědomí při řízení dodávky na dálnici v SRN těsně před nárazem do vozidla jedoucího před ním, toto tvrzení nebylo žádným důkazem prokázáno. Okresní soud proto dospěl k závěru, že k nehodě došlo z důvodu nepozornosti žalobce při řízení vozidla či z důvodu žalobcem nedodržené vzdálenosti mezi vozidly. Pokud se žalobce do té doby s žádným zdravotním problémem neléčil, nikdy jej žádná slabost nepostihla, před řízením a v době řízení před nehodou dodržoval pitný a stravovací režim, cítil se zcela fit a schopen vozidlo řídit, přičemž se do tohoto soudního řízení o tvrzené krátkodobé ztrátě vědomí před nehodou nezmínil před ošetřujícími lékaři a byla z toho důvodu tato tvrzená krátkodobá zdravotní indispozice předmětem odborného medicinského zjištění z hlediska příčiny, není zcela vyloučeno, že namísto tvrzené ztráty vědomí jej stejně tak mohl přemoci mikrospánek. Tuto úvahu okresní soud opřel nejen o tvrzení žalobce, který ve svých podáních jako případnou příčinu nehody nejdříve označoval zdravotní indispozici anebo závadu na vozidle, avšak po doručení cizozemského spisu o jeho nehodě a zjištění, že znaleckým zkoumáním byla závada na jeho vozidle před nehodou vyloučena, trval pouze na ztrátě vědomí, ale i o záznamy GPS jeho vozidla, ze kterých bylo zjištěno, že žalobce od 04:51 hod. v pondělí dne 22. 3. 2021 až do nehody v 16:23 hod. dne 24. 3. 2021 (středa), tzn. během těchto tří pracovních dnů, řídil dodávkové vozidlo po dobu nejméně 48 hod. Doba jeho odpočinku v době od nedělní půlnoci do doby nehody byla cca 18 hod., přičemž mezi ukončenou jízdou v úterý 23. 3. 2021 v 23:21 hod. a počátkem první jízdy ve středu dne 24. 3. 2021 v 02:39 hod. měl dobu odpočinku pouze něco málo přes tři hodiny. Je obecně známo, že nedostatečný odpočinek řidičů výrazně zvyšuje riziko nehod a ohrožuje bezpečnost jak samotného řidiče, tak i ostatních účastníků silničního provozu. Žalovaná neprokázala, že žalobce před nástupem do zaměstnání nebo později absolvoval pracovnělékařskou prohlídku potvrzující jeho zdravotní způsobilost k výkonu práce řidiče podle pracovní smlouvy. V České republice je povinnost zaměstnavatele zajistit pracovnělékařské prohlídky pro zaměstnance, včetně řidičů z povolání, stanovena zákonem. Žalobce měl v pracovní smlouvě sjednán druh práce řidič-mechanik, a protože část výkonu práce přesahující 3 hodiny připadala na dobu mezi 22. hodinou a 6. hodinou, byl povinen se podrobovat pravidelným pracovnělékařským prohlídkám nejen podle § 87 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, ale také podle § 94 odst. 2 zákoníku práce. Ačkoliv žalobce před nástupem do zaměstnání a ani později žádnou z pracovnělékařských prohlídek neabsolvoval, není možné považovat pracovní smlouvu, na základě níž vykonával až do doby škodní události pro žalovanou přidělovanou práci, za neplatnou. Pokud však žalovaná i přes absenci pracovnělékařské prohlídky před vnikem pracovního poměru anebo následné periodické pracovnělékařské prohlídky přidělovala žalobci práci dle pracovní smlouvy, aniž by měla ověřeno, že je žalobce ze zdravotního hlediska takové práce schopen, jedná se u ní o porušení právní povinnosti. Žalobce vykonával práci řidiče na základě pracovní smlouvy po delší dobu, a to i u jiných zaměstnavatelů předtím, než v roce 2018 nastoupil do pracovního poměru k žalované. Jestliže byl u těchto zaměstnavatelů pravidelně školen v oblasti bezpečnosti a rizik spojených s výkonem práce řidiče, lze předpokládat, že si byl vědom rizik spojených s tímto povoláním. To platí bez ohledu na absenci těchto školení u žalované či na absenci vstupní nebo periodické pracovnělékařské prohlídky žalobce, bez které mu žalovaná nebyla oprávněna přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Žalobce měl zajisté povědomí o povinnosti zaměstnavatele organizovat práci řidiče tak, aby nepřekročil maximální dobu řízení 4,5 hodiny, a musel si být vědom toho, že se za dobu řízení považuje i přerušení řízení kratší než 15 minut, a že nejpozději po uplynutí maximální doby řízení musí být řízení přerušeno bezpečnostní přestávkou trvající nejméně 30 minut, pokud nenásleduje nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami nebo nepřetržitý odpočinek v týdnu. Zajisté věděl, že bezpečnostní přestávka může být rozdělena do dvou částí trvajících nejméně 15 minut, které jsou zařazeny do doby řízení, přičemž během bezpečnostní přestávky nevykonával žádnou činnost vyplývající z jeho pracovních povinností, s výjimkou dozoru na vozidlo a jeho náklad (podle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky). V případě, že práci žalobci organizovali dispečeři žalované a tato práce byla organizována v rozporu s tímto vládním nařízením a zákoníkem práce, mohl nemožnost splnění pokynů zaměstnavatele prostřednictvím dispečerů v řádné pracovní době notifikovat vedoucímu zaměstnanci jako hrozbu majetkové či nemajetkové újmy v důsledku únavy podle § 249 zákoníku práce. Co se týká pravidel stanovených zákonem o silničním provozu, ty představují právní přepisy k zajištění bezpečnosti ochrany zdraví při práci řidiče. Tyto pravidla jsou určovány zejména zákonem č. 361/2000 Sb. a při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil podle § 270 odst. 1. písm. a) zákoníku práce zcela odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, neboť na plynulost a bezpečnost silničního provozu, včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie. Není proto třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem (blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3797/2007). Tvrzení žalované, že žalobce svévolně překračoval povolenou dobu řízení, jak bylo zjištěno ze záznamů GPS jeho vozidla, nelze však přičítat k tíži žalobce. Ten totiž vykonával práci podle pokynů zaměstnavatele, konkrétně jeho dispečerů, kteří mu určovali časy nakládek, vykládek a trasy přepravy. Za souladnost těchto pokynů s pracovněprávními předpisy, zejména s ustanoveními o maximální době řízení a pov