Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 13 676 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 33 954,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 292,75 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 45 632,68 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 14 398,46 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 630,68 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení (výrok II.) a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 47 630,68 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Skutkově tvrdila, že dne 4. 8. 2021 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, který žalovaný vyčerpal dne 23. 8. 2021 ve výši 60 000 Kč. Žalovaný na úvěr splatil celkem částku 46 324 Kč, přičemž úvěr řádně nesplácel, a proto žalobkyně přistoupila k předčasnému zesplatnění úvěru ke dni 4. 10. 2023. Po žalovaném se domáhá zaplacení nesplacené jistiny úvěru v částce 45 632,68 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 842 Kč a smluvních pokut v částce 1 000 Kč a dále úroku a úroku z prodlení.2. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že se žalobkyně nikoliv řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Žalobkyně tvrdila, že vycházela z metodiky MLS (maximálního limitu splátky), do nějž dosadila příjem deklarovaný žalovaným v částce 40 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti žalovaného ve výši 49 500 Kč. Žalobkyně pak přihlédla k výpisům z účtu žalovaného za období května až července 2021, z nichž ověřila výdaje zejména na stravu a dopravu, neboť z účtu byly prováděny pravidelné platby a byly tam evidovány také příjmy. Současně žalobkyně vycházela dle metodiky MLS z životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 3 860 Kč, ze splátek jiným společnostem mimo žalobkyni ve výši 1 577 Kč a splátky u žalobkyně ve výši 6 322 Kč. Okresní soud však důkazy předloženými žalobkyní neměl za prokázáno, že by žalobkyně řádným způsobem prověřila úvěruschopnost žalovaného. Z výpisu z jeho účtu vyplývá, že na účtu byly evidovány pravidelné platby a výdaje související zejména s nákupem potravin, dopravy, byly evidovány příjmy, které však nedosahovaly limitu uvedeného žalovaným. Byly evidovány blíže neidentifikované příjmy dosahující částky z vkladu 100 000 Kč a příjem ve výši 119 000 Kč. Z výpisu z účtu je pak rovněž zřejmý příjem z čerpání půjčky ve výši 50 000 Kč. Okresní soud měl za to, že výdaje žalovaného nebyly prověřeny komplexně, a to zejména z pohledu výdajů na bydlení, ty nebyly prověřovány vůbec. Žalobkyně počítala pouze s normativními náklady žalovaného na bydlení v částce 2 959 Kč a s výdaji na domácnost sdělených žalovaným ve výši 15 000 Kč a také vycházela z příjmů ostatních členů domácností v částce 49 500 Kč. Tyto příjmy ani výdaje však nebyly ničím doloženy a žalobkyní prověřeny. Proto okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 ZoSÚ a povinnosti žalovaného vydat žalobkyni pouze nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení, tedy částku 13 676 Kč jako rozdíl poskytnuté částky úvěru ve výši 60 000 Kč a žalovaným splacené částky 46 324 Kč. V této části proto okresní soud žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu ji zamítl s tím, že žalobkyně nemá nad rámec této částky z neplatné smlouvy vůči žalovanému jiný nárok. Nepřiznal jí nárok ani na úrok z prodlení, neboť dovodil, že splatnost nesplacené jistiny úvěru určuje až soud ve svém rozhodnutí a žalovaný se tak dříve nemůže dostat do prodlení s jejím vrácením. S ohledem na okolnost, že žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a že mu v souvislosti s tímto stupněm řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.3. Žalobkyně svým včasným odvoláním napadla celý zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu a také nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně zejména namítala nesprávnost závěru okresního soudu o tom, že nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně má však za to, že výdajovou stránku poměrů žalovaného posoudila komplexně, neboť zohlednila jak tvrzení žalovaného, tak i ověřila jeho skutečné výdaje, což pak porovnala se statistickými údaji. Žalobkyně tak posoudila mandatorní výdaje žalovaného, jeho výdaje na již existující závazky a také zohlednila výdaje na žádaný úvěr. Mandatorní výdaje žalovaného byly ověřeny ve výpisech z účtu za květen až červenec 2021. Žalobkyně tak zjistila výdaje žalovaného na stravu (např. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, aj.), léky (, Anonymizováno, ) či dopravu (např. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ). Pouhým součtem výdajů z výpisů z účtu by však žalobkyně nedosáhla spolehlivého stanovení mandatorních měsíčních výdajů žalovaného, a proto žalobkyně současně použila částku životního minima. Ta je v souladu se zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, definována jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Tuto částku pak používají i insolvenční správci pro stanovování předpokládané výše měsíční splátky dlužníka ve zprávě pro oddlužení, a proto je možno takto použitý způsob považovat za vysoce spolehlivý. Tento postup ostatně podporuje i Krajský soud v Hradci Králové, který v rozsudku ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. , incidenční spisová značka, , uvedl, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze ČSÚ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Životní minimum v případě žalovaného pak činilo částku 3 860 Kč. Žalobkyně pak rovněž poukázala na skutečnost, že veškeré výdaje zjištěné u žalovaného nelze považovat za mandatorní (např. platba za hotel dne 13. 5. 2021 ve výši 779,36 Kč, platba , Anonymizováno, dne 1. 6. 2021 ve výši 1 172,08 Kč, nákup v prodejně , Anonymizováno, dne 8. 6. 2021 ve výši 1 524,88 Kč, platby , Anonymizováno, , platba pro , Anonymizováno, dne 24. 7. 2021 ve výši 1 154 Kč či platba pro , Anonymizováno, dne 26. 7. 2021 ve výši 6 509 Kč). Ohledně takových výdajů uvedl Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019, že dlužník, kterému jsou na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuty nemalé finanční prostředky, bude nucen se případně uskromnit tak, aby svým závazkům dostál. Současně pak tento krajský soud v témže rozhodnutí k výběrům žalovaného z bankomatu uvedl, že samotný výběr finančních prostředků z účtu je nutno klasifikovat jako výdaje žalovaného, ať už je jimi v dalším kroku hrazeno cokoliv. Jelikož však žalobkyně nemá žádnou možnost, jak zjistit či prověřit způsob nakládání s těmito z účtu vybíranými finančními prostředky, lze tak předpokládat, že žalovaný, který uzavírá smlouvy o spotřebitelském úvěru, bude muset rovněž uzpůsobit výběry z účtu tak, aby svým závazkům dostál (žalovaný v této věci tak např. vybral ze svého účtu prostřednictvím bankomatu dne 1. 6. 2021 částku 3 000 Kč, dne 2. 6. 2021 částku 20 000 Kč, dne 3. 6. 2021 částku 3 000 Kč, dne 16. 6. 2021 částku 2 000 Kč, dne 6. 7. 2021 částku 3 000 Kč a dne 28. 7. 2021 částku 2 100 Kč). Z výpisu z účtu žalovaného pak byly patrné také jeho jednorázové výdaje (platby , Anonymizováno, , nákup u , Anonymizováno, aj.), u kterých lze předpokládat, že nejsou hrazeny pravidelně. Žalovaný však i přes tyto zbytné výdaje disponoval značnou finanční rezervou v podobě zůstatků na bankovním účtu (za měsíc květen ve výši 137 630,79 Kč, za měsíc červen ve výši 81 968,58 Kč a za měsíc červenec ve výši 369 771,56 Kč). Je tak evidentní, že i bez omezení výše uvedených výdajů by byl žalovaný schopen předpokládanou měsíční splátku ve výši 1 942 Kč hradit.4. Žalobkyně dále ověřovala jiné splátky žalovaného, a to zejména zprávou NRKI, podle níž činily výdaje žalovaného na dva existující závazky částku 7 899 Kč měsíčně. Po započtení všech výše uvedených skutečností tak žalobkyni vyšla zbývající MLS klienta ve výši 26 299 Kč. Žalobkyně pak rovněž posoudila výdajovou stránku celé domácnosti žalovaného, a to v prvé řadě prostřednictvím životního minima. Současně pak vycházela z toho, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že bydlí ve vlastním domě, přičemž z výpisu z účtů nevyplývalo, že by žalovaný hradil výdaje na energie apod. Žalobkyně z toho dovodila, že žalovaný tyto výdaje hradí jiným způsobem. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), zejména na rozsudek ve věci C-449/13 (Consumer Finance), kde SDEU uvedl, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření, doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Naproti tomu nelze očekávat nějaké hlubší systematické (detektivní) prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací, včetně předložených dokladů. Žalobkyně proto vycházela z normativních nákladů na bydlení pro tento typ bydlení v dané oblasti, který činil 2 959 Kč a není tudíž správný závěr okresního soudu o tom, že by žalobkyně nijak při zkoumání úvěruschopnosti nepočítala s výdaji žalovaného na bydlení. Výdaje na existující závazky celé domácnosti činily výše zmíněnou částku 7 899 Kč, jelikož žalovaný nedisponuje např. hypotečním úvěrem. Nadto žalovaný uvedl, že výdaje jeho domácnosti (sestávající se z nákladů na bydlení a existujících závazků) činí 15 000 Kč. A protože tato částka převyšuje hodnoty uvedené výše, žalobkyně počítala s tímto vyšším výdajem. Po započítání výše uvedeného vyšla žalobkyni zbývající MLS domácnosti ve výši 72 558 Kč.5. Pokud pak okresní soud zmiňoval neidentifikovatelné příjmy žalovaného v částkách 100 000 Kč a 119 000 Kč, pak s ohledem na zdroj hlavního příjmu žalovaného (podnikání) jsou vklady na účet a platby od různých společnosti zcela běžné. Požadovat po žalobkyni jako poskytovateli úvěru, aby zkoumala přesný charakter veškerých plateb, které v závěru ani zcela nezapočítala do příjmové stránky, by bylo s odkazem na již uvedený rozsudek SDEU zcela nepřiměřené. Obdobný závěr je patrný z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2025, č. j. , incidenční spisová značka, , podle nějž nelze po poskytovateli úvěru spravedlivě požadovat, aby zohledňoval nepravidelné platby či nepravidelné výdaje. Princip přiměřenosti jakožto základní prvek v otázce posuzování úvěruschopnosti je reflektován i Nejvyšším soudem ČR, který ve svém rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, konstatoval, že při posuzování splnění povinností úvěrové společnosti splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. V tomto rozhodnutí soud konstatoval, že věřitelé nejsou povinni si veškeré informace sdělené žadateli o úvěr ověřovat, když dle jeho názoru na úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Pokud se týče příjmů členů domácnosti žalovaného, pak k tomu žalobkyně uvedla, že žalobkyně nemůže ověřovat příjmy jiné než žádající osoby, a to s ohledem na zákonnou úpravu, která takové zkoumání s ohledem na ochranu osobních údajů neumožňuje. Proto žalobkyni nezbývá jiná možnost než se spolehnout na informace poskytnuté žalovaným. S ohledem na to vycházela žalobkyně z tvrzení žalovaného ohledně výše příjmů dalšího člena jeho domácnosti ve výši 49 500 Kč.6. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak zjevné, že se žalobkyně nespolehla jen na informace předložené žalovaným, ale dosáhla vyloučení pochybností o jeho úvěruschopnosti kombinací poznatků z údajů vyplývajících z jeho účtu, z externích databází, a z výsledku ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje dlužníka. Nadto nelze ani přehlédnout, žežalovaný na smlouvu (před jejím zesplatněním) hradil, a to od září 2021 do června 2023, tedy po dobu více jak roku a půl. Pokud následně došlo ke změně poměrů na jeho straně, tako skutečnost již nemůže připadnout k tíži žalobkyně. Žalobkyně proto navrhovala, aby odvolací soud odvoláním napadenou část rozsudku okresního soudu změnil a žalobě vyhověl v celém rozsahu.7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.8. Odvolací soud se zabýval věcným přezkumem rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy zejména v jeho zamítavé části představované výrokem II. rozsudku okresního soudu. S ohledem na okolnost, že se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení z částky 13 676 Kč (přiznané již pravomocně výrokem I. rozsudku okresního soudu), evidentně tím napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I. ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 13 676 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním de facto napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru až rozhodnutím soudu, neboť má evidentně za to, že splatnost této částky nastala již dříve, a proto se z ní domáhá také úhrady úroku z prodlení. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. S ohledem na tento závěr pak má odvolací soud za to, že žalobkyně svým odvoláním napadla i část výroku I. rozsudku okresního soudu, jímž byla stanovena hmotněprávní splatnost tam přiznané částky. Odvolací soud pak postupoval při odvolacím přezkumu ve shora popsaném rozsahu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, avšak pouze zčásti.9. Odvolací soud zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jím provedených důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování listinami, které byly k důkazu provedeny již okresním soudem (ověření bonity MLS a výpisy z účtu žalovaného za měsíce květen až červenec 2021) a částečně dle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnit dokazování o listinu, která již byla součástí spisu v řízení před okresním soudem, avšak okresní soud ji k důkazu neprovedl (úvěrová zpráva NRKI). Odvolací soud z těchto důkazů zjistil skutečnosti, které dříve okresní soud nezjistil. Konkrétní skutečnosti zjištěné z těchto důkazů pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže, v rámci právního hodnocení věci.10. Z hlediska právního pak odvolací soud plně souhlasí se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ. Podle tohoto ustanovení je smlouva o úvěru neplatná, pokud je spotřebitelský úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ. Podle tohoto ustanovení pak poskytovatel poskytne úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pro posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ je tak klíčové zjistit, zda po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Přitom je nutno vyjít z toho, že dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost (včetně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) s odbornou péčí. Při výkladu tohoto pojmu (odborná péče) se pak musí dle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí namysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nichž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu je tak možno rovněž dovodit, že by poskytovatel úvěru neměl vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost poskytovatele úvěru spotřebitelem uváděné skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.11. V tomto kontextu je možno odkázat na jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024), v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, především na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté SDEU v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice CCD a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.12. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud uzavírá, že poskytovateli samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet.14. Žalobkyně v průběhu prvostupňového řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala způsobem, který je popsán výše v rámci odvolací argumentace žalobkyně. Odvolací soud však souhlasí se soudem okresním v tom, že výše zmíněný postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nelze považovat za postup v souladu s odbornou péčí. Žalobkyně totiž dle odvolacího soudu v prvé řadě řádně neověřila příjmy žalovaného. Je sice pravdou, že žalovaný uvedl, že je podnikatelem, avšak žalobkyně se ani nijak nezajímala o to, jakého druhu podnikání žalovaného je. Žalobkyně si přitom ani nevyžádala od žalovaného jeho daňové přiznání, pouze se spokojila s výpisem z jeho účtu. V něm je v období května až července 2021 uvedena celá řada příjmů žalovaného od společnosti , právnická osoba, , a tudíž je otázkou, zda je žalovaný skutečně podnikatelem či zda pracuje jako zaměstnanec. Z výpisů z účtu za výše uvedené období je pak patrné, že příjmy žalovaného od společnosti , právnická osoba, činily v květnu 2021 částku 28 029 Kč, v červnu 2021 částku 45 816 Kč a v červenci 2021 částku 34 782,47 Kč (jak odvolací soud zjistil z výpisu z účtu za květen až červenec 2021). Průměrná výše příjmu žalovaného z této činnosti ve sledovaném období tak činila částku 36 209 Kč a nikoliv žalovaným deklarovanou výši 40 000 Kč.15. Pokud se jedná o další částky, které přišly ve zkoumaném období na účet žalovaného (v červenci 2021 ve výši 3 200 Kč za „odvoz a za telku“ od , jméno FO, , ve výši 100 000 Kč jako vklad v bankomatu, ve výši 119 000 Kč od , jméno FO, a ve výši 50 000 Kč jako čerpání půjčky), pak k nim nebylo možno dle odvolacího soudu při hodnocení příjmů žalovaného jakkoliv přihlížet. U částek ve výši 100 000 Kč a 119 000 Kč není možno jakkoliv rozlišit důvod úhrady těchto částek na účet žalovaného, a proto není jakkoliv zřejmé, zda se vůbec jedná o příjem žalovaného, neboť ne každá částka vyplacená na účet žalovaného musí být automaticky jeho příjmem. Částka ve výši 3 200 Kč je pak zjevně úplatou za poskytnutí služeb žalovaným a za prodej televizoru, které není možno považovat za pravidelný příjem žalovaného, se kterým by bylo možno jakkoliv kalkulovat při posouzení majetkových poměrů žalovaného. Částka 50 000 Kč je pak dle svého označení půjčkou, kterou již z logiky věci není možno považovat za částku, která by mohla být hodnocena jako příjem žalovaného použitelný k úhradě dluhu z úvěru, o který žalovaný žádal u žalobkyně.16. Žalobkyně pak zcela rezignovala na zjišťování příjmů ostatních členů domácnosti žalovaného, které žalovaný tvrdil v částce 49 500 Kč. Tyto příjmy pak nijak nevyplývají z účtu žalovaného za rozhodné období. Nadto žalobkyně ani nijak nezjišťovala, jací konkrétní členové domácnosti žalovaného tyto příjmy pobírají a v jakém jsou vztahu k žalovanému (zda mají např. vůči němu vyživovací povinnost apod.).17. Odvolací soud nesouhlasí v této souvislosti s argumentací žalobkyně, že s ohledem na ochranu osobních údajů třetích osob nemohla jakkoliv získávat informace o členech domácnosti žalovaného, či že obecně nemohla získat informace o konkrétním účelu příchozích či odchozích platbách žalovaného z jeho účtu. Žalobkyně sice samozřejmě při zjišťování požadovaných informací musí postupovat v souladu s právním řádem, avšak pokud usiluje o uzavření platné smlouvy o úvěru se žalovaným, musí současně zkoumat jeho úvěruschopnost s odbornou (tedy s nejvyšší možnou) péčí. A pokud tedy žalobkyně při svých úvahách o schopnosti žalovaného úvěr splácet kalkuluje s jakýmikoliv skutečnostmi (příjmy členů domácnosti žalovaného, či výdaji a příjmy žalovaného), musí je nějakým způsobem ověřit a nemůže se pouze odvolat na nemožnost takového ověření. V případě, že žalobkyně tyto skutečnosti neověří, nemůže k nim při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného jakkoliv přihlížet a musí hodnotit úvěruschopnost žalovaného tak, jako by těchto skutečností nebylo.18. Pokud se týče výdajů žalovaného i členů jeho domácnosti, pak žalobkyně uváděla, že vycházela rovněž pouze z výpisů z účtu žalovaného. Odvolací soud souhlasí s tím, že v případě zkoumání úvěruschopnosti žalovaného není potřeba, aby žalovaný prokazoval veškeré své výdaje (či výdaje členů své domácnosti), které průměrně vydává. Odvolací soud však má za to, že by každý poskytovatel úvěru měl minimálně zjišťovat u dlužníka, kterému úvěr poskytuje, jeho pravidelné výdaje na bydlení, které navíc nebývá nijak složité prokázat (platbami z účtu, SIPO, smlouvou o nájmu, výpisem z katastru nemovitostí, smlouvou o dodávkách energií do místa bydlení apod.). Žalobkyně v tomto konkrétním případě uváděla, že žalovaný tvrdil, že bydlí ve svém vlastním domě, avšak ani tuto skutečnost žalobkyně jakkoliv neověřila, a to ani tím, že by požadovala po žalovaném prokázání jeho vlastnického práva, či že by sama nahlédla dálkovým přístupem do katastru nemovitostí. Ostatně si ani od žalovaného nezjistila, o jakou konkrétní nemovitost se jedná. Navíc pokud žalovaný uváděl, že bydlí v rodinném domě, považuje odvolací soud žalobkyní zmiňované náklady na bydlení ve výši 2 959 Kč za zcela iluzorní a zjevně neodpovídající realitě. V takové výši je možné si v současné době představit pouze měsíční platby např. za elektřinu v rodinném domě, nicméně nelze jakkoliv předpokládat, že by se mohlo skutečně jednat o celkové měsíční náklady žalovaného na bydlení. A to i s přihlédnutím k již výše zmíněné skutečnosti, že žalobkyně ani nijak neověřovala, kolik dalších členů tvoří domácnost žalovaného a v jakém rozsahu by tedy bylo možno případně náklady na bydlení rozpočítat mezi jednotlivé členy této domácnosti. Nadto je potřeba poukázat na skutečnost, že odvolací soud ani z výpisů z účtu žalovaného nezjistil, že by některou z tam uváděných plateb bylo možno považovat za úhradu nákladů za bydlení. Pokud pak žalobkyně uváděla, že je evidentní, že žalovaný hradí své náklady na bydlení jiným způsobem, mělo ji to (pokud chtěla zkoumat úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí) bez jakýchkoliv pochybností vést k závěru o potřebě zjistit, jakým jiným způsobem žalovaný tyto své náklady hradí a v jaké výši.19. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti shrnuje, že žalobkyně mohla při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházet pouze z toho, že žalovaný má průměrné měsíční příjmy ve výši 36 209 Kč. Nelze však současně přehlédnout, že žalovaný ve dvou měsících (květen a červen 2021) ze tří posuzovaných (květen až červenec 2021) měl vyšší průměrné výdaje než své příjmy. Jak odvolací soud zjistil z výpisu z účtu za květen 2021 měl žalovaný počáteční zůstatek na účtu ke dni 1. 5. 2021 ve výši 144 942,95 Kč a konečný zůstatek ke dni 31. 5. 2021 ve výši 137 630,79 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíce červen 2021 odvolací soud zjistil, že žalovaný měl počáteční zůstatek ke dni 1. 6. 2021 ve výši 137 630,79 Kč a konečný zůstatek ke dni 30. 6. 2021 ve výši 81 968,58 Kč. Pouze v měsíci červenci 2021 měl žalovaný počáteční zůstatek ke dni 1. 7. 2021 ve výši 81 968,58 Kč konečný zůstatek ke dni 31. 7. 2021 ve výši 369 771,56 Kč. S ohledem na tyto skutečnosti je tak nutno uzavřít, že kladného zůstatku ve svém hospodaření dosáhl žalovaný pouze v měsíci červenci 2021, tedy pouze v jednom ze tří sledovaných měsíců, podle nichž žalobkyně zkoumala jeho úvěruschopnost. Zůstává pak rovněž nezodpovězenou otázkou, z jakého důvodu by si žalovaný vyčerpal úvěr ve výši 60 000 Kč dne 23. 8. 2021, pokud by měl na svém účtu zůstatek přesahující částku 369 000 Kč, kterou by mohl volně disponovat.20. Odvolací soud pak rovněž z úvěrové zprávy NRKI zjistil, že žalovaný měl měsíční závazky v celkové výši 7 024 Kč, a to měsíční splátku úvěru ve výši 5 447 Kč s počtem zbývajících splátek 84 a celkovou výší úvěru v částce 275 349 Kč a dále měsíční splátku úvěru ve výši 1 577 Kč s počtem zbývajících splátek 117 a celkovou výší úvěru v částce 125 000 Kč, vše ke konci června 2021. V této zprávě pak není uvedena půjčka žalovaného ve výši 50 000 Kč, která mu byla vyplacena v červenci 2021, a není tudíž jasné, v jaké měsíční výši splátky ji bude muset žalovaný platit.21. Všechny výše uvedené skutečnosti vedou odvolací soud (ve shodě se soudem okresním) k závěru, že pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. A protože žalobkyně nejednala při zjišťování skutečností rozhodných pro závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet v souladu s odbornou péčí, není ani možno dovodit, že by zde byl prostor pro učinění závěru o tom, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Takový závěr je totiž možno učinit pouze tehdy, dojde-li k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tedy zejména při řádném prověření jeho příjmů a výdajů.22. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaný po uzavření smlouvy úvěr několik měsíců řádně splácel. Jak totiž vyplývá z rozsudku SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, podle nějž články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že argumentace v tom směru, že žalovaný je schopen úvěr splácet, má k tomu dostatek prostředků, či že nebylo v řízení prokázáno, že fakticky nebyl v době poskytnutí úvěru neúvěruschopný, je zcela irelevantní. Nadto nelze v této souvislosti přehlédnout, že poskytovatel úvěru je povinen úvěruschopnost spotřebitele zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru, přičemž jakékoliv skutečnosti nastalé později (splácení úvěru spotřebitelem po jeho poskytnutí) již nemohou kvalitu takového zkoumání logicky jakkoliv ovlivnit.23. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním dovodil, že je nutno dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ, neboť žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ. A žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, tedy v tomto případě částku 13 676 Kč, jako rozdíl částky přijaté od žalobkyně a částky jí již vrácené. Proto pokud okresní soud přiznal výrokem I. svého rozsudku žalobkyni nárok na tuto částku, je nutno dospět k závěru, že žalobkyně již nemá vůči žalovanému nárok na jinou jistinu, které by se mohla vůči žalovanému domáhat s ohledem na neplatně uzavřenou smlouvu o úvěru.24. Pokud jde o splatnost částky 13 676 Kč (a případné přiznání úroku z prodlení z této částky), uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl vůči spotřebiteli (dlužníku) nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu.25. Pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem (jakož i v odvolacím řízení) zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tyto částky použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.26. Žalovanému byla v případě smlouvy o úvěru poskytnuta jistina úvěru v celkové výši 60 000 Kč dne 23. 8. 2021, přičemž žalovaný na úvěr splatil již částku 46 324 Kč. Žalovaný tak dle odvolacího soudu svými dosavadními platbami uhradil jistinu úvěru poskytnutou mu dne 23. 8. 2021 a zbývá mu tak uhradit z této poskytnuté jistiny úvěru již jen částku 13 676 Kč. Žalovanému tak dnem následujícím po poskytnutí (čerpání) jistiny úvěru (tedy v tomto případě dnem 24. 8. 2021) vznikla povinnost vrátit takto čerpanou jistinu úvěru (neboť nijak netvrdil, že by toho nebyl schopen). A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky čerpané jistiny úvěru povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího po dni, v němž měl jistinu úvěru vrátit, také úrok z prodlení z ní. Ke dni 25. 8. 2021 pak činila sazba zákonného úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8,5 % ročně.27. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 % od 19. 10. 2023, domáhala se tak úhrady sazby úroku z prodlení ve vyšším rozsahu, než na který by mohla mít nárok, avšak za období kratší. S ohledem na tyto shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu okresního k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok nejen na úhradu částky 13 676 Kč (jako rozdílu mezi žalovanému poskytnutou a dosud jím splacenou částkou jistiny úvěru), ale také úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 19. 10. 2023 do zaplacení. Odvolací soud proto odvoláním žalobkyně napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti částky 13 676 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 19. 10. 2023 do zaplacení změnil výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal vůči žalovanému nárok na úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 676 Kč za dobu od 19. 10. 2023 do zaplacení. Ve zbylém rozsahu pak odvolací soud odvoláním napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku potvrdil jako věcně zcela správnou.28. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně méně úspěšná než žalovaný, a proto by vůči ní měl žalovaný nárok na plnou náhradu nákladů prvostupňového řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s prvostupňovým řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.29. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto rovněž výrokem II. tohoto rozsudku dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Rovněž v rámci odvolacího řízení byl žalovaný procesně úspěšnější než žalobkyně, avšak ani v rámci této fáze řízení mu žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto i v případě odvolacího řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.30. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.