15 Co 258/2025-67 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 220,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.), co do částky 8 187,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 600,29 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 172,78 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 952,72 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 11 937,88 Kč (výrok III.).2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku II. co do částky 2 309,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 794,92 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 574,86 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno i v uvedeném rozsahu. Pokud jde o částku 1 734,33 Kč, uvedla, že tato byla nárokovaná z titulu uzavřeného pojištění schopnosti splácet úvěr. Smluvní ujednání o pojištění se nachází v části 1 „Přistoupení k pojištění schopnosti splácet úvěr“ smlouvy uzavřené mezi účastníky. Poukázala na znění ust. § 576 o. z., podle kterého týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jejího obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, a uvedla, že okresní soud neměl plnění zaplacené žalovaným na pojistné považovat za plnění na jistinu a o toto ponížit přiznané bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu by měl odvolací soud změnit napadený rozsudek a žalovanému uložit zaplatit žalobkyni částku 1 734,33 Kč z titulu dlužného pojistného. S ohledem na tuto argumentaci tak měla být žalobkyni přiznaná jistina nikoliv v částce 50 220,06 Kč, ale v částce 50 794,92 Kč, neboť celková částka poskytnuta žalovanému činila 57 486 Kč, žalovaný uhradil ve splátkách částku 7 265,94 Kč a částku 574,86 Kč zaplatil na pojistné. Proto částka 574,86 Kč neměla být zohledněna v rámci plateb na jistinu a tato v této části uhrazena žalovaným nebyla. Současně žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu vyjádřeným ve 13. odstavci odůvodnění jeho rozsudku, podle kterého byl „žalovaný prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 9. 1. 2025 s termínem splnění do 7 dnů od datace výzvy, takže žalobkyni přísluší úroky z prodlení od 17. 1. 2025 do zaplacení.“. Namítala, že okresní soud nezohlednil obsah dopisu, v němž žalobkyně odstoupila od předmětné úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky, neboť již tento odstupující dopis obsahoval kvalifikovanou výzvu k plnění a byl žalovanému odeslán dne 4. 9. 2024, což žalobkyně prokazuje přiloženým poštovním podacím archem. V souladu se smluvním ujednáním v části 5 odst. 8 smlouvy se považuje tento dopis za doručený dne 14. 9. 2024 a stejným dnem rovněž se stal splatným, přičemž od 15. 9. 2024 se žalovaný nacházel v prodlení s úhradou dlužné částky. Žalobkyně tedy postupovala ve prospěch dlužníka, pokud mu poskytla další 3 měsíce k dodatečnému splnění dluhu, a zákonný úrok z prodlení požadovala až od 11. 12. 2024, přičemž ve 2. pololetí roku 2024 činila zákonná úroková sazba 12,75 % ročně. Z tohoto důvodu se žalobkyně domáhala také úroku z prodlení nad rámec tohoto nároku přiznaného okresním soudem ve výroku I. rozsudku.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., pokud svým odvoláním napadla rozhodnutí okresního soudu co do částky 1 734,33 Kč na dlužném pojistném, který byl pravděpodobně součástí nároku označeného žalobou jako „smluvní poplatky“ v celkové výši 4 234,33 Kč. Odvolací soud vychází z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/2024, v němž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jímž scházel tzv. společný skutkový základ a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalobkyně v této věci.5. Podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřesahující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].8. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).9. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila dva nároky se samostatným skutkovým základem, jedná se o nárok na za