15 Co 92/2026-54 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 009,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 13 009,63 Kč za dobu od 18. 7. 2012 do zaplacení a dále s úrokem ve výši 7 % z téže částky za téže období (výrok I.) a zavázal jej k náhradě nákladů řízení v částce 2 815 Kč (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém vznesl námitku promlčení celé žalované částky. Poukázal na tvrzení samotné žalobkyně o tom, že podepsal uznání dluhu a dohodu o jeho zaplacení dne 4. 7. 2012. Předmětnou žalobu žalobkyně podala dne 30. 10. 2025, tj. po uplynutí více než 13 let ode dne podepsání uznání. S ohledem na plynutí času je dluh žalovaného promlčen.3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že v řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, čímž byla pro odvolací řízení založena zásada neúplné apelace, v rámci které účastníci v odvolacím řízení již nemohou uplatňovat nové skutkové okolnosti případu, jež neuplatnili v I. stupni. Žalobkyně dále poukázala na znění ust. § 119a o. s. ř. a na judikaturu odvolacích soudů i Ústavního soudu s tím, že odvolání žalovaného je postaveno na odvolacím důvodu, který není ze zákona přípustný, neboť námitka promlčení je v této fázi řízení nepřípustná. V dalším podání pak žalobkyně namítala, že dluh žalovaného byl uznán, v důsledku čehož byla založena vyvratitelná právní domněnka o tom, že uznaný dluh v době uznání trval, která nebyla vyvrácena. K této otázce, jakož i k otázce důkazního břemene, rovněž poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že důkazní břemeno k prokázání neexistence uplatněné pohledávky leží na žalovaném, nikoliv na žalobkyni.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně jeho řízení předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zcela důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 30. 10. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 009,63 Kč s příslušenstvím. Skutkově tvrdila, že mezi předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , a žalovaným byla dne 4. 7. 2012 sepsána dohoda o Uznání dluhu a dohoda o zaplacení dluhu, jejímž předmětem byla částka 13 144,98 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 7 splátkách, přičemž 1. splátka ve výši 2 000 Kč byla splatná dne 16. 7. 2012. Výše žalované pohledávky sestává z částky 13 009,63 Kč jakožto dlužné jistiny a dále náhrady škody za předžalobní výzvu ve výši 1 000 Kč, v souladu s článkem 8 odst. c) dohody o uznání dluhu. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek se společností , právnická osoba, , což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný se ve věci samé v řízení před okresním soudem nevyjádřil.6. Okresní soud posoudil listiny předložené žalobkyní a na jejich základě uzavřel, že žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 13 009,63 Kč vyplývající z úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně co do důvodu a výše a zavázal se jej zaplatit v 6 splátkách po 2 000 Kč měsíčně a 7. splátku ve výši 1 355,37 Kč, přičemž 1. splátka ve výši 2 000 Kč byla splatná dne 16. 7. 2012. Na úhradu dlužné částky žalovaný nezaplatil ničeho. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě žalované částky předžalobní výzvou ze dne 9. 7. 2025, na níž však žalovaný nereagoval.7. V rámci právního hodnocení věci okresní soud odkázal na znění ust. § 2053 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a po právní stránce dovodil, že uznáním dluhu žalovaným nastala vyvratitelná právní domněnka, že dluh žalovaného vůči žalobkyni ve výši 13 009,63 Kč v době uznání trval. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku 13 009,63 Kč, splatnou v období od 16. 7. 2012 do 16. 1. 2013, žalobkyni prokazatelně nezaplatil, je se zaplacením svého peněžitého dluhu vůči žalobkyni v prodlení a podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., je povinen zaplatit žalobkyni kromě dlužné částky také náklady na upomínání ve výši 1 000 Kč, smluvní úrok ve výši 7 % za dobu od splatnosti první splátky a zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 14,75 % ročně za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal procesně zcela úspěšné žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 815 Kč.8. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. provedl dokazování uznáním dluhu a dohodou o zaplacení dluhu ze dne 4. 7. 2012 včetně splátkového kalendáře a oznámením o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2025 s poštovním podacím archem ze dne 26. 6. 2025 a konstatuje, že okresní soud na základě předložených listinných důkazů učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud doplní, jak bude uvedeno níže.9. Po právní stránce odvolací soud věc v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posoudil podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013, neboť uplatněný nárok má původ v úvěrové smlouvě uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně před uvedeným datem, a to zejména podle zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. d) uvedeného právního předpisu má, jak výše uvedeno, uplatněný nárok původ ve smlouvě o úvěru dle ust. § 497 a násl. obch. zák.10. V podaném odvolání žalovaný uplatnil námitku promlčení, když poukázal na skutečnost, že žalobkyně založila svůj nárok na uznání dluhu žalovaným a dohodě o jeho úhradě ve splátkách ze dne 4. 7. 2012. Žaloba v této věci však byla podána až po uplynutí 13 let dne 30. 10. 2025. Naopak žalobkyně označila námitku promlčení vznesenou žalovaným za nepřípustnou s ohledem na nemožnost v odvolacím řízení uplatňovat nová skutková tvrzení v souladu se zásadou neúplné apelace.11. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je námitku promlčení možno vznést kdykoliv v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení. Námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení přitom nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ust. § 205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a k důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu neúplné apelace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, či ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014). Svou povahou se tak jedná o námitku právní, neboť s ohledem na konkrétní znění právního předpisu věřitel argumentuje tím, že právo uplatnil v zákonem stanovené době počítané od okamžiku označovaném jako „actio nata“. Pokud věřitel může procesní obranu, shodně jako dlužník námitku promlčení, opřít o skutečnosti a důkazy, jež byly tvrzeny, resp. označeny v řízení před soudem I. stupně, popř. jinak vyšly v řízení najevo nebo byly předmětem dokazování soudem I. stupně, pak se odvolací soud takovou procesní obranou musí zabývat, neboť se jedná o vyjádření účastníka řízení k právnímu posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3041/2022).12. V projednávané věci žalobkyně již v žalobě tvrdila, že uplatňuje nárok z úvěrové smlouvy, který byl uznán dne 4. 7. 2012 a jenž se žalovaný dohodou zavázal uhradit ve splátkách splatných v období od 16. 7. 2012 do 16. 1. 2013. V bodě 7 Dohody ze dne 4. 7. 2012 si pak smluvní strany sjednaly, že pokud se žalovaný jako dlužník ocitne v prodlení v jakoukoliv splátkou, stává se celý dluh okamžitě splatným včetně smluvního penále a úroku z prodlení. Protože podle tvrzení samotné žalobkyně žalovaný nezaplatil byť jen jedinou splátku, celý uznaný dluh se podle uvedené dohody stal splatným ke dni 17. 7. 2012. Ač žalovaný uplatnil námitku promlčení, tuto založil toliko a výhradně na skutečnostech, které tvrdila samotná žalobkyně již v řízení před okresním soudem a sama doložila listinnými důkazy, které k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu předložila, aniž by námitka promlčení byla odůvodněna novými skutečnostmi, které nebyly uplatněny v řízení před soudem I. stupně.13. Stal-li se dluh žalovaného uplatněný v tomto řízení splatným již k datu 17. 7. 2012, počínaje dnem následujícím, tj. dnem 18. 7. 2012, počala v souladu s ust. § 407 odst. 1 obch. zák. běžet čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dne 17. 7. 2016. Byla-li žaloba v této věci podána