Žalobkyně se žalobou podanou u okresního soudu dne 16. 5. 2024 domáhaly po žalované vyklizení studny na pozemku st. p. č. 25/3 v katastrálním území , adresa, . Mezi účastnicemi panuje spor o vlastnictví studny. Ve studni má žalovaná osazeno technické zařízení pro čerpání vody, domácí vodárnu a vodovodní trubky. Studna měla být vybudována asi v roce 1911 a původně se nacházela na p. č. , hodnota, . Neexistují žádné doklady o rozdílném vlastnictví studny a pozemku, na které byla vybudována k 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník z roku 1950. Původní usedlost č. p. , Anonymizováno, zapsaná v knihovní vložce , Anonymizováno, Pozemkové knihy pro katastrální území , adresa, sestávající ze st. p. č. , hodnota, s rodinným domem č. p. , Anonymizováno, , st. p. č. , Anonymizováno, s domem č. p. , Anonymizováno, , st. p. č. , Anonymizováno, s domem č. p. , Anonymizováno, a p. č. , hodnota, byla kupní smlouvou z 29. 5. 1968 převedená , jméno FO, ve prospěch manželů , Anonymizováno, a , jméno FO, . Stejný soubor nemovitostí pak byl směnnou smlouvou ze dne 13. 6. 1972 převeden bratrům , Anonymizováno, a , jméno FO, . Část pozemku p. č. , hodnota, nově označenou jako p. č. , Anonymizováno, podle geometrického plánu Geodézie n.p. , adresa, -, Anonymizováno, ze dne 3. 11. 1975 prodali bratři , jméno FO, kupní smlouvou z 21. 11. 1975 státu. Tento nový pozemek p. č. , Anonymizováno, byl rozhodnutím Okresního národního výboru v , Anonymizováno, 21. 11. 1975, zn. , Anonymizováno, do osobního užívání rodičům žalobkyň , jméno FO, a , jméno FO, za účelem výstavby rodinného domu. V geometrickém plánu je vyznačena i změna části p. č. , hodnota, se studnou označená jako díl a, která se stala součástí st. p. č. , Anonymizováno, . Na pozemku p. č. , Anonymizováno, vybudovali rodiče žalobkyně rodinný dům č. p. , Anonymizováno, . Podle územního rozhodnutí o umístění stavby Okresního národního výboru , adresa, ze dne 25. 9. 1975 pitná voda pro dům bude zajištěna za stávající studny. Podle závazného posudku k projektu okresního hygienika ze dne 12. 11. 1975 měla být pitná voda zajištěna z vlastní studny, která je v projektu vyznačená na st. p. č. , Anonymizováno, . Rodinný dům byl kolaudován rozhodnutím , právnická osoba, ve , adresa, ze dne 29. 10. 1985. V době výstavby rodinného domu získali rodiče žalobkyň od bratrů , jméno FO, do vlastnictví část pozemku st. p. č. , Anonymizováno, vymezenou geometrickým plánem číslo , Anonymizováno, z 2. 11. 1981 jako st. p. č. , Anonymizováno, . Pozemek nabyly kupní smlouvou z 19. 4. 1982. Na pozemku st. p. č. , Anonymizováno, se nachází sporná studna. Studna v kupní smlouvě uvedena není, nicméně na pozemku se nacházela a nachází. V kupní smlouvě je uvedeno, že převodci prohlašují, že na převáděné nemovitosti neváznou žádné dluhy, ani břemena. Bratři , jméno FO, si žádným způsobem nevymínili, že pozemek prodávají bez studny a že studnu určují jako příslušenství nějaké věci hlavní a které. Žalobkyně proto mají za to, že studna přešla do vlastnictví rodičů spolu s pozemkem st. p. č. , Anonymizováno, jako součást pozemku. Rodiče žalobkyní se ke studni chovali jako její vlastníci. Otec studnu před počátkem užívání vyčistil a dále udržoval v hygienicky nezávadném stavu. V roce 2002 byl v obci vybudován vodovod a od té doby studna sloužila jako zdroj užitkové vody. Vlastnictví studny je dlouhodobě žalovanou zpochybňováno. Žalovaná do studny bez souhlasu a vědomí žalobkyň v minulosti umístila domácí vodárnu a vodovodní trubky. Za účelem oprav a údržby žalovaná a její manžel vstupovali proti vůli žalobkyň na jejich pozemek. Vzniklé spory řešila , právnická osoba, , přestupková komise a katastrální úřad. Ze strany žalované došlo ke zpochybnění vytyčení hranice mezi pozemky účastníků. Žalovaná argumentovala jejich geometrickým plánem o vyznačení budov číslo , hodnota, z 18. 5. 1998, podle kterého se studna nachází na jejich pozemku. K žádosti žalobkyň katastrální úřad provedl opravu geometrického a polohového určení ZPMZ č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , kdy hranice pozemku navrátil do původního stavu. Mezi účastnicemi je spor o umístění plotů v části pozemku se studnou. Je třeba, aby vlastnictví studny bylo postaveno najisto, čehož se žalobkyně touto žalobou domáhají.2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že žalobkyně činí kroky k novému geometrickému zaměření pozemků účastnic tak, aby studna byla součástí a nacházela se na pozemku žalobkyň. Z provedených geodetických měření je patrné, že se studna nachází až na toleranci odchylky měření v řádu jednotek centimetrů celá na pozemku žalované, to je na pozemku p. č. 25/1 (správně st. p. č. 25/1). Vlastnické právo ke studni žalovaná odůvodňuje nejen její polohou na pozemku st. p. č. 25/1, ale především také kupní smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 2. 3. 1989, na základě které nabyli manželé , Anonymizováno, vlastnické právo k rodinnému domu s příslušenstvím, zejména se studnou, oplocením, venkovními úpravami atd. Žalovaná dále odkazuje na znalecký posudek číslo 4/267/89 ze dne 16. 2. 1989, který byl podkladem pro kupní smlouvu a ze kterého je rovněž patrné, že žalovaná se stala vlastníkem studny podle kupní smlouvy. Vlastnické právo žalované bylo potvrzeno také vyjádřením Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru krajského stavebního úřadu č. j. MSK , č. účtu, ze dne 23. 4. 2024. Žalovaná připustila, že studna byla ze strany předků žalobkyň využita pro kolaudaci domů, neboť přívod vody do domu byl podmínkou kolaudačního schválení. Z dostupných informací žalované vyplývá, že právní předchůdci žalobkyň neměli o studnu zájem a existovala mezi stranami dohoda o užívání studny oběma sousedy za podmínky, pokud bude dostatek vody pro rodinu žalované. Z toho plyne, že po dobu více než 30 let právní předchůdci žalobkyň nerozporovali vlastnické právo žalované a jejich právních předchůdců ke studni. Žalovaná odkázala na podání vysvětlení , jméno FO, , ze kterého vyplývá, že manželům , Anonymizováno, prodal výminek, ke kterému náležela i studna. Uvedl, že studnu nikdy neprodal manželům , jméno FO, , ale pouze se s nimi dohodl, že studnu mohou užívat po dobu výstavby rodinného domu, protože se nacházela na pozemku v jeho vlastnictví.3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 922,62 Kč k rukám advokátky , Jméno advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování okresní soud zjistil, že studna byla vybudována přibližně v roce 1911 a že původně náležela k usedlosti zapsané v pozemkové knize ve vlastnictví , jméno FO, . Tato usedlost byla postupně převedena na manžele , jméno FO, a následně na bratry , jméno FO, . V roce 1975 došlo geometrickým plánem k rozdělení původního pozemku p. č. , hodnota, , přičemž část se studnou byla přičleněna ke st. p. č. , Anonymizováno, . Pozemek p. č. , Anonymizováno, byl převeden státu a následně do osobního užívání rodičů žalobkyň, kteří na něm postavili rodinný dům č. p. , Anonymizováno, . Z kolaudačních podkladů vyplynulo, že tento dům byl zásobován vodou ze sporné studny. V roce 1982 rodiče žalobkyň koupili nově vymezený pozemek st. p. č. , Anonymizováno, . V kupní smlouvě však nebyla studna uvedena ani jako samostatná věc, ani jako příslušenství převáděného pozemku; naopak smlouva uváděla, že na převáděném pozemku se nenacházejí žádné stavby. Naproti tomu při následném převodu zbývajících nemovitostí bratry , jméno FO, na manžele , Anonymizováno, kupní smlouvou ze dne 2. 3. 1989 byla studna výslovně uvedena mezi převáděnými součástmi a příslušenstvím. Tomu odpovídal i znalecký posudek z roku 1989 a rovněž vyjádření , jméno FO, učiněné později Policii ČR, podle něhož studnu manželům , jméno FO, nikdy neprodal a pouze jim umožnil odběr vody. Okresní soud dovodil, že od 1. 1. 1951 byla studna podle tehdejší právní úpravy samostatnou nemovitou věcí. Proto nepřecházela automaticky s převodem pozemku. Studna nebyla zahrnuta do převodu pozemku p. č. , Anonymizováno, v roce 1975 ani do převodu st. p. č. , Anonymizováno, v roce 1982, a zůstala tak ve vlastnictví bratrů , jméno FO, . Ti ji následně převedli na manžele , Anonymizováno, smlouvou z roku 1989. Za nerozhodnou považoval okresní soud otázku, zda se studna nachází na st. p. č. , Anonymizováno, nebo st. p. č. , Anonymizováno, Podle soudu prvního stupně je vlastníkem studny žalovaná, a to buď jako vlastní samostatné věci, nebo jako součásti jejího pozemku, pokud by se studna nacházela celá na st. p. č. , Anonymizováno, . Vzhledem k tomu, že žalovaná je vlastnicí studny, nemají žalobkyně právo domáhat se jejího vyklizení. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobkyně, které namítaly nesprávné právní posouzení věci a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Podle žalobkyň je rozsudek v podstatných částech nepřezkoumatelný, neboť okresní soud nevysvětlil, z jakých zákonných ustanovení a judikatury vycházel při závěru, že studna nebyla převedena spolu s pozemkem st. p. č. , Anonymizováno, . V důsledku nesprávného právního názoru okresní soud neprovedl další navržené důkazy. Žalobkyně argumentovaly, že studna byla zřízena již před 1. 1. 1951 a že tehdy byla součástí pozemku. Po nabytí účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se sice stala samostatnou nemovitou věcí, avšak zároveň příslušenstvím pozemku, k němuž sloužila. Odkazovaly na historickou judikaturu i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž byly studny zpravidla považovány za příslušenství pozemku nebo jiné hlavní věci. Z toho dovozovaly, že při převodu pozemku st. p. č. , Anonymizováno, na jejich rodiče v roce 1982 přešla na nabyvatele i studna jako příslušenství převáděného pozemku, a to bez ohledu na to, že nebyla v kupní smlouvě výslovně uvedena. Podle žalobkyň tehdejší právní úprava ani smluvní praxe nevyžadovaly výslovné označení příslušenství v kupní smlouvě. Namítaly proto nesprávnost závěru okresního soudu, že studna zůstala ve vlastnictví bratrů , jméno FO, . Dále uvedly, že bratři , jméno FO, nikdy vlastnictví studny od pozemku neoddělili ani neurčili studnu jako příslušenství jiných nemovitostí. Jestliže spolu s pozemkem převedli studnu již v roce 1982 na rodiče žalobkyň, nemohli ji podle žalobkyň znovu platně převést manželům , Anonymizováno, kupní smlouvou z roku 1989. Za nesprávný a spekulativní označily rovněž závěr prvostupňového soudu, že studna funkčně náležela k nemovitostem nynější žalované. Tvrdily, že studna sloužila jako zdroj vody pro stavbu a užívání domu jejich rodičů, jak podle nich potvrzují územní rozhodnutí z roku 1975, závazné stanovisko hygienika i kolaudační dokumentace. S těmito důkazy se podle nich okresní soud dostatečně nevypořádal. Žalobkyně zároveň zpochybňovaly důkazní význam vyjádření , jméno FO, učiněného v roce 2021 před Policií ČR. Podle nich nemůže pozdější vyjádření zvrátit účinky dřívějších majetkoprávních jednání, a navíc je ovlivněno jeho dobrými vztahy s rodinou žalované. Vytýkaly okresnímu soudu také, že neprovedl řadu navržených důkazů, zejména listiny a geodetické podklady vztahující se k poloze studny a průběhu hranice mezi pozemky, oznámení katastrálního úřadu o opravě chyby v katastru, znalecký posudek z oboru geodézie a výslechy účastnic a svědka , jméno FO, . Podle žalobkyň by tyto důkazy prokázaly, že studna se nachází na jejich pozemku a že žalovaná se v minulosti snažila dosáhnout změny průběhu hranice pozemků. Konečně zdůraznily, že jejich rodiče se ke studni po celou dobu chovali jako k vlastní, studnu užívali a udržovali, neboť byli přesvědčeni, že ji nabyli spolu s pozemkem st. p. č. , Anonymizováno, . Tvrdily rovněž, že manžel žalované měl zájem studnu od jejich otce odkoupit, což podle nich svědčí o tom, že si žalovaná nebyla svým vlastnickým právem jistá. Z těchto důvodů měly žalobkyně za to, že studna je jejich vlastnictvím a že žalovaná je povinna odstranit ze studny své zařízení a vodovodní přípojky. Navrhovaly proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že okresní soud věc posoudil správně, když dovodil, že sporná studna se od 1. 1. 1951 stala samostatnou nemovitou věcí a že tento právní charakter si zachovala i nadále. Podle žalované nemohla být studna automaticky převedena spolu s pozemkem st. p. č. 25/3 na rodiče žalobkyň v roce 1982, protože v kupní smlouvě nebyla uvedena ani jako samostatná věc, ani jako příslušenství. Naopak smlouva výslovně uváděla, že na převáděném pozemku nejsou žádné stavby. Samotné užívání studny rodiči žalobkyň pro zásobování domu vodou podle žalované neprokazuje vlastnické právo. Žalovaná zdůraznila, že studna byla výslovně zahrnuta do kupní smlouvy z 2. 3. 1989, kterou manželé , Anonymizováno, nabyli od bratrů , jméno FO, dům a další nemovitosti „se vším právním i faktickým příslušenstvím a součástmi, zejména se studnou“. Bratři , jméno FO, byli podle žalované i tehdy vlastníky studny, protože ji nikdy nepřevedli na rodiče žalobkyň. Tento závěr podporuje i vyjádření , jméno FO, učiněné Policii ČR. Za nedůvodné označila žalovaná námitky proti věrohodnosti , jméno FO, i výhrady vůči neprovedení dalších důkazů. Okresní soud podle ní správně uzavřel, že pro rozhodnutí není podstatné přesné umístění studny na hranici pozemků, ale existence vlastnického titulu ke studni. Žalovaná rovněž odmítla námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku. Měla za to, že soud prvního stupně dostatečně vyložil skutkové i právní důvody svého rozhodnutí a vypořádal se s rozhodnými otázkami. Závěrem žalovaná konstatovala, že žalobkyně neprokázaly nabytí vlastnického práva ke studni, zatímco žalovaná disponuje výslovným nabývacím titulem z roku 1989.6. V replice k vyjádření žalované žalobkyně uvedly, že sporná studna byla vybudována před rokem 1951 jako součást pozemku a po nabytí účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se stala samostatnou nemovitou věcí, avšak současně příslušenstvím pozemku, kterému sloužila. Proto podle jejich názoru přešla spolu s pozemkem st. p. č. , Anonymizováno, na jejich rodiče kupní smlouvou z roku 1982, přestože nebyla ve smlouvě výslovně uvedena. Poukázaly na tehdejší právní úpravu, soudní judikaturu a na to, že prodávající si výslovně nevymínili, že studnu z převodu vylučují nebo že ji určují jako příslušenství jiných nemovitostí. Z toho dovozovaly, že bratři , jméno FO, již nemohli tutéž studnu platně převést manželům , Anonymizováno, smlouvou z roku 1989. Uvedení studny v této smlouvě považovaly za nesprávné nebo právně bezvýznamné. Dále zdůraznily, že vlastnictví studny jejich rodiči bylo dlouhodobě respektováno. Rodiče studnu čistili, udržovali, využívali jako zdroj vody, dokládali kvalitu vody příslušným orgánům a za vlastníky studny byli považováni i ve stavebním a kolaudačním řízení. Opakovaně vytýkaly soudu prvního stupně, že neprovedl jimi navržené důkazy, zejména důkazy týkající se polohy studny, průběhu hranice pozemků a oprav údajů v katastru nemovitostí. Tyto důkazy podle nich mohly potvrdit jejich vlastnické tvrzení a prokázat snahu právních předchůdců žalované změnit evidenci hranic tak, aby studna byla vykazována na jejich pozemku. Konečně opakovaly, že katastrální úřad v roce 2018 opravil podle jejich tvrzení nesprávné vyznačení hranice mezi pozemky, které mělo vést k tomu, aby se studna ocitla na pozemku žalované.7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobkyň proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.8. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v provedeném dokazování a která odvolací soud považuje za správná, vyplývá, že sporná studna vznikla přibližně v roce 1911 jako součást tehdejší usedlosti. Ke dni 1. 1. 1951 byla ve vlastnictví vlastníka této usedlosti a následně přešla spolu s ostatními nemovitostmi na manžele , jméno FO, a poté na bratry , jméno FO, . Není sporné, že rodiče žalobkyň nabyli v roce 1982 do vlastnictví nově vytvořený pozemek st. p. č. , Anonymizováno, . Rovněž není sporné, že tento pozemek sloužil jako zahrada k rodinnému domu č. p. , Anonymizováno, a že dům byl zásobován vodou ze sporné studny. Podstatné však je, že kupní smlouva ze dne 19. 4. 1982 neobsahuje žádné ujednání o převodu studny. Naopak výslovně uvádí, že na převáděném pozemku se nenacházejí žádné stavby. Naproti tomu kupní smlouva ze dne 2. 3. 1989, na jejímž základě nabyli právní předchůdci žalované další nemovitosti po bratrech , jméno FO, , výslovně uvádí mezi převáděnými součástmi a příslušenstvím také studnu.9. Soud prvního stupně správně vyšel z právního názoru, že s účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. se studna jako stavba stala samostatnou nemovitou věcí. Jestliže šlo o samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nemohlo vlastnické právo ke studni přejít pouhým převodem pozemku, na němž se nacházela, bez toho, že by studna byla předmětem převodního právního jednání. Samotná skutečnost, že od roku 1951 byla samostatnou nemovitou věcí, ještě nevylučovala, aby současně byla příslušenstvím jiné věci ve smyslu § 27 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., resp. § 121 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále též jen „obč. zák.“). Institut příslušenství totiž právě předpokládá existenci samostatné věci, která právně následuje věc hlavní. Kdyby nebyla samostatnou věcí, nemohla by být příslušenstvím vůbec. Argument žalované, že „věc nemůže být zároveň samostatnou věcí a příslušenstvím jiné věci“, proto nemůže obstát. Odvolací námitka žalobkyň, že studna přešla na jejich právní předchůdce jako příslušenství převáděného pozemku, není důvodná. I kdyby studna byla hospodářsky spojena s převáděným pozemkem, nic to nemění na tom, že představovala samostatnou věc v právním smyslu. Přechod vlastnického práva proto musel být zachycen v převodní smlouvě, což se v případě smlouvy z roku 1982 nestalo. V době, kdy byla tato smlouva uzavřena, resp. podle právní úpravy v době od 1. 1. 1951 do 31. 12. 2013 platilo, že k tomu, aby byla studna převedena, bylo nezbytné, aby byla v převodní smlouvě písemně vyjádřená vůle toto příslušenství převést, a to buď tak, že by studna ve smlouvě byla jmenovitě uvedena (řádně identifikována) nebo alespoň obsahovala písemné vyjádření, že se zmiňovaný pozemek převádí „včetně příslušenství“, což se v daném případě v kupní smlouvě ze dne 19. 4. 1982 nestalo. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. , hodnota, , ročník 1987, judikoval, že „Příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.) může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím.“ Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 „k převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva.“ Dále vyslovil: „Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky.“ V návaznosti na toto rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004, uvedl: „K platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu, je-li příslušenstvím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Je-li příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nepodléhá, postačí k převodu písemné vyjádření, že věc se převádí s příslušenstvím“. Věcnou správnost právního názoru zde uvedeného potvrdil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 18. 5.2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaném pod č. 124/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.10. Pro posouzení projednávané věci je dále významné, že podle právní úpravy v předchozím občanském zákoníku (obč. zák., účinném do 31. 12. 2013) bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li však tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. , hodnota, , roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Jinak řečeno, pokud by bratři , jméno FO, chtěli kupní smlouvou ze dne 19. 4. 1982 na rodiče žalobkyň převést i studnu, ale nevyjádřili to v ní, jak tomu bylo v posuzované věci, pak ji nepřevedli. Nadto z provedených důkazů bez důvodných pochybností vyplývá, že takovou vůli bratři , jméno FO, ve skutečnosti neměli, protože v kupní smlouvě ze dne 19. 4. 1982 se výslovně uvádí, že na převáděném pozemku se nenacházejí žádné stavby. Naproti tomu kupní smlouva ze dne 2. 3. 1989, na jejímž základě nabyli právní předchůdci žalované další nemovitosti po bratrech , jméno FO, , výslovně uvádí mezi převáděnými součástmi a příslušenstvím také studnu. Tento převod odpovídá i obsahu tehdejšího znaleckého posudku a je podporován rovněž pozdějším vyjádřením , jméno FO, , podle něhož studna nikdy nebyla prodána manželům , jméno FO, . Proto nelze dospět k závěru, že bratři , jméno FO, nebyli v roce 1989 oprávněni studnu převést.11. Odvolací soud za dané situace souhlasí se soudem prvního stupně, že pro výsledek řízení není rozhodující přesná poloha studny vůči hranici pozemků účastnic. I pokud by byla prokázána poloha studny na pozemku st. p. č. 25/3, samo o sobě by to neprokazovalo nabytí vlastnického práva rodiči žalobkyň, jestliže studna nebyla předmětem převodu v roce 1982. Spor je nutno řešit primárně podle nabývacích titulů, nikoliv podle současného geometrického umístění stavby. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nepochybil, pokud neprováděl další žalobkyněmi navrhované důkazy směřující k určení průběhu hranice mezi pozemky.12. Žalobkyně sice poukazovaly na to, že studna byla určena jako zdroj vody pro výstavbu a následné užívání rodinného domu jejich rodičů. Tato skutečnost však sama o sobě nesvědčí o nabytí vlastnického práva ke studni. Z kolaudačních a dalších správních listin lze dovodit pouze oprávnění vodu ze studny odebírat, nikoliv vlastnictví studny samotné. Faktické užívání věci bez dalšího nezakládá vlastnické právo.13. Lze uzavřít, že ze smlouvy ze dne 2. 3. 1989 jednoznačně vyplývá, že bratři , jméno FO, převedli na manžele , Anonymizováno, mimo jiné také studnu. Z provedených důkazů tudíž vyplývá, že vlastnické právo ke studni svědčí žalované, ať již jako samostatné nemovité věci, případně jako součásti jejího pozemku, pokud by byly splněny podmínky § 3054 o. z. Žalobkyně proto nemají právo požadovat po žalované vyklizení studny.14. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.15. Ke změně odvolací soud podle § 220 o. s. ř. per analogiam přistoupil u nákladového výroku II. Odvolací soud totiž na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že procesně neúspěšné žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně, nikoli každá jednu polovinu (§ 261a odst. 3 o. s. ř.). U žaloby na vyklizení pozemku podané všemi spoluvlastníky proti osobě, která pozemek užívá bez právního důvodu, se vychází z toho, že žalobci uplatňují jedno společné právo k celé věci, nikoli několik samostatných nároků odpovídajících velikosti spoluvlastnických podílů. Pokud tedy žalovaný ve věci uspěje a soud mu přizná náhradu nákladů řízení, je povinnost k jejich úhradě uložena žalobcům společně a nerozdílně (srov. § 1127 o. z.). Úspěšný žalovaný nemá být nucen vymáhat od každého spoluvlastníka jen poměrnou část nákladů. Co se týče výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně , odvolací soud neshledal žádný důvod k revizi a pro stručnost odkazuje na bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku.16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, proto má vůči žalobkyním právo na plnou náhradu nákladů řízení ve výši 6 919 Kč. Zmiňovaná částka představuje odměnu za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 25. 8. 2026) po 2 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, náhradu za ztrátu času v rozsahu 7 půlhodin po 150 Kč podle § 14 citované vyhlášky a cestovné ve výši 369 Kč (za cestu k odvolacímu jednání vlakem).