16 Co 201/2025-54 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí dne 18. 10. 2024, se žalobkyně jako insolvenční správce dlužnice , jméno FO, domáhala vydání povinného dílu do majetkové podstaty. Podle žalobkyně bylo vydědění učiněné vůči , jméno FO, (matce žalovaných) neplatné, a proto jí vznikl nárok na vydání povinného dílu vůči dědicům.2. Žalované navrhly zamítnutí žaloby, neboť měly za to, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby a že důvody pro vydědění dány byly.3. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl tak, že žalobu, aby byly žalované 1) a 2) povinny uhradit žalobkyni, resp. do majetkové podstaty dlužnice , jméno FO, , částku 219 201 Kč odpovídající povinnému dílu z dědictví po zůstaviteli , tituly před jménem, , právnická osoba, , zamítl (výrok I), opatrovníkovi žalovaných 1) a 2) , Jméno opatrovníka, , advokátovi vůči České republice – Okresnímu soudu ve Vsetíně přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 31 050 Kč (výrok II) a žalobkyni zavázal zaplatit žalovaným 1) a 2) náhradu nákladů řízení ve výši 31 050 Kč k rukám České republiky – Okresního soudu ve Vsetíně (výrok III). V odůvodnění rozsudku okresní soud s odkazem na závěry odborné literatury a judikatury uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala práva na povinný díl, přičemž takový nárok musí být uplatněn vůči všem dědicům (a případně i odkazovníkům). V předmětné věci nejsou dědičkami pouze obě žalované, ale dále také manželka zůstavitele a syn zůstavitele. Z hlediska pasivní věcné legitimace je proto nezbytné, aby se tohoto řízení účastnili i oba další dědicové, a to proto, aby o uplatněném nároku na povinný díl bylo rozhodnuto současně vůči všem dědicům a aby všichni dědicové byli rozsudkem v této věci vázáni. Není-li tomu tak, není možné o uplatněném nároku věcně rozhodnout, a to právě pro tento nedostatek z hlediska pasivní věcné legitimace. O tom, koho všeho měla žalobkyně žalovat, pak okresní soud není povinen a ani oprávněn poskytovat poučení. Okresní soud proto žalobu již z tohoto důvodu zamítnul, aniž by se zabýval dalšími okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci, zejména tím, zda byly s ohledem na insolvenční řízení matky žalovaných dány podmínky pro její vydědění nebo jaký by v případě důvodnosti základu žaloby byl (pouze) poměrný podíl žalovaných na povinnosti k náhradě na povinný díl.4. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, když z bodu 7. odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud vyšel ve svém rozhodnutí pouze z odborné literatury, ačkoli se odvolává i na judikaturu. Okresní soud cituje judikaturu pouze ve vztahu ke své poučovací povinnosti. Žádné rozhodnutí soudů vyšších stupňů týkající se otázky, kdo má vypořádat povinný díl nepominutelného dědice v případě, že zůstavitel na místo vyděděné dcery povolal její děti, svá vnoučata, a to s odkazem na ustanovení § 1647 občanského zákoníku, neuvádí. Je evidentní, že okresní soud nesprávně interpretoval odbornou literaturu, neboť jím uvedené odkazy se nepochybně týkají takových situací, kdy nepominutelný dědic v době projednávání dědictví buď vůbec není znám, nebo jeho dědický podíl na základě závěti/vydědění připadne ostatním dědicům. V případě, že se vyděděný dědic rozhodne vznést nárok na svůj díl dědictví, musí pochopitelně žalovat všechny ostatní dědice, neboť z hlediska jeho nároku tvoří nerozlučné společenství. , tituly před jménem, , právnická osoba, ve své závěti vydědil svou dceru, , jméno FO, , a to z celého jejího dědického podílu i práva na povinný díl, přičemž za dědice na její místo povolal svá vnoučata, děti vyděděné dcery, tedy žalované 1) a 2). Takováto situace není v odborné literatuře, jíž se okresní soud v odůvodnění dovolává, popsána. Nečetná literatura uvádí výhradně situace, kdy dědický díl vyděděného nepřechází na jeho potomky, ale připadne ostatním dědicům a odkazovníkům. V tomto případě však celý dědický díl přešel na potomky vyděděné dcery. Názoru okresního soudu, že nárok na povinný díl musí být uplatněn vůči všem dědicům (případně i odkazovníkům), nelze přisvědčit. Pokud by měl být skutečně realizován, pak by část svého dědického dílu vydali nejen žalovaní 1) a 2), ale i ostatní dva dědici (strýc a babička žalovaných). Podstatné je, že po , tituly před jménem, , právnická osoba, měli (nebo mohli) dědit tři dědici – pozůstalá manželka a dvě děti zůstavitele. Výsledkem dědického řízení je to, že skutečně dědili tři dědici – pozůstalá manželka, syn a namísto vyděděné dcery její dvě děti, vnučky zůstavitele. Jestliže bude v řízení rozhodnuto, že vydědění dcery , jméno FO, není po právu a že má nárok na svůj díl (nebo případně celé) dědictví, jediným, kdo jí má určený díl dědictví vydat, musí být jedině její dcery, které dědily místo ní a se kterými ostatní dědici netvoří nerozlučné společenství ve smyslu ustanovení § 91, odst. 2 občanského soudního řádu. Každé jiné řešení by bylo v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud se v odůvodnění vyhnul tomu, aby shora popsanou specifickou situaci pečlivě posoudil a podrobně odůvodnil, proč by v daném případě měli být žalováni všichni dědici, i když pro dva z nich by to znamenalo nespravedlivé zmenšení jejich dědického dílu. Žalobce proto namítá, že z tohoto důvodu je rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolatel nesouhlasí ani se závěry okresního soudu, že neměl povinnost žalobkyni poučit o povinnosti žalovat všechny dědice. Okresní soud měl účastníky řízení seznámit se svými právními závěry ještě před skončením dokazování, pokud je neměl poučit rovnou po podání žaloby, že tato je dle jeho názoru pro vady podání neprojednatelná. Namísto toho vydal překvapivé rozhodnutí, které ve svých důsledcích povede pouze k prodloužení řízení. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalované 1) a 2) jsou povinny uhradit žalobkyni, resp. do majetkové podstaty dlužnice , jméno FO, částku 219 201 Kč odpovídající povinnému dílu z dědictví po zůstaviteli , tituly před jménem, , právnická osoba, , jakož i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.5. Žalované k odvolání žalobkyně uvedly, že okresní soud žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobkyně, která se domáhá práva na povinný díl, musí takový nárok uplatnit vůči všem dědicům. V předmětné věci nejsou dědičkami pouze obě žalované, ale dále také manželka zůstavitele a syn zůstavitele. Z hlediska pasivní věcné legitimace je proto nezbytné, aby se tohoto řízení účastnili i oba další dědicové, a to proto, aby o uplatněném nároku na povinný díl bylo rozhodnuto současně vůči všem dědicům a aby všichni dědicové byli rozsudkem v této věci vázáni. Není-li tomu tak, není možné o uplatněném nároku věcně rozhodnout, a to právě pro tento nedostatek z hlediska pasivní věcné legitimace. O tom, koho všeho měla žalobkyně žalovat, pak okresní soud není povinen a ani oprávněn poskytovat poučení. Žalované proto navrhly, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil a současně požádaly o náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené výroky rozsudku okresního soudu, jakož i řízení jim předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodu 5. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná, byť stručná, přejímá – ostatně těžiště tohoto sporu nespočívá v rovině skutkové, nýbrž v rovině právního posouzení.8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení § 1646 a násl., § 1650 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.).9. K odvolání žalobkyně je třeba uvést, že je pravdou, že žádné rozhodnutí soudů vyšších stupňů týkající se otázky, kdo má vypořádat povinný díl nepominutelného dědice v případě, že zůstavitel na místo vyděděného povolá jeho děti, svá vnoučata, a to s odkazem na ustanovení § 1647 o. z., dosud vydáno (přijato) nebylo. Takováto situace není ani v odborné literatuře popsána. Názor prezentovaný žalobkyni (jestliže bude v řízení rozhodnuto, že vydědění dcery , jméno FO, není po právu a že má nárok na svůj díl (nebo případně celé) dědictví, jediným, kdo jí má určený díl dědictví vydat, musí být jedině její dcery, které dědily místo ní a se kterými ostatní dědici netvoří nerozlučné společenství) v tomto řízení však neobstojí. Tento názor by byl správný pouze za